Článek
Čekali jsme jiný druh apokalypsy. Nukleární zimu, anebo klimatické horko, ale v každém případě jsme počítali s tím, že nás vyžene z domovů a vystaví boji o přežití. Boji, ve kterém zvítězí ti nejsilnější a nejodvážnější.
Apokalypsa, kterou jsme čekali, nás měla vrátit do minulosti. K primitivnímu způsobu uvažování i chování. Její největší hrůza byla ve fyzickém ohrožení a v nepohodlí.
Ale přišla apokalypsa, která je přesně opačná. Domovy jsme neopustili, ba naopak. Místo boje u přežití někteří večeříme michelinské jídlo z polystyrenové krabičky, které nám přivezl kurýr, a díváme se na Netflix. Jsme uvězněni ve své komfortní zóně a vítězi budou introverti s bohatým vnitřním životem.
Největší hrůzou pandemie je to, že se nám „skoro nic neděje“. Připomínáme pacienty s depresí, kteří nepředstavitelně trpí, ale nikdo z takzvaně zdravých jim to nevěří. A doporučují jim, aby si šli zaběhat, a pak to bude dobré.
Nuda je něco, o čem nás všichni od dětství přesvědčují, že je naše vina. Že nuda není něco, co by se nám přihodilo, ale že si za ni můžeme sami. Ostatně i slovo „nuda“ je v moderních jazycích poměrně nové, v češtině až od 19. století. Ale teď vidíme, že nuda může být destruktivní a ubíjející.
Paralyzovaná fyzicky virem a mentálně nudou prožívá západní civilizace cosi jako kolektivní depresi. Jsme na kraji propasti, kterou jsme předtím jen tušili. A teď do ní část z nás hledí, s hrůzou, že se jim z toho pohledu zatočí hlava. „Všichni tu zemřeme,“ bojí se.
A pak jsou ti, kteří propast jen tuší, nebo do ní odmítají pohlédnout, a říkají: „Vždyť se skoro nic neděje.“ A v tomhle nesouladu a neporozumění je další záludnost apokalypsy. Žijeme v přítomnosti, která je však jen jakýmsi provizoriem mezi minulostí a budoucností.
Co nám tohle provizorium přineslo? Pro jedny změnilo pohled na to, jak žijeme. Říkají, že svět nebude jako dřív a nic jako „normální svět“ už neexistuje. Lépe řečeno budoucnost přinese úplně jiný.
A pak jsou ti, kteří tvrdí, že lidé i svět jsou stále stejní a mění se jen to, jak na ně nahlížíme. A že dokud nebudeme definitivně zničeni, bude budoucnost zase jen jinak se opakující minulostí.
Napsal jsem svých deset postřehů o tom, co jsem buď objevil, anebo sám sobě potvrdil za uplynulých 12 měsíců.
1. Svět není fér. Život taky ne.
Vím, nic objevného. Ale jestli jsme chtěli masterclass dokazující nespravedlnost vesmíru, pak nám ho pandemie poskytla. Připomněla nám, jak jsme bezmocní vůči tomu, jak nám „chodí karta“. Nebo „padnou kostky“.
Není žádný nezvratný důvod, proč firma X kvůli pandemii zkrachuje, zatímco firma Y má nejlepší příjmy v historii. Proč člověk A nákazu virem přežije, zatímco člověk B ji prodělá s těžkým průběhem, nebo dokonce zemře.
Neexistuje ani nic jako karma. Rádi bychom věřili, že virus „trestá“ ty, kteří se chovají nepatřičně nebo něco dělají špatně. Například že postihuje ty, kteří vedou špatný životní styl. Ale nic z toho není podložené fakty.
Do určité míry se můžeme chránit a chovat se rozumně. Ale znovu a znovu nám bude pandemie připomínat: svět není fér.
