Článek
“Tedy … ano, myslím!”, odpověděl jsem zmateně.
“A co takhle hnout zadkem, vyjít z naší restaurace a koupit si v Antonínově pekařství tři housky?,” obořila se na mě. “Bude to zdravější a šetrnější k přírodě. Víte vůbec, jakou uhlíkovou stopu zanechá usmažení jedné porce hranolek?”
Klopím oči, papírovou dvoustovku dávám rychle do kapsy a zahanbeně odcházím. Kde říkala, že najdu to pekařství?
Samozřejmě jsem si to vymyslel.
Létejte odpovědně
A když jsem četl o nové online kampani letecké společnosti KLM, myslel jsem si, že si to někdo vymyslel taky.
Se sloganem “Létejte odpovědně” tak k potenciálním zákazníkům míří například video, ve kterém se jim dostane sugestivní otázky: “Musíte absolvovat všechny schůzky tváří v tvář? A co takhle jednou jet vlakem?”
Korunuje to pak vtipné oznámení na závěr videa: “Pro natočení tohoto videa nebylo třeba nikam letět.”
Uf. Jestli TOHLE vymýšlejí pro jedny z největších evropských aerolinek reklamní a marketingoví borci, pak to znamená, že leteckému průmyslu začíná téct do bot.
Není pochyb, že je to svérázná obrana před “hanbou z létání”, o které jsem nedávno psal. Termín “flygskam” dali Švédi do mezinárodního oběhu teprve loni, a neuběhl ani rok, a už to docela běží.
Dřív tolik oblíbených fotek z letišť a letadel na sociálních sítích ubývá. Člověk aby se bál vyfotit cestou na dovolenou, a nenastartoval tím v komentářích bratrovražednou debatu o globálním oteplování.
Nálada je fuč, to dá rozum. Fotíme se proto, aby ostatní pukli vzteky, že někam letíme a máme se dobře. A ne abychom se ostatním omlouvali, že kvůli nám teď bude ledním medvědům ještě o něco větší horko než teď.
Tleskající Češi
Podle loňského průzkumu Rondo Data patří Češi k národům, které po přistání letadla nejvíc tleskají. Dělá to 36 procent lidí, zatímco 6 procent Čechů se při tleskání za své spoluobčany stydí.
Teď by se tahle čísla mohla vyměnit. Anebo ještě lépe, po přistání bychom mohli bučet a pískat. Abychom tak aspoň symbolicky dali najevo, že s naším letem nesouhlasíme.
Anketa
Beru to trochu jako osobní nespravedlnost. Od dětství se létat bojím a patřím k těm, kteří si to neužívají. A když se konečně po padesátce bojím míň (a při turbulencích si říkám: “No tak co, v nejhorším to spadne. Už jsem si užil dost a aspoň nebudu muset příští týden do práce!”), tak mi to chcete zkazit tím, že ze sebe budu mít špatný pocit?
Původně jsem si myslel, že “flygskam” bude jen taková okrajová libůstka pro pár příznivců Grety Thurnbergové a dalších. Že se lidé odmítající létat stanou takovými vegany hromadné dopravy. Na večírku vám to samozřejmě vždycky oznámí (“Už dva roky nelétám. A vážně nechápů, jak do těch zrůd chrlících zplodiny může někdo nastoupit!”), ale většinové populace se to nedotkne.
Jenže asi dotkne, jinak by KLM tu reklamu netočila.
Místo papírového brčka vysazený strom
Legrace stranou: jedna věc je žužlat v puse rozmočené papírové brčko. To se dá vydržet. A je to v pořádku. Ne proto, že by to reálně pomohlo byť jedinému delfínu, ale protože je to dobrý způsob si u každého kafe připomenout, že se jako civilizace musíme chovat zodpovědněji. Začít u sebe je dobrá věc.
Avšak druhá věc je přestat létat. Možnost cestovat, a to navíc levně, bylo možná tím nejlepším, co se posledním dvěma generacím mladých lidí stalo. Vidět svět, včetně toho dalekého, kam vlakem nedojedete, je zároveň tou nejlepší obranou, aby se člověk nestal omezeným sobeckým dementem, který si myslí, že všechno ví líp, ale ve skutečnosti to zná jen u sebe na dvorku.
Když to přeženu a napíšu pateticky, tak nechat lidi létat a vidět svět pomůže planetě víc než cokoli jiného.
Ale ono se to nějak vyřeší, to se nebojím. Vsadím se, že není daleko doba, kdy nás zaměstnanci aerolinií budou na stojánce na letišti vítat slovy: “Připravte si palubní vstupenku, pas a potvrzení o vysazení dvou stromů.”
Když nebudete chtít, samozřejmě nic sázet nebudete. Na to budou specializované firmy. Potvrzení budou prodávat přímo na letišti, na recyklovatelném papíře, a bude to vynikající byznys.