Článek
Uherskohradišťsko, region s největšími nárůsty lidí nakažených covidem-19 posledních týdnů.
Zdravotní personál v místní nemocnici pracuje na hraně svých možností. Vedení už zveřejnilo výzvu, v níž žádá dobrovolníky na výpomoc.
Přihlásil jsem se. Jmenuji se Jan Novák a toto je další zápis v mém deníku o službě na anesteziologicko-resuscitačním oddělení.
Nemocných přibývá
Ráno je všechno jinak, než když jsem o den dříve sloužil na ARO poprvé.
„V noci byl fakt blázinec,“ vysvětluje mi doktorka Michaela Polášková. Dva pacienty museli převézt na sousední oddělení NIP (Následná intenzivní péče, pozn. red.) a přibyl nový příjem.
A blázinec pokračoval i přes den. Nestačím se divit, jak se počet pacientů na oddělení mění a s jakou rychlostí.
Vrchní sestra Šárka Burešová mi to jednoduše vysvětlí. Obrovský přetlak. Spousta nemocných v jeden okamžik. „Ty nejšikovnější z nejšikovnějších pacientů posouváme dál, abychom uvolnili místo těm, kteří jsou na tom hůř,“ říká.
Roušky na půl žerdi
Několik pacientů z ARO jsme na vedlejší NIP odvezli už včera, ale už i tam se kapacita plní.
Jak to může pokračovat dál? „Když se některé oddělení zaplní, vyhradí se část dalšího oddělení a dalšího a dalšího.“ vysvětluje mi Šárka, jak se nemocnice vyrovná s dalším nárůstem covidových pacientů.
Zbytek dne jsem myšlenkami jinde a nemohu se soustředit. Z oddělení odcházím dřív. Dopadla na mě tíha emocí z předešlých dní.
Cestou z nemocnice se procházím Uherským Hradištěm a míjím veřejné dětské hřiště. Napočítal jsem na něm dvanáct dětí a sedm dospělých. Na náměstí posedávají na lavičkách skupinky teenagerů ve větším počtu než šest. Bez roušek.
Ve vinotéce mi paní podává víno s rouškou tzv. na půl žerdi. Pán u kebabu ji nemá vůbec. Vzpomněl jsem si na slova primáře Lubora Hrušky, který mi mezi druhou a třetí tracheostomií za jeden den říkal, že vir porazíme jen tehdy, až lidé začnou brát nebezpečí opravdu vážně.
Už chápu, proč si myslí, že nás nečeká veselý scénář.