Článek
„Tak to zkus!” namítl.
Nebylo to téma našeho rozhovoru, takže jsem se spíše ze slušnosti otázal, jestli je to k něčemu dobré.
„Neuvěřitelné!” řekl. „Po první tabletě se ti vytvoří taková závislost, že už to nebudeš chtít dělat jinak.”
Asi jsem vypadal stále poměrně nepřesvědčeně, protože mě můj čtyřiapadesátiletý, tedy o tři roky starší kolega už dál nepřesvědčoval. Podařilo se mi změnit téma hovoru. Co mě překvapilo, byly reakce poté, co jsem podcast zveřejnil. Dostavily se hlavně od kamarádů a známých přibližně stejného věku.
„Vážně nic nezobeš? Takže jsi skončil se sexem?” napsal mi někdejší spolužák.
A jiný kolega mi poslal nevyžádanou recenzi hned tří generických léčiv na bázi slavné modré pilulky.
Otázka, na kterou se nechcete ptát
„Děláš chybu,” přišla textová zpráva od nejmenovaného známého výtvarníka, která má v našich kruzích pověst sice stárnoucího, avšak stále výkonného alfa samce. A konečně, e-mail mi napsala také manželka mého dobrého kamaráda.
„Nevím, jestli se ti X. také ozval, ale čistě za sebe ti musím napsat, že když si ty pilulky nechal napsat, byla to hodně velká změna k lepšímu.”
Uf, to bylo víc informací o jejich soukromém životě, než jsem očekával. A chtě, upřímně řečeno. Ale aspoň to rovnou nezačala projednávat s mou ženou. Spoiler ještě před koncem: ne, ještě jsem si ty prášky stále nenechal napsat. Mimo jiné proto, že jsem od té doby svou praktickou lékařku nenavštívil. A až ji navštívím, nejsem si jistý, jestli do toho půjdu. Mimochodem, nedávno jsem zjistil, že se tomuhle druhu požadavku na lékaře říká „doorknob question”. Tedy otázka, kterou položíte, když už při odchodu máte ruku na klice od dveří.
A co vy? Berete viagru?
Přišli jste si nechat změřit cholesterol a tlak, probrali možnosti přeočkování na tetanus, a když jste už skoro venku v čekárně, tak si odkašlete a řeknete: „Ehm… a nenapsala byste mi něco na erekci? Ne že bych to potřeboval. Ale ať to mám doma, kdyby náhodou.”
No a vrátíte se zpátky ke stolu, vaše lékařka znovu otevře vaši kartu v počítači a sestřička odejde zkontrolovat sterilizátor, jestli už doběhlo čištění použitých teploměrů.
Nakonec odejde s receptem a jste šťastní.
Stereotyp padesátníka
Téma „padesátka nepřipraveného muže” jsem probral dostatečně loni, kdy jsem tyto narozeniny oslavil. To byla ještě spousta legrace. Ta najednou ustane. Například když zjistíte, že vám sice ještě skoro včera bylo PADESÁT, ale už žijete ŠESTOU dekádu.
Ano, to je těch deset let, kdy napovídač v internetovém vyhledávači přestane po napsání písmene P nabízet PORNHUB, nýbrž PROSTATU.
Ale nahlas se o tom nemluví.
Stereotyp padesátníka je upocený, lehce obtloustlý chlápek, ne nepodobný například takovému Harveymu Weinsteinovi, který je sexuálním predátorem, ale zároveň zobe viagru jako žák mateřské školy lentilky.
I když… ne tak hrr. Británie teď – kromě brexitu a pár dalších drobností – žila pár týdnů rozhovorem fotbalové legendy Garyho Linekera se sobotním magazínem deníku The Times.
„Docela rád flirtuju“
Osmapadesátiletý Lineker, který tři roky po rozvodu s modelkou Danielle Buxovou žije sám, řekl novinářce, že ho chodit na rande baví, například na večeři, ale už není nadšený z toho, že se od něj poté očekává sex.
„Nejsem sexem nějak vyloženě posedlý. Docela rád flirtuju,” řekl.
Vzbudilo to spousty reakcí, protože to obvykle není něco, s čím se my stárnoucí muži chlubíme. Radši se nadlábnout a poklábosit než divočit v ložnici? Panebože, neslýchané, ozvali se všichni alfa samci v šesté dekádě. Mimo jiné i slavný moderátor Piers Morgan, který si s Linekerem vyměňuje ostré tweety už několik let. Hlavní důvod je banální, a to samozřejmě brexit: Morgan byl vždy pro, zatímco Lineker proti.
A když počátkem září vyhrála Anglie nad Bulharskem ve fotbale 4:0 a Lineker o tom tweetoval, zeptal se ho Morgan provokativně, jestli to bylo lepší než sex.
„Skórovat za Anglii je vždycky lepší. Sex může mít každý,” napsal obratem Lineker.
Že by novou módou v šesté dekádě v éře #MeToo byla sexuální zdrženlivost? Vzhledem k tomu, že jsem na jejím počátku, rád bych v tom měl jasno. Abych se vyvaroval toho, že se budu chovat zastarale a podle už překonaných stereotypů.
Demisexuál jako ideál?
V britském tisku každopádně vyšla série velkých článků, která se tématu věnuje. A tak jako se mileniálové zříkají sexu v rámci boje proti globálnímu oteplování, přestávají moderní padesátníci bojovat proti stáří injekcemi testosteronu a modrými tabletkami.
Ideálem je takzvaný demisexuál. Nevíte, co to znamená? Rád poučím, našel jsem si ve slovníku. Člověk, který je schopen sexuálního vzrušení jen s osobou, ke které má zároveň hluboký citový vztah.
Anebo je to celé jinak a Lineker si čas, než se seznámí s další modelkou, krátí tím, že si sám ze sebe i z nás ostatních utahuje. Nebo střílí. Což mu jde minimálně stejně dobře jako kdysi střílení gólů. Což dokazuje i v knize Za zavřenými dveřmi, která rovněž nedávno vyšla.
Četl jsem ukázku, ve které popisuje, jak v Leicesteru kdysi točil televizní reklamu. Štáb vzbudil pozornost a kolem bývalého fotbalisty se shromáždil dav obdivovatelů. Linekera o přestávce oslovila starší dáma.
„Vy jste Lineker, že ano?” zeptala se, a když muž přikývl, pokračovala: „Nevíte, co se tady děje? Má přijet někdo důležitý?”
Kdepak, stereotypy neplatí. O padesátnících ani o fotbalistech.
