Článek
Pro zhruba dvě stovky čínských dělníků je to dobrodružství, na které se těší. Když v roce 2014 přijedou do města Dayton v americkém Ohiu, vědí o Americe málo. Možná jen to, co se dá dozvědět z hollywoodských filmů.
A také co jim jejich lektoři řekli na školeních, která měla zmenšit případný kulturní šok. Třeba to o svobodě, na které Američanům z nějakého důvodu hodně záleží. „Dokud neděláte nic nezákonného, můžete si dělat, co chcete. Můžete dokonce dělat i vtipy na prezidenta. A nic se vám za to nestane!”
Číňané poslouchají a vypadají překvapeně, možná až pobaveně. Ve skoro dvouhodinovém dokumentu Americká továrna (American Factory) je tohle jedna z úvodních scén, a zároveň patří mezi ty, které vás přikovají k obrazovce. Tedy pokud vás aspoň trochu zajímá, jak „střet západní civilizace a Číny” opravdu vypadá. Bez předsudků a stereotypů.
Stejně totiž k tématu přistoupili i manželé Mulia Reichertová a Steven Bognar. Dokumentaristé, jejichž jména znají asi opravdu jen filmoví fajnšmekři. Lépe řečeno znali. Už necelý měsíc po premiéře Americké továrny na Netflixu se všude píše, že nominaci na Oscara za nejlepší dokument má tenhle film jistou.
Šancím na sošku jistě neuškodí ani to, že smlouvu o jeho distribuci podepsala s Netflixem produkční společnost Higher Ground, založená manželi Obamovými. „Když jsme ten dokument viděli, bylo nám jasné, že je to věc, kterou chceme podpořit,” řekla médiím manželka bývalého prezidenta Michelle Obamová.
Anketa
Na konci roku 2008 natáčeli Reichertová a Bognar jeden ze svých předešlých dokumentů v továrně, kterou v Daytonu zrovna zavíral – na začátku ekonomické krize – automobilový koncern General Motors. Bylo to ve znamení smutku i slz.
Krize pominula, aspoň podle ekonomických čísel. Ale čísla nejsou lidé, a mnozí z těch, kteří přišli o práci (celkem i s dopady na další firmy se odhaduje, že to v Daytonu a okolí bylo 10 000 lidí), se s tím nikdy nevyrovnali. Někteří přišli o bydlení, majetek i rodiny.
Oba filmaři to viděli zblízka, bydlí pouhých 25 minut autem od zmíněné továrny. A tak když v roce 2014 továrnu koupil čínský miliardář Cao Dewang, lépe řečeno jeho společnost Fuyao Glass, a rozhodl se zde obnovit provoz, bylo jim jasné, že se tu otvírá šance na další film.
A povedlo se jim skoro nemožné. S čínskými i americkými manažery uzavřeli smlouvu, že budou dlouhé měsíce rozjezd továrny natáčet. Že budou mít unikátní, skoro neomezený přístup do továrních provozů na nejrůznější jednání. Bylo to velkorysé až překvapivé.
Nepochybně pomohlo, že ze začátku bylo všechno růžové. Dobrou náladu měly jak zhruba dvě tisícovky Američanů, které do továrny nastoupily, tak dvě stovky Číňanů, které přijely z Číny pomoct provoz rozjet. A když později nastaly problémy, byli všichni na filmaře už tak zvyklí, že nikomu nevadili. Prostě se stali „součástí inventáře”.
Reichertová a Bognar natočili neuvěřitelných 1200 hodin materiálu, z kterých sestříhali strhující dvouhodinový příběh jedné čínské investice v Americe. Příběh s otevřeným koncem, který je férovým pozorováním a vyprávěním. Není politickým komentářem. Jsou v něm emoce, ale na obou stranách ty negativní i pozitivní. Jestli se někomu podařilo naplnit význam slova „nezaujatý”, pak jsou to autoři tohoto dokumentu.
Američané by přitom mohli být rozzlobení. Vždyť pro Číňany dělají podobnou práci jako dříve pro General Motors, ale za méně než poloviční plat. Berou pouhých 12 dolarů za hodinu. Pracovní podmínky jsou horší, přestávky na odpočinek i jídlo kratší. Původní radost z toho, že mnozí z nich mají po letech zase stálou práci, střídají rozčarování a únava.
Ale rozzlobeni by mohli být i Číňané. Vždyť Američané jsou o tolik „horší” než oni. „Horší” v tom smyslu, že pracují méně. Mají volné víkendy (čínští zaměstnanci jen maximálně volný den či dva v měsíci) a jejich směna trvá osm hodin (ta čínská dvanáct).
A ještě toho za stejný čas méně udělají! Ale Číňané se nezlobí. Mají své americké kolegy rádi. Nejdřív doufají, že se jim je podaří změnit, a pak je omlouvají. Prostě nejsou k práci tak uzpůsobení. „Nejsou zlí. Jsou jen líní! A mají moc tlusté prsty, takže se jim pracuje hůř,” zazní ve filmu.
Hlavní zápletka filmu je až bizarně paradoxní. Majitel továrny, čínský „komunistický kapitalista”, se Američanům snaží zabránit v založení odborů. Protože americké odbory považuje za nepřítele produktivity a profitability. A nakonec se mu to podaří.
Když Číňané mluví o „svých” odborech, které působí v Číně, pamětníci si určitě vzpomenou na ty české předlistopadové. Žádné spory s vedením, ba naopak. Jejich hlavní rolí je pořádat výlety, organizovat školení a kupovat zaměstnancům dárky k narozeninám.
Evropana navíc při sledování Americké továrny napadne ještě jedna věc. Jestli Číňanům připadají američtí dělníci příliš zpovykaní, co by asi říkali na ty v Evropě? S dlouhou dovolenou a zaměstnaneckými privilegii, které na rozdíl od Američanů máme?
Film má svým způsobem otevřený konec. Problémy spojené s rozjezdem továrny se podaří vyřešit a jak se dozvídáme na závěr, americká pobočka Fuyao Group je od počátku roku 2018 v zisku. Celosvětově má dnes čínská firma asi čtvrtinu světového trhu se skly pro automobily.
Pod „daytonskou pokličkou” zůstávají dva světy, které mají tu největší vůli si porozumět a vyhovět si. Ale kterým se to daří jen těžko, protože jsou opravdu fundamentálně odlišné. Ano, Fuyao Glass je dnes jen malým ostrůvkem Číny ve velkém americkém světě. Ale ukazuje nám, co bude následovat.
Je tady země s více než miliardou lidí. Mnozí z nich jsou stejní jako ti, kteří přijeli učit Američany pracovat do Daytonu. Otevření, ochotní se dál učit, pracovití a hladoví. Hladoví v tom nejlepší smyslu slova, jak ho použil například Steve Jobs ve své slavné přednášce pro studenty Harvardu.
Po zhlédnutí dokumentu Americká továrna vám mimo jiné dojde, jak také může vypadat naše budoucnost. Že když Čína bude chtít, dá si západní civilizaci k svačině. A ano, bude na ni mít vyhrazeno zhruba deset minut uprostřed odpolední směny a hned poté se všichni zase vrátí do práce.
