Článek
Sotva jsme se jako rodiče vypořádali s tématem virů a naučili se odpovídat na dětské všetečné otázky - proč je tady koronavir, kdy už tady nebude, proč nemůžeme chodit na dětská hřiště nebo do kina a proč nemůžeme letět na prázdniny za prarodiči, zjevilo se před námi ještě těžší téma. Rasismus.
Téma tak obtížné, že ani vzdělaný rodič pořádně neví, ze kterého konce začít. Ameriku zaplavily protesty jako reakce na vraždu Afroameričana George Floyda. Nad bytovými domy v New Yorku, Chicagu, Los Angeles a desítkách dalších krouží policejní vrtulníky, v ulicích zůstávají po nočních bitvách ohořelá auta a vysklené výlohy, zdi jsou posprejované hnusnými nápisy. Jinak se to nazvat nedá. A mnozí rodiče jsou postaveni před otázky svých dětí: Co se to děje?
Věra Dvořák je Češka žijící v New Yorku. Když šla před pár dny se svým synem na procházku po okolí, narazili přesně na výše popsané. Osmiletý syn měl najednou strach a chtěl okamžitě domů. Pro každého rodiče neradostná situace. Pozorovat, jak neklid vyvolaný koronavirovými změnami u dětí ještě stoupá. Teď byla Věra jako statisíce dalších rodičů po celých USA postavená před otázku: Jak svým dětem vysvětlím rasismus? Jak jednoduše vysvětlit to, že se někteří lidé k sobě chovají podle toho, jakou mají barvu kůže?
„Newyorské děti vůbec nevnímají rozdíly v barvě pleti tak jako my. Jsou odmalička obklopené veškerou možnou variabilitou. Všimla jsem si, že syn třeba vůbec nepoužívá barvu pleti k něčí identifikaci. Každý Čech by prostě řekl ten malý černoušek z vaší třídy. On ale řekne ten malý kluk z naší třídy, s krátkými kudrnatými vlasy, co má starší ségru a nosí triko se Supermanem,“ všímá si má známá a pokračuje: „Je smutné, že kvůli událostem jako v Minneapolisu je na tyhle rozdíly musíme upozorňovat a vysvětlovat, čímž ten stereotyp rozdělení společnosti bohužel paradoxně předáváme dál a upevňujeme ho.“
V New Orleansu, největším městě jižanského státu Louisiana, je situace trochu jiná než v New Yorku. Tady u nás na jihu je téma rasismu – vnímané jako pozůstatek otrokářství – něčím, co s námi žije pořád protesty neprotesty. Tři pětiny populace města tvoří Afroameričané. Nemůžeme zavřít oči před systémovým selháním, ze kterého, zdá se, není cesta ven. Městské čtvrti jsou přirozeně rozdělené na chudší a bohatší, což často znamená černé a bílé. Taktéž školy, kostely, nemocnice.
A jak jsem se nedávno dozvěděla, Minneapolis, kde se odehrála vražda a kde protesty začaly, je na tom podobně. Patří k těm amerických městům, kde se o rasové rovnosti nedá téměř hovořit. Jak zmiňuje americká veřejnoprávní stanice NPR, průměrná černošská rodina v Minneapolisu vydělá méně než půlku toho, kolik za rok vydělá průměrná bílá rodina. Nerovnost je podle statistik znát také ve vězeňství a školství.
Když jsme před 4 lety vybírali školu pro prvorozenou dceru, dbali jsme na to, aby neskončila v prostředí, kde budou jen bělošské děti. Školka, do které do té doby chodila, totiž kupodivu neměla jediného černošského studenta. Měli jsme štěstí, že byla poté přijata na základní školu, kde má kolem sebe to, čím je Amerika. Rodiče spolužáků jsou bílí, černí, pocházejí z Vietnamu, z Hondurasu, Číny nebo Íránu. Dcera odmala žije v prostředí, kde je pro ni přirozené mít okolo sebe všechny složky americké společnosti. A podle toho reaguje nebo nereaguje. Když se jí její česká kamarádka zeptala, jestli je tam u nás v Americe hodně černochů, vůbec nevěděla, jak má odpovědět.
Hned v předškolním roce, tedy když dceři a spolužákům bylo pět let, poprvé probírali téma Martina Luthera Kinga, zastřeleného černošského aktivisty. Ze školy přinesla pracovní listy, které vzhledem k jejich věku jednoduše vysvětlovaly, že bojoval za to, aby všichni měli stejná práva. Zanedlouho si ve školní knihovně půjčila životopis Ruby Bridges. Holčičky – neworleanské rodačky – která jako šestiletá nastoupila jako první Afroameričanka do bělošské školy v Louisianě, až do té doby přísně segregované.
Společně jsme si četly příběhy o tom, jak na ni rodiče spolužáků před školou pokřikovali, aby se vrátila tam, kam patří, anebo o tom, jak byla ve třídě samotná, protože rodiče spolužáků si nepřáli, aby jejich děti byly ve stejné místnosti s negrem. Dcera vůbec nechápala, o čem ten příběh vypráví. Navíc když nejoblíbenější Disneyova princezna a panenka naší dcery v té době byla Tiana, tedy černoška z pohádky Princezna a žabák. „Proč by nemohla být Karsyn v naší třídě?“ ptala se mě zmatená pětiletá Ela, pro niž mimochodem zmíněná kamarádka Karsyn nemá pleť černou, ale hnědou. Pojem „černý člověk“ prostě dítě samo od sebe nezná, shodujeme se s newyorskou známou Věrou, když si o tématu píšeme.
Mimochodem maminka spolužačky Karsyn je k tématu rasismu otevřená. Zúčastnila se i průvodu „Black Lives Matter“ a se svou osmiletou dcerou se baví zcela otevřeně, kdykoli se zeptá. „Zatím se naštěstí Karsyn s žádnou formou rasismu nesetkala, ale už párkrát se mě ptala, proč nemůže mít stejné vlasy jako ostatní holky ve třídě. A tak si povídáme o tom, že je jiná, dáváme jí vědět, že je stejně inteligentní a krásná jako ostatní spolužačky. Chceme, aby se cítila hrdá na své kudrlinky a barvu své kůže. Chci, aby věděla, že ne všichni vypadáme stejně, ale jsme si všichni rovni,“ říká Candice, která má ještě dvouletého syna a v souvislosti s tím, co se teď v ulicích odehrává, má i o něj obavy. Oceňuje, že školy vyprávějí příběhy z historie, které mají dětem tuto problematiku přibližovat. Ale ráda by to viděla častěji a systematičtěji.
„Rasismus je naučené chování. Nejen školy, ale i rodiče – jakékoli barvy pleti – by se měli sakra snažit, aby ochránili dětskou nevinnost a byli dobrým příkladem, jak se chovat k ostatním lidem. Děti se od nich musí naučit, že být jiný není nic špatného. Děti se učí rozlišovat podle toho, co vidí okolo sebe, a podle toho, jak se dospělí chovají k ostatním,“ dodává.
Potvrzuji. I naše rodina je – jako imigrantská – ta „jiná“ a občas to cítíme. Snažíme se ale dětem naši jinakost vysvětlit jako plus pro ně. I proto je učíme i naše mateřské řeči – češtinu a turečtinu. I proto máme kromě běžných příběhů a pohádek v knihovně i nádhernou knížku „Bold Women in Black History“, příběhy odvážných Afroameričanek, prvních lékařek, vědkyň, básnířek, aktivistek. Všichni jsme lidé. Jenom lidé.
