Deník z nemocnice: Sestry mi vyprávěly, jak náhle může přijít smrt

Uherskohradišťsko, region s největšími nárůsty lidí nakažených covidem-19 posledních týdnů.

Zdravotní personál v místní nemocnici pracuje na hraně svých možností. Vedení už zveřejnilo výzvu, v níž žádá dobrovolníky na výpomoc.

Přihlásil jsem se. Jmenuji se Jan Novák a toto je můj deník.

Vrchní sestra Libuše Vopatová mi ukazuje na nástěnce barevnou A3 s rozpisem služeb. Všechno dvanáctihodinovky. Ranní, noční, ranní, noční…

Z tabulky, kterou je třeba neustále upravovat kvůli měnícímu se počtu sester, vyčtu, že pracují skoro nonstop. Některé sestry mají tento měsíc jen pět dnů volna. To se dá vydržet? ptám se. „Musí. Není, kdo by za nás zaskočil. Onemocní-li jedna, ostatní to musí pokrýt za ni,“ krčí smířeně rameny čtyřiapadesátiletá vrchní sestra. Naštěstí jsou prý kolegyně vychovány tzv. starou školou. „Máme zafixováno, že nehledíme na sebe, ale na ostatní. Přece nenecháme někoho ve štychu.“

Starou školu má v tomto oddělení i mladší generace. „Vstávám v půl páté ráno a domů se doplahočím v půl osmé večer,“ přibližuje tvrdou realitu posledních týdnů třiadvacetiletá Anna Hlůšková. „Na jídlo nemám moc pomyšlení, takže zvládnu sprchu, maximálně kouknu na zprávy nebo na Ulici a jsem totálně tuhá.“ Co posezení s přáteli, večírky, rodinné akce…? „Nic. Ani nechci. Bojím se, abych někoho nenakazila.“

Brzy zjistím, co službu nesmírně ztěžuje.

Na lékařské kalhoty a tričko oblékají sestry ochranný oblek, na něj ještě jeden ochranný jednorázový oblek, na vlasy síťku, na boty gumové návleky, štít a dvoje rukavice. Přes respirátor natahují ještě jednorázovou roušku. Až pak mohou vstoupit do pokojů s nakaženými pacienty.

Nic se nesmí zanedbat. Riziko nákazy je extrémně vysoké. Je v tom vedro, brýle se mlží, člověk se potí a je neohrabaný. Po odchodu z pokoje putují „kontaminované“ svršky do speciálních pytlů.

Sestry tento rituál nenávidí, ale musí ho zopakovat více než dvacetkrát za směnu. Stačí, aby pacientovi uvnitř vypadla sonda nebo měl prostě jen žízeň. „Nic naplat. Musíme se chránit, protože nechceme dopadnout jako oni,“ říká sestřička Marie Bačová a dodává, že ona musí být opatrná dvojnásob. Letos jí bylo šedesát čtyři let.

Kolem osmé hodiny ráno přichází chvilka na kafe. V kuchyňce leží na malém stolku chlebíčky, svatební koláčky a sladké pečivo. Dar od místních pekařů a lahůdkářů, hold zdejšímu personálu. Nebývá to prý často, ale vždy to udělá radost.

Pohodovou atmosféru však brzy rozčísne vrchní sestra Libuše. „Šílený. Přes jedenáct tisíc nakažených,“ hlásí páteční bilanci nových covid pozitivních v republice. „Že jsem se na ty zprávy vůbec dívala.“

Všem je jasné, že někteří skončí na jejich oddělení.

Od té doby, co se z jejich oddělení stala „coviďárna“, zažívají sestry z pavilonu K smrt nebývale často. Anna listuje v evidenční knize, její věcný název Příchody a odchody dostává v této době jiný význam. Anna počítá křížky: „Včera jeden, před dvěma dny jeden, před čtyřmi dva a tak dále…“

Za poslední měsíc by se sestřička Anna dopočítala asi tak k patnácti lidem, kteří na uzavřeném covidovém oddělení zemřeli.

„Poznám to už podle toho, jak tu mizí pytle,“ říká vrchní sestra Libuše. „Když zemře normálně pacient, přikryjeme ho. Covidové nebožtíky balíme do speciálních pytlů. Když zapínáte zip a slyšíte ten zvuk, jak dojede do konce, je to šílený okamžik.“

Její kolegyně sanitářka Ivana Bittnerová zmíní ještě další věc. Rychlost, kterou koronavirus zabíjí. „Máme tu pacienty tři čtyři dny. Jsou stabilizovaní, zdá se, že jsou v pohodě a během tří hodin konec.“

Marie pak přidá vzpomínku, že smrt s covidem může být i nečekaně rychlá. Před několika dny klábosila a vtipkovala s nakaženým starším pánem. Během hodiny zemřel.

Není divu, že sestřičky dokáže rozzuřit, když někdo epidemii bagatelizuje. Na to odpovídají jednohlasně: Ať se přijde podívat k nám na oddělení.

Na chodbách zní ale navzdory tragickým okolnostem také smích. Sestřičky odmítají podlehnout tíživé atmosféře.

Zprávám o koronaviru se vyhýbají a dělají si drobné radosti - jako třeba kávu z kávovaru. Ze světa hrozící smrti je dostávají aspoň na chvilku rodinné příhody. Třeba když Anna ukazuje na mobilu fotografii své čtyřleté sestry, která si fialovou fixkou namalovala rty a nehty a nejde to dolů.

Ta chvíle je ale krátká - sestřička totiž vzápětí připomene, v čem už řadu týdnů žijí. S mladší sestrou, ale i s mamkou a dalšími členy rodiny se osobně neviděla řadu týdnů. Včerejší bratrovy sedmnácté narozeniny oslavila pouze virtuálně. Nechce je vystavit riziku nákazy.

Blíží se konec směny. Ivana se těší, až si doma uvaří kafe, sedne si s manželem ke stolu a zapálí si cigaretu.

Na Libuši se prý doma nesmí aspoň tak hodinu mluvit, než z ní opadne stres. Pak teprve začne odpočívat.

Anna usne možná až po zprávách. To Ivana prý určitě dřív. Padne za vlast hned, jak přijde domů.