2. Intuice nefunguje. Nevěřte na šestý smysl a vnuknutí. Ani na takzvaný zdravý rozum. Nic z toho neexistuje.
Všechno jsou to jen jiné termíny pro lenost skutečně přemýšlet. Snad nikdy jsem neslyšel apelovat na „zdravý rozum“ tak často jako za dvanáct měsíců pandemie. Ovšem všimněme si: když se někdo odvolává na zdravý rozum, tak skoro vždy můžeme čekat nějaké „vlastní nápady“. A snahu vyhnout se něčemu, co je pro něj osobně nepříjemné nebo nevýhodné.
Takhle jednoduché to s intuicí a zdravým rozumem je.
Nikdy v historii nevědělo lidstvo o chování virů a mechanismu nákazy tolik jako dnes. Víme neuvěřitelné detaily. A přesto se spousta lidí odvolává na jakýsi svůj zdravý rozum. Je to stejná instance, která lidi v předešlých stoletích přivedla k poznání, že se nakažlivé nemoci mohou šířit zlým pohledem, případně že jejich přenosu lze zabránit tím, že si dáte stroužek česneku do kapsy.
Takže ještě jednou: můžeme se spoléhat na „pocity“ či „intuici“, když si třeba vybíráme partnera. I když, upřímně řečeno, ani tam se to nedoporučuje. Avšak když chcete ve zdraví přežít pandemii, je tou nejlepší možností věřit vědě.
Což znamená nedat na nějaká náhlá vnuknutí ve své hlavě, ale buď detailně prostudovat to, co věda říká, anebo věřit těm, kteří to udělali za nás a přišli s obecně platnými doporučeními nebo (v případě autorit) nařízeními.
Pozor, nezaměňovat intuici s instinkty. Ty samozřejmě fungují. A jak plyne z definice, jde buďto o vrozené, anebo podvědomě naučené stereotypní chování, které nás chrání v situacích, kdy je důležitá okamžitá reakce.
Problém je v tom, že viry prostým okem nevidíme (nemůžeme proti nim tedy získat obranné instinkty) a že pandemie jsou výjimečné, takže se žádné stereotypy nevytvoří.
Věřme vědě.
3. Emoce jsou důležitější než fakta.
Vím, že to vypadá jako protimluv s předešlým bodem. A že tohle tvrzení někomu hrůzou zježí chlupy na zádech. Zvlášť v době, kdy přece všichni bojujeme proti dezinformacím a fake news.
Nepochybně. Fakta jsou důležitá. Ale chci říct něco jiného. Tím, co ovlivňuje naše chování a naše myšlení, jsou především emoce. Nechť jsou to v ideálním případě emoce vycházející z faktů.
Nebo ještě jinak, když chceme něco změnit a nabídneme ostatním fakta bez emocí, tak se nesmíme divit, když prohrajeme s těmi, kteří nabídli emoce bez faktů.
4. Experti vědí příliš mnoho o příliš málo věcech. Potřebujeme spíš někoho, kdo ví aspoň něco o tom, co se právě teď děje.
Žijeme v éře expertů, tedy lidí, kteří se vysoce specializují na velmi úzce vymezený obor. Máme pocit, že to je odpověď na komplexnost a nesrozumitelnost světa.
Zároveň jsme získali dojem, částečně i podložený fakty, že expertům vděčíme za posouvání lidského poznání a za vysokou sofistikovanost dnešní civilizace.
Ale někdy zapomínáme, že ty největší objevy udělali lidé v momentech, kdy na danou věc žádnými experty nebyli. A taky že některé z nich byly učiněny náhodou.
Nechápeme, že Leonardo da Vinci byl na přelomu patnáctého a šestnáctého století malíř a sochař, ale taky hudebník, přírodovědec a vynálezce. To se pak nutně musel některým z těchto oborů věnovat povrchně! Ale pravda je taková, že ve všech dosáhl naprostého vrcholu.
Podobně Benjamin Franklin v osmnáctém století. A tisíce a tisíce dalších.
Moderní doba mimo jiné znamená, že se nám svět kolem nás, který zkoumáme, podařilo rozkouskovat na obory a specializace. Ale zároveň to může znamenat, že když jsme postaveni před velký komplexní problém, že se té nejlepší odpovědi od expertů nedočkáme.
Pandemie je přesně takový typ problému.
