Deník Miloše Čermáka: Proč to s povinnou maturitou z matematiky není tak horké

Nejsem postava z oblíbeného českého filmu ani literární klasik. Vlastně nejsem ani literární, ani klasik. Takže mě nikdo necituje. Tedy skoro nikdo. Když dáte moje jméno a slovo citát do vyhledávače, tak jeden najdete. Například na českém webu Wikicitáty.

Zní: „Vždy se směji, když někdo říká, že není chytrý na matematiku, ale že je chytrý na češtinu. Smutná pravda je, že kdo není chytrý na matematiku, není chytrý vůbec.”

Napsal jsem ho před více než deseti lety v komentáři pro Lidové noviny.

Může i nemusí mě těšit, že tenhle citát stále někdo čas od času opráší. Naposledy před pár dny na Twitteru, a to – jak jinak – v souvislosti se znovuotevřenou debatou o povinné maturitě z matematiky. Ta měla být zavedena od roku 2021. Teď však ministr školství Robert Plaga novinářům řekl, že je proti.

Kdyby vás to zajímalo, tak i zmíněný komentář pro Lidové noviny byl – jak jinak – o tom, zda mít, nebo nemít povinnou maturitu z matematiky. Jak je vidět, debata trvá stále a moc nepokročila.

Vždy jsem byl pro. A doslova alergicky podrážděně jsem vyskakoval pokaždé, když někdo říkal: „Prosím tě, taková blbost, řekni mi jednu situaci, kdy jsi středoškolskou matematiku v normálním životě potřeboval?!”

A já křičel: „To přece není důležité, matematiku se člověk neučí proto, že by ji někdy potřeboval, ale že se díky ní naučí přemýšlet, a to, sakra, potřebuje každý!”

Stále si to svým způsobem myslím. Ale jsem mnohem menším fundamentalistou, než jsem býval. Když píše poslanec Jan Zahradník na Twitteru, že „zrušení povinné matematiky je jednou z předzvěstí úpadku naší společnosti”, tak bych s ním ještě před pár lety nadšeně souhlasil. Ale dnes mi to přijde přehnané, až hysterické.

Pokusím se vysvětlit proč.

Matematika je pro mnoho svých nadšených obhájců tak trochu fetiš. Kdo je pro povinnou matematiku, jako by mezi řádky tohoto názoru říkal: „Jsem chytrý, proto tu maturitu hájím. Podívejte se na mě, jaký jsem bystrouš. Maturitu z matematiky mám a vždycky mi šla.” Myslím, že to byl trochu i můj případ.

Je v tom určitá nadutost lidí, kteří to zvládli s větším či menším úsilím, a teď cítí právo to požadovat i po ostatních. Přitom mohli mít jen štěstí na dobrého učitele. Anebo se na ně v jejich školní éře kladly menší nároky. Navíc každý si pod „matematikou” představí něco jiného. Někdo počítání slovních úloh, jiný řešení soustav rovnic. Ale matematika je také třeba teorie pravděpodobnosti nebo logika.

Ve své čisté kráse a zároveň nepraktičnosti je matematika symbolem fungujícím univerzálně. Na rozdíl od módních, v určité éře vyzdvihovaných předmětů, jako byly například v mé době „dílny” a „pozemky”, v devadesátých letech „počítačová gramotnost”, pak „finanční”, a dnes třeba „mediální výchova”. Do těch se zamilováváme, ale dřív nebo později pominou. Matematika přetrvává.

Spoustu lidí maturitu z matematiky udělala. Z mé generace prakticky všichni a ani v dnešní či předešlé generaci studentů jich není málo. Ale automaticky to neznamená, že by tihle lidé byli chytřejší než ostatní. Že by představovali nějakou „pojistku proti úpadku společnosti”, jak si myslí například pan poslanec.

Výhoda matematiky je v tom, že je těžká. Že vyžaduje úsilí, disciplínu a určité množství odvedené práce. A pak v tom, že se znalost matematiky nedá „okecat” a lze ji dobře měřit a porovnávat. To vše je velká pomoc pro ty, kteří maturity organizují, pořádají a vyhodnocují. Ale to byl neměl být hlavní důvod, proč tu zkoušku udělat povinnou.

