Deník z nemocnice: Horší časy se prý blíží. Ale lidé jsou zlatí

Uherskohradišťsko, region s největšími nárůsty lidí nakažených covidem-19 posledních týdnů.

Zdravotní personál v místní nemocnici pracuje na hraně svých možností. Vedení už zveřejnilo výzvu, v níž žádá dobrovolníky o výpomoc.

Přihlásil jsem se. Jmenuji se Jan Novák a toto je třetí zápis v mém deníku. Píšu o službě na oddělení ARO, kde se bojuje o životy nejtěžších pacientů.

„Tak vás vítám na covidovém ARO,“ seznamuji se s vrchní sestrou Šárkou Burešovou v šest ráno před uzavřenými dveřmi s cedulkou Zákaz vstupu. Izolace. „Tady se staráme o pacienty s covidem-19, kterým selhal jeden nebo více orgánů a upadli do těžkého stavu.“

První dojem je, že to tu vypadá jako v laboratoři nějaké vesmírné stanice. Osm samostatných prosklených boxů, v každém speciální lůžko a kolem něj ohromné množství přístrojů, monitorů, hadiček, kabelů a infuzí. A každý z těchto boxů je obsazen ležícím člověkem.

Dnes budu vypomáhat sestřičce Radce Jančové. Ukazuje mi dva boxy, kde má svoje pacienty. Jde o muže, ročníky 1945 a 1947. Oba jsou zaintubovaní a při životě je udržuje plicní ventilace.

Pán po levici tu takto leží dvacátý den. Jeho stav je, jak Radka říká, jako na houpačce. „Dvacátý den?“ divím se. Vysvětlí mi, že žiju v rozšířeném omylu.

„Nevím, jestli si to lidé uvědomují, ale pacienti nejsou na plicní ventilaci napojeni týden, ale několik týdnů,“ říká sestřička. „Jasně, jsou výjimky. Měla jsem tu čtyřicátníka, který kromě respiračních potíží neměl žádné jiné komplikace, takže po dvou týdnech dýchal sám. Ale u většiny je léčba dlouhá.“

Po osmi měsících, co se stará o covidové pacienty, Radka říká, že v drtivé většině se v těch nejtěžších stavech přivážejí muži. „Žen tu máme opravdu o hodně méně. Nevím, čím to je.“

A na co si sestřička nemůže stále zvyknout, je vražedná síla viru.

„Měla jsem tu pána, který byl normálně při vědomí. Volal domů, že ho budou dávat do umělého spánku a že vše bude v pořádku.“

Už se neprobudil. „Ještě teď mě mrazí, když si uvědomím, že to byl jeho poslední hovor.“

Oblečeme se do ochranných oděvů a jdeme za pacientem. „Dobré ráno,“ pozdraví ho Radka, i když nemocný na lůžku je v umělém spánku.

Mluví však k němu velmi laskavě po celou dobu. „Ke každému člověku mám vztah. Vytvoří se tím, za jakých okolností se sem dostane a jak si ho takzvaně vypiplám,“ říká Radka.

Ranní procedury tu trvají zhruba hodinu. Před odchodem z boxu mě sestřička instruuje, jak se správně a bezpečně vysvléct.

„Za konečky prstů sundej první gumové rukavice. Trhem urvi šňůrky jednorázového pláště a rubem ho hoď do pytle. Sundej si návleky, dezinfikuj si druhé rukavice a sejmi z hlavy štít. Ten speciálním ubrouskem utři z vnitřní strany, pak z vnější a pověs si ho na levé předloktí. Zezadu si sundej jednorázovou čepici, potom druhé rukavice, vydezinfikuj si ruce a můžeš odejít z místnosti,“ říká mi, ale návod ještě není u konce.

„Venku si sejmi návleky na boty, za gumičky sundej respirátor FFP3 a vyměň za respirátor FFP2,“ zní dokončení. Udělat v tomto prostředí chybu se může vymstít.

ARO se mi zdálo klidnější než covidové oddělení „K“, kde jsem strávil předešlé dva dny. Odpoledne jsem však vyveden z omylu. Z „velína“ zaznělo: urgentní příjem.

Vždyť je obsazeno, bleskl mi hlavou ranní pohled na osm zaplněných boxů. Doktorka Michaela Polášková však začala vydávat pokyny: „Pacienta ze šestky převezeme na NIP (oddělení následné intenzivní péče, pozn. red.) a nového dáme na jeho místo.“ Je to pán, kterého jsem včera přivezl z covidového oddělení.

„Kolik máme času?“ ptají se sestry.

„Pět minut.“

Oblékáme se. Sestřičky připraví pacienta na odvoz a s postelí téměř běžíme do vedlejšího oddělení. „Takhle je to tu stále. Dříve jsme přesunovali pacienty jednou za tři až čtyři dny. V posledních týdnech to bývá dvakrát i třikrát denně,“ vysvětluje mi doktorka Polášková, když se vracíme zpět.

„Teď je to šílené,“ říká. Normálně máme tak deset patnáct pacientů. Teď od září jsme jich tu ale měli čtyřicet.“

Mezitím přichází na „velín“, odkud je přehledně vidět celé oddělení a sedí tu primář ARO Lubor Hruška. Dodělal dnes už druhou tracheostomii, chirurgický zákrok, při němž se „vytvoří“ otvor do krku, aby se mohla zavést kanyla do průdušnice. A teď ho čeká ještě třetí. „To je standardní den?“ ptám se.

„Vůbec ne. Tolik pacientů ve vážném stavu jsme tu nikdy neměli,“ krčí rameny primář.

Myslí si, že toto je teprve začátek. „Máme sice víc přístrojů, víc lůžek, ale zase nám chybí personál,“ odchází se připravit na další zákrok.

Radka mě vede do malé kuchyňky pro personál, kam se sotva vměstná pět lidí. Ukazuje na okno, kde stojí dvě sklenice medu se vzkazem: Pozdrav od včeliček a pana Smělíka Pavla z Kostelan nad Moravou.

Na stolku také stojí papírová krabice a voní. Navrchu je čerstvá buchta (asi makovec), hromada výborných domácích cookies, banány, pomeranče, jablka, pomelo a vzkaz: Dar zaměstnancům ARO.

A dnes přišel další balíček. Místo odesílatele na něm stojí: Dobroty pro unavené pracovníky. A smajlík. Radka ho otevře a uvnitř vidíme naskládané cereální sušenky, bonbony, oříšky a další pochutiny. Vzkaz leží uvnitř: Přejeme hodně sil, Olešovi z Brna.

„Tohle, prosím, nezapomeň do toho článku napsat,“ apeluje na mě Radka. „Že lidé jsou zlatí a že jim všem děkujeme za podporu a že si toho ceníme.“

Všechny vzkazy si prý schovávají. Na horší časy, které jsou prý blíž a blíž.