Deník Miloše Čermáka: Tvůrci dokumentu Velký hack chtěli natočit film, po jehož zhlédnutí si smažete Facebook. Ale asi to neuděláte

Pamatujete si na skandál kolem firmy Cambridge Analytica? Tato již neexistující firma byla obviněna z toho, že s pomocí dat facebookových uživatelů ovlivnila dvě nejdůležitější události roku 2016: referendum o setrvání Británie v EU a volby amerického prezidenta.

Spáchat to měla za pomoci algoritmu, který ví všechno. O nás, o vás i o světě. Ano, řeč je o algoritmu, který na Facebooku rozhoduje o tom, co uvidíme, co se dozvíme a (možná) i co si pak budeme myslet. Průlomový dokument na toto téma měl ve středu premiéru na Netflixu.

Berme jako ironii věku moderních technologií, že i Netflix je hráčem ve stejné hře: využívá NAŠE data a SVŮJ algoritmus, aby vydělal co nejvíc peněz.

Film se jmenuje Velký hack (The Great Hack). Tvůrci Jehane Noujaimová a Karim Amer si umějí získat pozornost, o tom žádná. Dokument šlape prvních třicet minut jako dobrý politický thriller. Je v něm všechno. Ostřílená investigativní žurnalistka. Mladá žena hledající morální kompas v exotickém bazénu v Thajsku. Aristokratický šéf firmy, který by mohl být padouchem z bondovského filmu.

Jenže po nadějném rozjezdu se všechno už jen točí dokola. Mluvící hlava střídá mluvící hlavu a předkládá se nám celkem nepravděpodobná verze historie.

Aby bylo jasno, vůbec nezpochybňuji, že se technologické firmy nerozpakují prodat naše data komukoli, kdo o to projeví zájem. A že zacílená reklama funguje. To není žádná novinka. Ale opravdu máme věřit tomu, že malá konzultační firma s velkými ambicemi způsobila, že Británie odejde z EU a že se nejmocnějším mužem světa stal Donald Trump?

Ba ne, realita je mnohem jednodušší a banálnější. A tím pádem nudnější. Spiklenecké teorie existují jen v románech a filmech, a ani tahle není výjimkou. Prostě tak rozhodli voliči. V obou případech to bylo takzvaně o fous a vítězům v obou případech pomohlo ohromné štěstí. A jistě jim pomohly i rady konzultačních firem, mimo jiné Cambridge Analytica. Ale nabídla tahle firma nějaké ďábelské know-how, jak ve stamilionovém elektorátu najít a přesvědčit s pomocí facebookových dat pár desítek tisíc nepřesvědčených voličů, aby pak rozhodly volby? Skoro určitě ne. A pokud ano, tak pro tuto verzi film žádná fakta nepředkládá.

Snažili se šéfové Cambridge Analytica vyvolat dojem, že jejich přínos byl rozhodující? Samozřejmě! Vždyť to byla cesta k dalšímu byznysu a lukrativním zakázkám. To ještě nevěděli, že si tím de facto podrazí nohy a budou muset firmu rozpustit. Ale na to, že opravdu pomohly volby či referendum rozhodnout, prostě neexistují důkazy.

Cambridge Analytica chtěla být štikou v podivném politickém byznysu a jistě se nerozpakovala udělat cokoli špatného: od vyhrabávání špíny na objednávku až po vydírání. To ostatně hezky ukazuje video natočené skrytou kamerou (ovšem nikoli tvůrci dokumentu, nýbrž reportéry britské televize Channel 4). Jenže podobných odpudivých firem jsou kolem politiků spousty.

Problematická je zejména centrální postava dokumentu a asi hlavní úlovek obou dokumentaristů. Bez účasti dvaatřicetileté Brittany Kaiserové by film skoro jistě nevznikl, protože další dvě hlavní postavy, londýnská novinářka a newyorský vysokoškolský učitel, v podstatě jen opakují to, co už řekly nebo napsaly jinde. Příběh bývalé direktorky Cambridge Analytica je tím, co dává dokumentu šťávu.

Ale opět, je to šťáva smíchaná více z emocí a dojmů než z faktů. Kaiserová je zvláštní, na diváky asi spíše odpudivě působící člověk. Než nastoupila na „stranu zla” do Cambridge Analytica, byla členkou volebního štábu Baracka Obamy v roce 2008 a pak pracovnice neziskovek. Jenže svízelná finanční situace rodiny ji přinutila změnit kariéru. A teď s pomocí dokumentaristů hledá ztracený morální kompas. Je to hledání bláznivé, plné emocí, neověřených či neověřitelných informací a eratických přesunů po celé planetě.

Zajímavou figurou je nepochybně i její bývalý šéf, čtyřiačtyřicetiletý Alexander Nix. Potomek bohaté britské bankéřské rodiny, který má navíc za manželku dědičku jedné z největších lodních firem světa. V propojení politiky, marketingu a byznysu našel zalíbení. A nakonec zřejmě i hrob své kariéry.

Nepochybně inteligentní, vnitřně rozporuplný, s vystupováním nepraktického gentlemana. V druhé polovině dokumentu mě zajímala vlastně už jen jediná věc: jaký byl jeho vztah k Brittany a hlavně proč udělal někoho takového jedním ze svých nejbližších spolupracovníků. Měli spolu románek? Nebo měl tak špatný odhad na lidi? Muž, kterého tvůrci jedním dechem představují jako ďábelského génia, jenž Donalda Trumpa pomohl udělat prezidentem? Ve filmu se to nedozvíme, protože s jeho tvůrci odmítl mluvit.

Dokument Velký hack je dobře natočeným a zábavným KOMENTÁŘEM. Říká jasně svůj názor a chce o něm diváky přesvědčit. Ale používá emoce, ne fakta. „Hodnota osobních dat loni poprvé překročila hodnotu celosvětových zásob ropy,” zazní ve filmu z úst Brittany Kaiserové. Že by se to tvůrci pokusili vysvětlit nebo nedejbože uvedli zdroj? Na to zapomeňte. Prostě to zazní a vy buď věřte, anebo ne. A to je jeden případ z mnoha.

Je to jako „zpomalené záběry na testovací auto, které nabourá do překážky, a tím autem je demokracie a my sedíme za volantem”, popisuje pocity z filmu jeden z prvních nadšených recenzentů. Nedá se to vyloučit, stejně jako je docela dobře možné, že demokracie havaruje. A že na tom budou mít sociální média svůj podíl. Ale v dokumentu Velký hack uvidíte jen profesionálně natočenou havárii několika lidských osudů. Není to špatné, ale ambice byly určitě větší.