Deník Miloše Čermáka: Proč jsem slavil narozeniny Karla Gotta a za co jsem mu nekonečně vděčný

Když jsem se naposledy díval, bylo to 93 procent ve prospěch Karla Gotta.

Ale nemylme se, těch 7 procent Jindřicha Šídla je na Parlamentních listech ohromný, téměř neuvěřitelný úspěch. Nemyslím si, že by se kdokoli jiný z nás komentátorů a novinářů vymanil ze statistické chyby.

Sedm procent proti Karlu Gottovi už komukoli regulérně zajišťuje místo v čítankách a učebnicích dějepisu.

Osmdesátiny Karla Gotta byly dobrým důvodem pochlubit se svými společnými fotografiemi či vzpomínkami. A kdo je nemá, aspoň láskou či despektem.

Co se mě týče, nemám s mistrem fotku žádnou. Nikdy jsem s ním ani nemluvil, pokud si to pamatuju dobře. Párkrát jsem ho naživo viděl.

Naposledy v karlínské restauraci Eska, kde si v časném odpoledni zhruba před rokem dával s kýmsi svačinu a kávu. Vedle u stolu seděly, jak už to v Karlíně bývá, dvě mladé hipsterky a fotily jídlo.

Vyfotil jsem tu scénu: nejslavnější český zpěvák pije odpolední kávu a vedle u stolu, místo aby si dívky dělaly fotky s ním, si fotí na talíři rybu na dýňovém lůžku.

A když jsem tu fotku dal na Twitter, byla z ní fotka s největším počtem „lajků” toho měsíce, možná i celého roku.

Když si odmyslím televizní silvestry v sedmdesátých letech, kdy jsme vždycky s babičkou na „Goťáka” napjatě čekali, ovlivnil Karel Gott můj život ještě jinak. Díky němu jsem napsal svou možná nejdůležitější a rozhodně nejprodávanější knížku.

Nebo jsem o tom aspoň přesvědčen. Byl to rozhovor Půlkacíř s Karlem Krylem. Proč za to vděčím Karlu Gottovi? Vysvětlím.

Bylo to někdy v pozdním létě roku 1992. Slavný zpěvák a básník v té době úspěšně „rozbíjel pomník”, jak tomu říkal. Žil napůl v Německu a napůl v Praze. Provokoval kritikou Havla a polistopadové demokracie, což bylo něco, co jsme nechtěli slyšet.

Ano, byl možná trošku ukřivděný, ale byl také moudrý a zkušený a pro mnohé z mé generace to bylo snadné přehlédnout. Byl mimořádně citlivý, a proto i někdy vzteklý a jedovatý.

Také mu ubývalo publikum. Z nabitých velkých sálů se staly menší sály a z menších sálů velké sokolovny. Pak menší. Ale byl stále legenda a vlastně jeho příběh se v těchto zatáčkách počátkem devadesátých let stal ještě zajímavější.

Dělal jsem s ním několik rozhovorů, naposledy dvakrát pro Reflex.

Nakladatel Alexander Tomský dostal nápad, že bych s ním mohl udělat knihu. „Nebude chtít,” namítl jsem. „Zeptáme se a uvidíme,” řekl Tomský.

Kryl už tehdy, ještě než jsme knížku začali psát, byl pro mě důležitý.

Nejen proto, že jsem ho miloval a obdivoval. Ale neumělé hraní a zpívání jeho písniček mně v druhé polovině osmdesátých let pomohlo svést mou ženu. Tehdy tedy budoucí.

Ale zpět do roku 1992. Tehdy vyšla kniha, kterou napsal bývalý kolega z Reflexu Rostislav Sarvaš. Jmenovala se „Jak to vidí Gott” a stala se okamžitým bestsellerem.

Jsem přesvědčený, že to byl hlavní důvod, proč Karel Kryl na knížku se mnou kývl. Gott byl jeho polistopadovou noční můrou, či možná spíše výčitkou a připomínkou jeho vlastního špatného úsudku. Ano, řeč je o společném zpěvu hymny s Gottem na Václavském náměstí v listopadu 1989.

Jak mi později v dotyčném rozhovoru řekl, bylo to „nešťastné a pomýlené”. Prohlásil: „Byl jsem ochoten eliminovat svou ješitnost, své výhrady – aby se pohnulo dobou. Ale bylo to ode mě naivní.” Až do své smrti, bohužel již o rok a půl později, to považoval za svou asi největší životní chybu.

Vyhledali jsme Karla Kryla po jednom koncertu v srpnu 1992. Alexander Tomský se ho zeptal, zda by souhlasil s knižním rozhovorem a ukázal na mě, že bych ten rozhovor udělal.

Kryl mě znal, ale nemyslím si, že jsem pro něj byl zajímavý nebo že jsem se mu zdál dobrý. Navíc jsem byl z Reflexu, který neměl rád. Viz jeho slavný bonmot: „Reflex nerespektuju a na Respekt nereflektuju.”

ALE Reflex byl zároveň časopis, ve kterém pracoval autor knihy „Jak to vidí Gott”. Bylo jasné, že to Kryl cítil jako svého druhu symbolické. Protože jeho první rekace byla: „A jak se to bude jmenovat? Jak to vidí Kryl?”

A dlouze, upřímně se zasmál.

Odkašlal jsem si. „Myslím, že společně nakonec vymyslíme něco lepšího,” řekl jsem.

Což se povedlo, to když jsem už po dokončení rukopisu navrhl název „Půlkacíř”, podle novotvaru, který Kryl vymyslel do jedné ze svých básní.

Zpěvák se na mě podíval, ušklíbl se a pak k překvapení mě i Tomského řekl: „No tak jo. Ať to chlapec zkusí.”

Psali jsme knížku asi půl roku. Scházeli jsme se v Praze, na Šumavě, ale i v Brně a Bratislavě. Rozhovory začaly spíš jako souboj. Nebyli jsme naladěni na stejnou notu. Ale podařilo se nám se sladit.

Z nahraných asi dvaceti hodin rozhovorů vznikla překvapivě útlá, úsporná knížka. Chtěl jsem, aby věci v ní řečené byly řečeny věcně a jasně. Což se snad povedlo.

Kryl patří k lidem, kteří mluví, „jako když tiskne”, takže nebylo těžké jeho slova zaznamenat. A udržet styl i tón, jakým běžně mluvil. Ale i tak jsem se bál, že nad rukopisem povedeme spory. Že něco bude chtít vypustit a něco jiného naopak přidat.

Ale po týdnu vrátil rukopis jen s drobnými opravami. Zanesl jsem je do počítače za pouhou hodinu. Mám ty zažloutlé vytištěné stránky s jeho ručně psanými poznámkami samozřejmě schované.

Knížka vyšla v září 1993. Dodatečně a poprvé veřejně za to Karlu Gottovi z celého srdce děkuju.