Deník Miloše Čermáka: Oliva Boris se stal britským premiérem. A proč není vyloučeno, že vtip může zachránit Británii a brexit

Kdo to řekl? Ano, hádáte správně! Samozřejmě Boris Johnson. Přesně před pěti lety uvedl tímto výrokem deník The Daily Telegraph svůj článek „50 nejzábavnějších výroků Borise Johnsona”.

Byl v něm i další: „Můj řečnický styl nekritizoval nikdo povolanější než Arnold Schwarzenegger. Přátele, nemůže se vám stát nic horšího, než když vaše rétorické schopnosti zesměšní rakouský kyborg mluvící jednoslabičnými slovy.”

Nebo: „Když budete volit konzervativce, bude mít vaše žena větší prsa a zvýší se vaše šance, že si koupíte BMW M3.”

A také: „Mám důvod, proč podporuji kampaň Davida Camerona. Je to můj průzračný a cynický egoismus.”

No a samozřejmě můj nejoblíbenější, který jsem jako video sdílel už před šesti lety, těsně před olympiádou v Londýně: „Ping-pong byl vynalezen na anglických jídelních stolech v 19. století a říkalo se mu whiff-whaff. A to je rozdíl mezi námi a zbytkem světa. Jiné národy, třeba Francouzi, vidí stůl jako příležitost dát si večeři. My vidíme stůl a říkáme: Pojďme si zahrát whiff-whaff!”

Polemika po tomto výroku, do které se zapojili ostatní politici, zahraniční diplomaté i manažeři sportovních firem, považuji vůbec za jednu z nejvtipnějších v politické historii.

Mám Borise Johnsona rád. Měl jsem ho rád jako novináře, ostatně o jeho aférách na postu šéfredaktora časopisu The Spectator jsem psal v Lidových novinách už před patnácti lety. Měl jsem ho rád jako autora několika čtivých, zajímavých knížek. A mám ho rád i jako veřejnou figuru a politika.

Nemám rád brexit. Lépe řečeno se mi nelíbí. Nehledejte za tím žádný rafinovaný komentář. Anglie byla vždycky moje láska a líbilo se mi jezdit tam bez pasu, jednoduše řečeno.

Na druhou stranu chápu důvody a motivaci těch, kteří pro brexit hlasovali. A je třeba respektovat to, že jich byla většina. Jakkoli jsou vyhlášení referenda i kampaň, které mu předcházely, poměrně smutnou historií. Ale zpátky k Johnsonovi. A humoru.

Boris Johnson patří k nemnohým politikům, kteří s humorem umí zacházet. A kteří jsou opravdu vtipní. Čehož si i v pěkném článku na téma humoru v politice všimly i nedělní noviny The Sunday Times. Zvolily k němu nadtitul: „Vtipy jsou jedny z nejničivějších zbraní v arzenálu státníka, což nový premiér ví. Trik je v tom, že se nikdy nesmíte v těchto vtipech stát pointou.”

Vtipných státníků zažilo nehezké 20. století poměrně málo. Ale jeden z nich vyčuhoval. Nenutil ani své příznivce kousat se do ruky, aby přežili tu trapnou chvilku. A své politické oponenty tím o to víc provokoval. Jako herec měl navíc perfektní interpretaci. To, čemu se u komiků říká „delivery”. Což je někdy ještě těžší než vybrat ten pravý vtip.

Ano, i tentokrát tipujete správně, že to byl Ronald Reagan.

Deník The Times jako jeden z jeho nejlepších bonmotů cituje repliku, kterou měl připravenou během své druhé prezidentské kampaně v roce 1984. V té době mu bylo 73 a kdosi se ho zeptal, jestli už není příliš starý.

Reagan řekl: „Nebudu z věku dělat téma této kampaně. Nechci získávat politické body na úkor mládí a nezkušenosti mého oponenta,” řekl během debaty se svým oponentem, demokratem Walterem Mondalem. Tomu bylo tehdy 56.

Pověstný byl i vtip o americkém agentovi v Irsku, kterým začal Reagan svůj projev při návštěvě v centrále CIA v roce 1982. Říká se, že to tam má každý prezident těžké, ale Reagan to zvládl. Byl vtipný a zůstal důstojný.