5. Nejhorší je nejistota.
I když se nám „skoro nic“ neděje, potřebujeme vědět, jak dlouho to bude trvat. Že se s nějakou pravděpodobností stane to, případně ono, a že je nějaká omezená množina možných výsledků.
Psychologové dělali řadu pokusů, ve kterých se ukazuje, že lidé spíše akceptují horší výsledek okamžitě než to, že na verdikt budou nějakou nespecifikovanou dobu čekat.
Ekonom Daniel Ellsberg přišel počátkem šedesátých let s formulací paradoxu, ze kterého vyplývá, že raději vsadíme na událost s pevným kurzem (když třeba víme, že se bude losovat z osudí, kde je stejný počet černých a bílých koulí) než na tu, kde kurz neznáme a teoreticky by mohl být i lepší (poměr černých a bílých koulí dopředu neznáme).
Společenská úzkost v pandemii pramení do značné míry právě z naší nejistoty. Proto máme tendenci se upírat k tomu, že problém bude „ještě chvíli“ trvat, a pak skončí. Obvykle jde o tři až šest měsíců. Slovenský novinář Tomáš Bella nedávno napsal: „Už je to rok, co předpovídáme, že pandemie do půl roku skončí. A stále předpovídáme, že do půl roku skončí.“
Kdosi nedávno zmínil zajímavou větu, asi něčí citát: „I ta nejhorší hodina v našem životě má jen šedesát minut.“
Víme, že pandemie musí skončit, ale utápíme se v pocitu její neohraničenosti. Pramení z toho větší mizérie, než by se zdálo.
6. Nerozčilujte se kvůli věcem, které nemůžete ovlivnit. Třeba když někdo nemá pravdu.
Jeden z nejlepších vtipů, které kreslí Randall Munroe na svou stránku XKCD, znázorňuje člověka u počítače. „Pojď si lehnout,“ říká mu jeho partnerka. „Nemůžu, tohle je důležité.“ „Co je důležité?“ „Někdo na internetu se právě teď mýlí.“
Pandemie je doslova festivalem lidí, kteří se mýlí. Někdy proto, že se situace rychle mění a názory na různé věci či problémy se mění. Jindy proto, že někteří lidé jsou dogmatičtí a zastávají nějaký názor i přes to, že podle všeho není správný.
Nebo minimálně podle vás nemůže být pravdivý.
Když tomu připočteme to, že většina z nás má teď víc času a zároveň jsme nervóznější a neklidnější než jindy, je pandemie obdobím nekonečných sporů a hádek.
Dohadujeme se o to, jestli se mají, nebo nemají nosit roušky. Jestli je lepší zavřít hospody, kostely, nebo hobby markety. A zda máme spíš otevřít školy, nebo stadiony.
Každou chvíli se kolem nás „někdo mýlí“ a my máme potřebu mu to vysvětlovat. Není úplně výjimečné, že zjistíte, že jste půl večera strávili na Twitteru vášnivou hádkou s člověkem, kterého jste nikdy neviděli. Vlastně ani nevíte, jestli je to opravdu člověk, anebo jen velmi pokročilý algoritmus.
Jednoduchá rada: NIKDY se nehádejte s lidmi jen proto, že si myslíte, že máte pravdu. Debata má smysl pouze v případě, kdy vás její výsledek může nějak ovlivnit. A upřímně, to je velmi málo kdy, skoro nikdy.
A dvojnásob platí, že byste se o tom neměli hádat se svými blízkými. Nedává to žádný smysl. A to, co si lidé, které máte rádi, myslí o rouškách nebo očkování, přece nehraje roli. To s vaším vztahem nemá nic společného.
Před časem mě někdo oslovil s tím, že o těchto hádkách s blízkými píše článek a co si o tom myslím. Vzpomněl jsem si na citát někdejšího izraelského premiéra Šimona Perese, kterého se ptali na názor poté, co Ronald Reagan navštívil v Německu hrob s pochovanými členy SS. Řekl: „Když přítel udělá chybu, tak chyba zůstává chybou a přítel přítelem.“
7. Máte míň přátel, než jste si mysleli.
Jistý paradox tvrdí, že když se s někým přátelíte, tak máte pravděpodobně méně přátel než on. Platí totiž, že většina přátelských vztahů je na rozdíl od těch partnerských asymetrická. Zjednodušeně řečeno, osmdesát procent populace se přátelí se zhruba dvaceti procenty ostatních.
