Článek
Samozřejmě to neznamená, že si to musíte nechat líbit. Když vás někdo uráží, je to na vás. Můžete si ho vystřihnout ze života, zablokovat na sociálních sítích nebo mu třeba dát ránu do nosu.
Jen v tom posledním případě si musíte dát pozor, aby to nebyl Ladislav Jakl a neudělal z toho pokračování svého mediálního příběhu „jsem obětí politického násilí”.
Nebo Dominik Feri, tam je to po zákeřném útoku parapetu na jeho záda rovněž trochu citlivější věc.
Proč o tom píšu? Zaujal mě facebookový post Natálie Kocábové, dcery známého otce, a zároveň úspěšné spisovatelky, kterým se vyjádřila k petici českých umělců proti tomu, aby Česká zbrojovka byla mezi partnery karlovarského filmového festivalu.
Lakmusový papírek svobody
Že ona sama s financováním nemá problém, do Varů nejede, ale jedna věc se jí nelíbí. „Vadí mi kecy na umělce,” píše. A pokračovala, že hejtování a zesměšňování umělců považuje za nešvar, který se nám tu v poslední době rozmohl. „To je hodně nebezpečná cesta … známe z minulosti.”
Nevím, nezdá se mi na ní nebezpečné nic. A z minulosti známe to, že komunisti umělce zakazovali i zavírali do vězení, ale také jim udělovali tituly, vydávali knížky v monstrózních nákladech a platili pracovní pobyty na zámku. Historii bych do toho netahal.
Anketa
Jak to sleduju, spíš se nám rozmohl nešvar, že měříme různým metrem. Když jde o umělce, které například vyznamenává na Hradě Zeman, tak nám „z bubliny” kecy nevadí. Ba naopak. Ale když se někdo otře o bojovníky za pravdu a lásku, už je to málem konec demokracie. Dovolil bych si proto „kecy” podpořit, a to na všechny umělce, i kohokoli dalšího.
Kecy jsou důležité. Jsou lakmusovým papírkem svobody. Všude teď slyšíme, jak svobody ubývá. Jedni obviňují z destrukce svobody populismus a oligarchizovaná média, jiní zase politickou korektnost.
Ale on je celkem jednoduchý způsob, jak poznat, jestli svobodu máme. Abych parafrázoval to, co říká Miloš Forman v dokumentu, který – mimo jiné – za špinavé koruny od hanebných výrobců pistolí také promítali ve Varech. Když smíte nahlas říkat, že svobodu nemáte, tak tu svobodu ve skutečnosti máte.
Čím víc keců, tím lépe
A hlavně, my Češi jsme na kecy experti. Jako národ nemáme bůhvíjaký rating, abych tak řekl moderním manažerským jazykem. Hrdinských činů, vyhraných válek i velkých morálních vítězství máme v historii pomálu.
Nemáme ani sami sebe jako Čechy moc rádi. Ostatně to můžeme pozorovat teď, v době dovolených. Ta úzkost, že rodina ležící na pláži na vedlejší dece vyndá z tašky smažené řízky a Májku! „Jak jste se u toho moře měli?” „Super! Byli jsme v senzačním hotelu. Představ si, nebyli tam žádní Češi.”
Nechci generalizovat a mít na Čechy „kecy”, ale skoro bych řekl, že nejkomfortnější jsme v situaci, kdy nám komplikuje život někdo zvenku. To úplně ožijeme a objevíme v sobě skryté zdroje famózního humoru. Bojovali jsme tak s Hitlerem i Rusy. A konec konců je milé i to, že náš premiér není „náš”. Pamatujete na motýle, ne?
Jsme v tom prostě dobří, a nezůstalo to nepovšimnuto. „Oni mají prostě pocit, že k smíchu je všechno. Britové taky, ale není to tak všude,” řekl o nás nedávno Michael Palin, bývalý člen legendárních Monty Pythons. „V některých zemích je něco jako strop humoru. Ne tady, a z nějakého důvodu ani v Česku.”
Ohromná pocta a velká pochvala.
Kecy jsou prostě na místě. Zvlášť když jsou to kecy na nabubřelé a patetické figurky, které za poslední roky vypily ve Varech hektolitry alkoholu a bezpočtukrát pozvraceli záchod v Becher's Baru, ale teď někoho z nich napadlo, že by pro změnu mohli na Facebooku dostat víc lajků, když ohrnou nos nad zbrojovkou.
Shodou okolností psal o kecech, o urážení jemnocitu a zesměšňování kterýchkoli skupin obyvatelstva v deníku The Times sloupkař Giles Coren, a to ve stejný den, kdy si na Facebooku Natálie Kocábová stěžovala na kecy na umělce.
Čím víc keců a zesměšňování, tím líp.
Je třeba hledat stále nové a nové lidi, na které je možné mít kecy. Třeba tlusté lidi, píše Coren, které často zesměšňujeme proto, že se podvědomě bojíme toho, že se jimi staneme taky. Ano, to znám, a já si navíc z tlusťochů dělám legraci proto, že mezi ně patří můj dobrý přítel Luděk S.
No a pak zesměšňujeme ty, mezi které nikdy patřit nebudeme, například vysoké lidi, dodává Coren. Tady jsem ve vnitřním konfliktu, jako majitel (či nájemce, podle světonázoru) 206 centimetrů vysokého těla, které se stále o něco mlátí hlavou a v hotelu se nevejde do postele.
Musím vám to reprodukovat celé. Coren píše: „Vysocí lidé, se svýma pitomě velkýma nohama, na které si musí kupovat boty ve speciálních obchodech, a kteří se neustále mlátí do hlavy o trámy ve vesnických hospodách a stěžují si na délku hotelových postelí. Nebo ten dvouapůlmetrový tenista, který ve středu porazil Stana Wawrinku, se svým podáním o rychlosti 600 kilometrů za hodinu a gigantickou hlavou, která vypadá jako obličej nakreslený na městské popelnici. Ničí tenis, ano, tyhle zrůdy. Jejda, vám vadí, že se vám lidé posmívají? Hm, tak na to měli myslet vaši rodiče, než se seznámili na árijském pochodu geneticky zmutovaných přerostlých lidí a jako kojence vás krmili dvaceti litry mléka denně.”
Je to vůbec to nejlepší, co jsem o nás dlouhých lidech četl.