Nás, co jsme vyrůstali v bývalém Československu, ale stejně nejvíc bavila jeho vášeň pro vtipy z bývalého Sovětského svazu. Říkal, že je sbírá. Ale když CIA v posledních letech odtajnila přes milion dokumentů z dob studené války, ukázalo se, že to bylo trošku jinak. Reaganovi je sbírala přímo CIA. Nebo mu v tom aspoň pomáhala.

Například ten o staré babičce, která se ptá stranického funkcionáře, kdo vynalezl komunismus. Byli to komunisté, nebo vědci? Stranický funkcionář říká, že samozřejmě komunisté. „To jsem si myslela,” pokývá babička hlavou. „Vědci by to napřed otestovali na psech.”

Anebo ten nejslavnější, který na jednom summitu vyprávěl Reagan přímo Gorbačovovi. Je o tom, že se sejde Američan a Rus a Američan říká: „My máme takovou svobodu, že si klidně můžu stoupnout před Bílý dům a křičet, ať jde Ronald Reagan do háje. A nic se mi nestane!” Rus se podiví. „Co je na tom? To já můžu křičet před Kremlem taky!”

Jsem docela zvědavý, jaké vtipy má přichystané Boris Johnson. Ostatně, ve stejném vydání The Sunday Times píše můj oblíbený sloupkař (a slavný moderátor) Jeremy Clarkson, odpůrce brexitu, Borisi Johnsonovi cosi jako osobní dopis. Clarkson nevěří, že brexit je možné uskutečnit a že tzv. tvrdý brexit je nereálnou fantazií.

Podle něj má Boris Johnson dvě možnosti, jak selhat: buď s vážnou tváří jako běžný politik a to nevyhnutelně umete cestu k moci šéfovi labouristické opozice „rudému Corbynovi”. Anebo z toho udělat zábavnou show. A to může Británii zachránit.

„Samozřejmě nastane den, kdy máme EU opustit, a ukáže se, že to nejde. To bude nepříjemné. Ale když nás stále budeš bavit svými vybranými postřehy, troškou latiny, když nebudeš vědět, co říct, a příležitostnými veřejnými poklesky, bude ti odpuštěno.”

Osobně neumím a ani si netroufám odhadnout šance, jaké Boris Johnson má. Ale jak jsem už napsal, mám pro něj slabost. Trochu jiného druhu než ti z jeho příznivců (i v Česku), kteří ho vítají – po Trumpovi – jako dalšího politika, který bude „rozbíjet bábovičky”. Který rozvrátí evropský a americký liberální establishment, dá se na stranu boje proti politické korektnosti a vrátí Západ k původním tradičním hodnotám.

Bohužel není úplně jasné, co tyto hodnoty představují, byť jejich protagonisté je často spojují s politiky jako Reaganem, Thatcherovou, nebo dokonce až s Churchillem. S velkými (a zábavnými) politiky, ale v jiné době a za jiné situace.

Takže si myslím, že Boris Johnson žádné bábovičky nakonec nebude rozbíjet, a není vyloučeno dokonce to, že se ukáže dobrým politikem. A že se mu – byť tomu Clarkson kategoricky nevěří – s EU podaří uzavřít rozumnou dohodu a že vyhraje pro konzervativce ještě jedny volby.

Boris Johnson má podle mě to, co představuje správný mix politika. Pokusím se to vysvětlit.

Jsou politici vzdělaní a intelektuální, a proto v politice často veskrze nepraktičtí. Nikdy neříkají to, co neví jistě nebo o čem nejsou zcela přesvědčeni. Tím pádem jim chybí suverenita až drzost, s kterými by dokázali přesvědčit ostatní.

A pak jsou politici nekonečně drzí, schopni říct cokoli a kdykoli, pokud to jim osobně bude užitečné. Ale ani ti v politice dlouhodobě neuspějí, protože se dřív nebo později ukáže, že jsou nevzdělanými diletanty bez výsledků.

Boris Johnson má ten správný mix obojího. Má solidní vzdělání britské „posh třídy”, včetně Etonu a Oxfordu, a je sečtělý a chytrý. Mnohokrát to prokázal.

Ale zároveň v sobě má drzého diletanta ochotného mluvit i o tom, o čem nic neví, a říkat to suverénně a přesvědčivě. Nemá ho v sobě málo, ale ani moc. Přesně tu pravou míru.

V tom je moje naděje, že by mohl být velkým politikem. Anebo v politice jen tak zasyčí, zabublá a zmizí. Ale bude to legrace, to si můžeme být jistí.