Těch dvacet procent, to jsou takoví společenští suveréni. Navazují vztahy snadno a jsou také schopni je všechny udržovat. Většina z nás ne. Máme jednoho nebo dva „nejlepší kamarády“, a pak s překvapením zjistíme, že ti dva mají „nejlepších kamarádů“ každý deset.
Pandemie a zejména lockdowny, které zavřely hospody a drží nás doma, tuhle křehkou strukturu do značné míry rozbily. Vztahy je těžké udržovat na dálku, i proto, že přátelství či kamarádství žijí z energie, kterou si lidé předávají při vzájemných setkáních.
„Sejde z očí, sejde z mysli“ platí nejen pro milostné vztahy. A Zoom je sice fascinující technologie, ale skutečné setkávání dokáže nahradit leda anekdoticky.
A ještě o něco přicházíme, o takzvané „měkké vztahy“, celý soubor těch drobných interakcí, jejichž důležitosti jsme si před pandemií vůbec nevšimli.
Jsou to krátké rozhovory se sousedem na zastávce tramvaje, flirtování s kolegyní nebo kolegou v práci, rozhovory u kávovaru nebo badmintonové zápasy s bývalým spolužákem. Žádný z těchto vztahů není dostatečně „silný“, abychom v době lockdownu vzali telefon a dotyčným zavolali nebo napsali textovku.
Ale pak s překvapením zjistíme, že v našich životech je po nich velká mezera.
8. Optimismus se přeceňuje. Nejlepší je být veselým pesimistou.
Admirál Jim Stockdale patřil k vysokým americkým důstojníkům, kteří padli do zajetí ve válce ve Vietnamu. Strávil ve vězení sedm let a údajně byl více než dvacetkrát mučen. Když se ho autor Jim Collins zeptal, kdo na tom byl v zajateckém táboře nejhůř, odpověděl: „Optimisté. Protože ti vždycky říkali: Do Vánoc budeme venku. A když nebyli, tak je to zlomilo.“
Optimismus se bere jako nezpochybnitelná kvalita. Hledáme optimistu jako kolegu do pracovního týmu, a když se někdo chce seznámit s partnerem, slyšíme, že hledá někoho s optimistickým pohledem na život.
I v krizi je dobré být optimistou, tedy pokud je krátká, anebo aspoň víme, kdy skončí. Ale jakmile nastanou první „Vánoce“, kdy mělo být po všem a není, stává se optimismus obtíží.
V grafu, kde na jedné ose je škála od pesimismu k optimismu a na druhé od špatné po dobrou náladu, je nejhorší být v kvadrantu „smutných pesimistů“. Tam hrozí deprese a zoufalství.
A v pandemii je nejlepší být „veselým pesimistou“. Nemáme velké očekávání od toho, jak to skončí. Ostatně život také většinou končí špatně, lépe řečeno smrt je něčím, co je během života tabu a co ze svého přemýšlení vytěsňujeme.
Ale není to důvod mít špatnou náladu a nezkusit si i tak život užít. I s pandemií, když už to musí být.
9. Zapomeňte na zkratky.
Jako pomalu každý jezdím v autě podle navigace v telefonu. Nevím, jestli je to základní nastavení, anebo mám zapnutou omylem nějakou speciální funkci, ale když někam jedu, ukazuje mi navigace i další cesty.
Říká mi: jeď rovně, ale kdybys náhodou chtěl na příští křižovatce zahnout doprava, tak se do cíle dostaneš o dvacet minut později.
Není žádný důvod, proč bych se měl chtít dostat do cíle později. Třeba že tam jsou krásné výhledy nebo že pojedu kolem vyhlášené restaurace. Nic takového. Jen informace, že můžu jet do cíle také déle.