Odvážím si tvrdit trochu až kacířskou věc a možná jí někoho rozčílím. Středoškolská matematika je pro mě především souborem formálních postupů, pravidel a rutinních výpočtů. Určitě vyžaduje nějakou míru abstraktního myšlení, ale ne mnoho. A vystačí si víceméně s tím, co se dá „naučit”.

Jinými slovy, myslím si, že povinnou maturitní zkoušku by dnes aspoň dostatečně složil dobře napsaný a „vytrénovaný” algoritmus. Počítač. Prostě stroj. Řečeno ještě jinými slovy, maturita z matematiky může sloužit jako důkaz toho, že se student pečlivě a intenzivně připravoval. Ale není rozhodně zásadní konkurenční výhodou pro éru „života se stroji”, která nás čeká.

V Česku stále inklinujeme k inženýrskému „gruntu”. Je to směr ve vzdělání, který považujeme za solidní a jistý. Který je zárukou toho, že se v budoucnu uplatníme. Vždycky to tak bylo. Dnes jsou pro mnohé mantrou „počítače” a „programování”. Tahle dvě slova nejčastěji slyšíte, když se bavíte s chytrými Čechy o tom, jaké znalosti považují za dobrou investici do budoucna.

O to víc mě před rokem při návštěvě Silicon Valley šokovalo, když jsem se na stejné téma bavil s lidmi z technologických firem. Středními či vyššími manažery a inženýry ze start-upů i z korporací. Jaké obory doporučují studovat svým dětem? Položil jsem tuto otázku asi třicítce lidí.

A odpovědi? Skoro vždy začínaly souslovím „soft skills”. Tedy nikoli matematika nebo přírodní vědy, ale námi Čechy tak často vysmívaná psychologie, sociologie, péče o lidi, některé lékařské obory, zábava. Prostě ty druhy lidských činností, které zatím algoritmy ani vzdáleně nahradit nedokážou.

Netvrdím, že máme matematiku hodit jako flintu do žita a místo ní zavést maturitu z „vyprávění vtipů”, a to jen proto, že povolání „stand-up komik” skončilo na seznamu MIT institutu mezi deseti profesemi, v nichž roboti nahradí lidi až mezi posledními.

Ale chci napsat jinou věc: přestaňme z povinné maturity z matematiky – jakkoli ji mám rád – dělat modlu. Když ji ministerstvo školství zavede, bude to vypadat jako rázné a odvážné rozhodnutí. Ale myslím, že to zrovna tak může být opačně. Tedy že to bude rozhodnutí pohodlné a snadné.

České středoškolské vzdělání není špatné, ví to všichni, kteří dnes na střední škole či na vysoké jezdí na studijní pobyty do zahraničí. Nemáme se za co stydět. V porovnání s ostatními jsme srovnatelní nebo lehce nadprůměrní, v porovnání s tím, jaké vzdělání jsme měli dřív, se však zhoršujeme. Trend je negativní. A bylo by dobré ho zastavit.

Ale nepodaří se to tak, že se zavede jakákoli povinná zkouška. Tak snadné to není.

Na závěr ještě jeden postřeh. Češi, mladí i staří, ve skutečnosti nemají zásadní problém s matematikou. Máme problém s veřejným vystupováním a psaním. Ani jedno se na českých školách nikdy pořádně neučilo. Znám spoustu chytrých lidí, kteří vám bez mrknutí oka řeknou, že na psaní nemají „talent”, a neberou to jako něco, za co by se měli stydět. Nebo s tím něco dělat.

Zrovna před pár dny jsem seděl na kávě s jedním velmi chytrým člověkem, špičkovým odborníkem. Bavili jsme se o jeho práci a já mu řekl, že by o tom měl napsat článek do novin. „Víte, já jsem byl vždycky chytrý spíše na matematiku. Na psaní vůbec,” řekl s úsměvem.

Okamžitě mi hlavou bleskla odpověď. „Smutná pravda je, že kdo není chytrý na psaní, není chytrý vůbec.” Ale nahlas jsem neřekl nic. Koneckonců jeden můj ne úplně dokonalý citát už na webu koluje.