Devadesát procent plynu dovážíme z Ruska

Leden 2009, začíná české předsednictví Evropské unie a na české poměry mrzne až praští – rtuť teploměrů se ani přes den nepodívala přes nulu. A do toho zastavil ruský plynárenský gigant Gazprom dodávky suroviny na Ukrajinu. Odstartovala nejzásadnější plynová krize, kdy se prakticky celá Evropa ocitla bez dodávek ruské suroviny přes ukrajinské území.

Rusko-ukrajinský konflikt se urovnal po dvou týdnech. Všem však připomněl, že u málokteré suroviny se byznys a politika proplétají tak neoddělitelně, zvlášť když za delší konec může kdykoliv zatahat tehdejší premiér a dnešní prezident Vladimir Putin. Pro Evropskou unii byl leden 2009 potvrzením toho, že evropská plynárenská infrastruktura se musí lépe propojit, musí umožnit tok suroviny oběma směry a musí najít nové dodavatele.

To se v zásadě povedlo, závislost na ruském plynu v celoevropském měřítku postupně klesá. Zatímco v roce 2000 pocházelo z Ruska 74 procent veškerého plynu, v roce 2018 tento podíl klesl zhruba na 60 procent. Gazprom po celou dobu pumpoval do Evropy prakticky stejné množství suroviny, jeho klesající podíl mají na svědomí dodávky zkapalněného zemního plynu (LNG) na terminálech, které vznikly právě jako odpověď na plynovou krizi v roce 2009.

Jeden takový terminál nese symbolický název Nezávislost a díky němu se podařilo třem pobaltským členům EU zbavit se ruského monopolu na dodávku plynu. Že pak Gazprom najednou dokázal nabídnout mnohem nižší cenu, už pro Estonce, Lotyše a především Litevce, v jejichž přístavu Nezávislost kotví, představovalo jen bonus k dlouho vyhlížené energetické nezávislosti.

Vlastní terminál spustili ve Svinoústí také Poláci. Jeho kapacita činí pět miliard kubíků plynu a nyní probíhají práce, po kterých by mohl dodávat až 7,5 miliardy metrů krychlových za rok. To představuje zhruba polovinu polské spotřeby, tu českou by pokryl zhruba z 90 procent.

Ale Gazprom kvůli tomu, že přichází o tržní podíl, zase tak truchlit nemusí – minimálně ve střednědobém horizontu se totiž Evropa bez jeho dodávek neobejde. Němci chtějí plyn použít jako most mezi dobou uhelnou a dobou obnovitelnou, což se bez miliard kubíků ruských uhlovodíků neobejde. Proto se ostatně také po dně Baltského moře vinou tisíce kilometrů trubek a další tisíce čekají na dokončení.

Obě větve Nord Streamu by měly přímo na německé území dopravit ročně více než 100 miliard kubíků ruského plynu, aniž by museli Gazprom a jeho němečtí partneři řešit Ukrajinu, Bělorusko nebo Polsko. Ostatně právě Poláci maximálně podporovali snahu USA o zablokování dostavby Nord Streamu 2.

Ale ruský plyn se do Evropy může dostat i jižní cestou, připravovaný projekt plynovodu South Stream sice po tlaku Bruselu hodili Rusové do koše, ale obešli ho přes Turecko. Téměř tisíc kilometrů dlouhým plynovodem TurkStream dodávají více než 30 miliard kubíků plynu na turecké černomořské pobřeží – a pak dále do Bulharska.

Němci si pro svůj energetický přerod, Energiewende, vybrali poměrně šťastné období. Aktuálně je po celém světě plynu poměrně dost a jeho cena klesá. Těží USA, Rusové a na technologii LNG naskočili také šejkové z Perského zálivu nebo těžaři v Austrálii. Ale dodávka „trubkou“ z Ruska pořád vyjde nejlevněji.

Ostatně na datech z Česka je zjevné, že navzdory proklamacím o diverzifikaci dodávek se Gazprom může klidně usmívat. Spotřeba plynu totiž prakticky nekolísá a lze předpokládat, že s rostoucí cenou elektřiny se vyplatí provozovat i paroplynové elektrárny – a tím stoupne i poptávka po plynu. V minulém roce Češi spotřebovali 8,56 miliardy kubických metrů plynu, což představuje dlouhodobý český průměr.

Stále však platí, že spotřebu ovlivňuje hlavně průběh pozdního podzimu a zimy, během půl roku (čtvrtý a první kvartál) spolykají české plynové kotle více než 70 procent z celkového propáleného množství suroviny. Na české domácnosti z oněch více než osmi miliard kubíků plynu připadá odběr 28 procent, o zbytek se podělí zemědělci a průmyslníci. Čeští plynárníci evidují zhruba 1 700 velkoodběratelů, kteří dohromady odebrali 47 procent veškeré české spotřeby suroviny.

A když se podíváme na data statistiků, odkud dovážený plyn pochází? Ruská dominance vypadá neotřesitelně už na první pohled. Druhý pohled pak ruskou pozici už jen dvakrát podtrhne, protože plyn dovezený „papírově“ z Německa pochází s nejvyšší pravděpodobností také z Ruska.

Jedno se však změnilo, dříve k nám ruské uhlovodíky plynuly z východu, ve výroční zprávě za rok 2018 však Energetický regulační úřad uvádí, že se prakticky veškerý dovážený plyn dostal do Česka přes předávací body na česko-německém pomezí.

Potvrzené světové zásoby zemního plynu jsou obrovské, ale i zde platí, že někde zacházejí s plynem jako s nežádoucím produktem a jinde ho musejí draze dovážet. Nepřekvapí, že na Blízkém východě by měl mít člověk strach kopnout do země, aby následně nevyletěl do povětří. Region ukrývá 38 procent veškerých světových zásob, je následovaný Ruskem a Společenstvím nezávislých států – ty kontrolují téměř 32 procent potvrzených zásob. Evropa je se svými dvěma procenty opravdový energetický otloukánek.

V žebříčku mezi státy drží pozici č. 1 Rusové. Jejich země táhnoucí se přes 11 časových pásem ukrývá téměř pětinu potvrzených světových zásob. Druhý se umístil Írán s 16 procenty a bronz míří do Kataru s 12 procenty. USA se staly plynárenskou velmocí ruku v ruce s tím, jak se jim podařilo těžit ropu z břidličných vrstev. Jejich potvrzené zásoby činí podle zprávy petrolejářské společnosti BP šest procent, tedy 11,9 bilionu metrů krychlových.

Pohled na tabulku největších producentů však prozradí, že USA v roce 2018 napumpovaly na světový trh 0,83 bilionu kubíků. Pokud by se tedy americké zásoby nezměnily a tamní těžaři by pokračovali v těžbě stejným tempem, za 15 let by mohl americký manometr ukázat nulový tlak. V případě Ruska a jeho těžby by něco podobného hrozilo až za 58 let.

Těžba po celém světě roste prakticky každý rok už od roku 1970. Tehdy těžaři vyčerpali necelý bilion kubíků zemního plynu, do roku 2018 svou produkci prakticky zečtyřnásobili.