Mám k tomu jedinou teorii, a tou je to, že se navigace chce vytahovat. Naznačit mi, že existuje spousta cest do mého cíle, ale že ona mě správně vede po té nejkratší. Jenže to beru tak nějak za samozřejmé, už když navigaci zapínám. Proto ji mám.
Jedna věc v době, kdy všichni používáme navigace, ztratila na významu. Lépe řečeno přestala existovat. A to jsou zkratky. Tahle instituce jako by vymizela. Dřív byla určitá kasta řidičů, například taxikáři, kteří vždycky věděli, jaká cesta je nejlepší.
Znali zkratky.
Naše česká mentalita je tím trochu poznamenaná. Vírou ve zkratky a také v pohádkový stereotyp Hloupého Honzy, který leží za pecí a nic nedělá, ale pak nějak vykoumá, jak získat půl království a princeznu za ženu.
Lépe řečeno, abychom nebyli nespravedliví, je to asi obecně lidský stereotyp, který jsme však v Česku povýšili na jakousi národní mazanost, s jakou umíme řešit problémy.
Neumíme.
Možná jsme si to mysleli, když se Česko s dalšími několika zeměmi „zázračně“ vyhnulo první vlně pandemie, a domnívali se, že jsme nadáni nějakou zázračnou schopností řešit snadno těžké problémy. Anebo jí byl nadán aspoň dnes už legendární „muž s excelovou tabulkou“.
Ale ve skutečnosti jsme „pouze“ měli štěstí. Což je v pořádku, jak plyne z bodu 1, ale bohužel se nás nedrželo. Recept, jak to zvládnout, nenašel nikdo. Což můžeme brát jako důkaz, že takový recept neexistuje. Mnohé státy zvolily různé způsoby. A střídaly se v tom, kdy byly úspěšné a kdy zase neúspěšné, jak na houpačce (viz Švédsko).
Ale obecně platí, že na dlouhé trati uspěly ty země, které si to nechtěly zjednodušit. Které se to nebály udělat nepříjemné pro své občany (protože většina opatření je nepříjemných) ani pro politiky (protože je jednodušší být populisty).
My jsme radši hledali zázračné a lehké řešení. Hledali jsme zkratky, které však v době satelitních navigací neexistují.
A tak to bohužel je. Zabloudili jsme a v únoru 2021, přesně rok po začátku pandemie, svítí na displeji naší navigace vzkaz: „Přepočítávám trasu i čas dojezdu.“ Nevíme, kdy dojedeme. Ale víme, že to bude mezi posledními.
10. Svět nebude lepší. Bude jako dřív.
Když pandemie začala, říkali jsme: Naučím se nový cizí jazyk. Napíšu román. Absolvuju online kurz programování. Přestavím byt. Budu trávit víc času sám se sebou i s rodinou.
Když Newton zvládl objevit a popsat gravitaci, tak proč ne my?
Ovšem nic z toho většině z nás nevyšlo, nebo aspoň ne tak, jak jsme si představovali.
A když se ukázalo, že naše produktivita se nejenže nezvýšila, ale ještě se propadla, dáváme si naděje do budoucnosti.
Svět už nebude takový jako dřív. Tvrdá zkušenost pandemie „opraví“ jeho slabiny a chyby. Svět bude jiný a snad využijeme příležitost tak, že bude lepší. Získáme pokoru a vyhneme se dalším existenčním rizikům, v prvé řadě hrozící klimatické změně.
K životu budeme přistupovat s pokorou a novými hodnotami.
Myslíte? Pak se mýlíte. Nenaučili jsme se nic. To, že nás těžké věci posilují, je jen chabá útěcha faktu, že jsme jimi museli projít. Schopnost poučit se z našich chyb je nízká a historicky blížící se nule. Vždycky to tak bylo, proč by to po dnešní pandemii mělo být jinak?
Pokud to přežijeme, jednoho dne se probudíme ve světě, který bude stejný jako dřív. Úplně stejný. Mně to jako spokojenému pesimistovi zcela stačí.
