Článek
Jako koncept se mi to líbí. Je to přesně ten druh „vychytávky”, do které se buď zamilujete, nebo ji nenávidíte. Ale jakmile si něco takového přečtete, tak si na to pak ve výtahu vždycky vzpomenete.
Já aspoň ano. A mimochodem jsem zjistil, že to není pravda. Minimálně ne stoprocentně. Znám výtahy, kde se dveře okamžitě po stisknutí tohoto tlačítka začnou zavírat. A jinak jsou otevřené delší dobu. Věřte mi, mám za sebou stovky, možná tisíce experimentů.
Takže zrovna tak vím, že jsou výtahy, kde zavření dveří neurychlíte. Že to nefunguje. Ale zároveň to funguje, aspoň v tom smyslu, že i v těchto výtazích tlačítko určené k zavření dveří mačkám. Klidně i několikrát za sebou.
Říkám tomu knoflíkový placebo efekt. Mačkání má úlevný účinek, i když ve skutečnosti nic neurychlí. A dokonce i v případě, že VÍTE, že nic neurychlí a že je tam ten čudlík jen na ozdobu.
Mimochodem, experimenty ověřený fakt, že v medicíně funguje placebo efekt i v případě, že pacienti ví, že berou zcela neúčinnou látku, považuji za jednu z nejvíc fascinujících věcí týkající se lidské mysli. A ani psychologové pro to nemají přesvědčivé vysvětlení.
Podobné je to s tlačítky pro chodce na semaforech. Ta sice naopak skoro vždy fungují, ale stačí je zmáčknout jednou. Pak se nad nimi rozsvítí nápis ČEKEJTE a další mačkání je zbytečné. Zelenou nepřivoláte.
Schválně si někdy k přechodu s tlačítkem pro chodce stoupněte a chvíli tam lidi pozorujte. Skoro každý, kdo přijde, tlačítko zmáčkne. Bez ohledu na to, jaký nápis tam svítí. Část lidí ho zmáčkne důrazně, a to dvakrát, někdy i třikrát za sebou.
Jsou lidé, kteří s tímto tlačítkem mluví, někdy po dobrém a jindy po zlém, ale to je už spíš extrém.
Chci říct to, že velká část lidí potřebuje udělat nějakou akci. Nečinně stát a čekat jim nepřipadá dostatečné. A jakkoli každý trochu inteligentní chodec ví, že opakovaným mačkáním knoflíku nic neurychlí, tak zároveň – nepřiznaně a tajně – věří i na „ducha” věcí.
A na to, že když svou tužbu přejít co nejrychleji křižovatku projeví dost lidí, a navíc to udělají důrazně, tak to ve výsledku přece MUSÍ nějak pomoct.
Krásná je městská legenda, o které jsem se dozvěděl někdy koncem devadesátých let. Tehdy mi jeden kamarád řekl, že pražské semafory mají cosi jako „tajný kód”, kterým lze naskočení zelené urychlit.
Nevím, jestli si to pamatuji přesně, ale snad to bylo tak, že je třeba knoflík zmáčknout dvakrát dlouze, pak třikrát krátce a pak zase dvakrát dlouze. „Používají to například policajti. A nikomu to moc neříkej, protože pak hrozí, že ten kód změní!”
Byl to samozřejmě nesmysl. Nic podobného není možné technicky ani jinak. Ale nemusím vám asi říkat, že sem tam tenhle „kód” dodnes použiji. I když už je to dvacet let. A víte co? Sem tam to funguje. Tedy… zelená prostě pak hned naskočí, to chci říct.
Nevím, jestli je to podobná pohádka, ale nedávno jsem někde na webu četl, že některé telefonní ústředny používají software pro rozpoznání řeči a emocí volajících. Na tom by nebylo nic překvapivého. Ale že je naprogramovaný tak, aby ti, kteří jsou rozčílení a netrpěliví, dostali při čekání na spojení s operátorem přednost před ostatními.
Jinými slovy stačí do nahraného vzkazu „Všichni naši operátoři vyřizují hovory lidí, kteří se dovolali před vámi” křičet nadávky a výhrůžky, případně rovnou: „Hele, nech si ty lži, ty jeden šmejde, a koukej mě přepojit hned!” No a oni vás přepojí.
Nemyslím si, že to je pravda, ale každopádně se mi to líbí. A protože s automatickými ústřednami diskutuji nahlas už roky, dává tomu tato informace aspoň iluzorní opodstatnění. Byť si tedy nemyslím, že by to mé čekání v poslední době zkrátilo.
Ale beru to jako aspoň malý hold naší civilizace lidem, kteří jsou netrpěliví. Nemají to snadné. Trpělivost je považována za ctnost a netrpělivost za jeden z hříchů, někdy i smrtelných. Přitom žijeme v době, kterou – aspoň dle mého názoru – posouvají dopředu právě netrpěliví lidé.
A jak jim to oplácíme? Výsměchem a vzýváním pomalosti. Za symbol netrpělivosti je mylně pokládán tzv. fastfood. Ale to jsou jen ošklivá slovíčka a zlé větičky, jak by řekl Václav Klaus. Karbanátek v housce je vlajkovou lodí špatného jídla. Nikoli netrpělivosti.
Kde bychom byli bez nich? Trpělivě bychom seděli v jeskyni a čekali, až se nějakým zázrakem upeče ulovený mamut. Nebo až sám přijde a naporcuje se, protože tak si to asi představovali trpěliví pralidé.
Každý, kdo někdy jel v autě za „trpělivým” řidičem nebo se ploužil za „trpělivou” skupinkou japonských turistů, vám jistě rád řekne svůj názor. Ano, říká se, že trpělivost přináší růže. Ale lepší nápad je skočit si pro ně do květinářství.
„Trpělivost je ctností oslů,” napsal spisovatel Lion Feuchtwanger. A Viktor Dyk zase tvrdil: „Kdo čeká trpělivě a odevzdaně, nedočká se ničeho.” Souhlasím!
Ano, ten člověk, který ještě hluboko v tunelu stál u dveří metra a mačkal v půlvteřinových intervalech tlačítko pro otevření dveří, možná vypadal legračně. Ale úsměv, který se mu vykouzlil na tváři, když se po třech minutách dveře ve stanici konečně otevřely, jsme mu stejně všichni záviděli.
