Deník Miloše Čermáka: Objednám si drink, třeba i s plastovým brčkem. A připiju Gretě na šťastnou plavbu!

Ale na rozdíl od mnoha jiných rozzlobených bílých mužů mi nehrozí, že mi v tom oku praskne žilka.

Už jen to, kolik lidí se k tomu vyjádřilo a jaké množství emocí i energie do toho vkládají, mi přijde jako úspěch. Je legrační to sledovat. Byl jsem svědkem toho, jak se v hospodě sešli dva lidé mého věku, oba se u prvního piva shodli na tom, že je jim celá věc víceméně ukradená, pouze jeden z nich řekl, že se spíš kloní k tomu, že je Gréta popletená sympatická holka, zatímco druhý vyjádřil názor, že mu o malinko víc připadá jako nepříjemná slepice.

Nebudu vás unavovat detaily, ale diskuse začala poměrně rychle eskalovat, takže u druhého piva už mluvili zvýšeným hlasem, při třetím pivu se uráželi a čtvrté nedopili. Zaplatili a odešli.

Rozčílení mě baví, ale upřímně řečeno ho nechápu. Když někdo vynikne v mladém věku, obvykle tomu tleskáme. Když v patnácti napíše symfonii, v šestnácti založí úspěšný byznys nebo v sedmnácti dokončí studia matematiky na Harvardu, například. Považujeme to za úžasné a dmeme se pýchou, co všechno my lidi nedokážeme.

Gretě se něco podobného podařilo v oboru zvaném aktivismus. A je v něm zatraceně dobrá, asi s náskokem nejlepší na světě. Jenže mnoho z nás najednou poplašeně křičí: „Tak to ne, tohle přece není možné! Měla by chodit do školy a nevyvádět hlouposti!”

Neznamená to ani trochu, že souhlasím s tím, co říká a prosazuje. Stejně tak jako se mi nemusí líbit symfonie, kterou napsal Mozart v osmi (po pravdě jsem ji nikdy neslyšel), a nemusím rozumět teoriím zakladatele kybernetiky Norberta Wienera, který ve čtrnácti letech vystudoval matematiku a v sedmnácti dostal doktorát na Harvardu.

Ale obdivuju to, co dokázali. A v jakém věku. Ze stejných pohnutek obdivuju i Gretu.

Jenže v jejím případě mnohem častěji slyšíme: „Prosím vás, vždyť ona je jen loutka, za kterou někdo stojí.” Hodně blbý argument, řekl bych. Za každým zázračným nebo předčasně vyspělým dítětem NĚKDO stojí. Jsou produkty tolerance nebo naopak přísnosti svých blízkých, a také okolností a kontextu doby.

Ale neznamená to, že zároveň nemají ohromnou urputnost, inteligenci, talent nebo cokoli dalšího, co je k úspěchu potřeba. Tohle všechno má i ta holka.

Druhým podpásovým argumentem je její autismus. Nejsem odborník, ale jako pro laika pro mě označení „autista” nemá konkrétní obsah. Je to diagnóza s tak širokým spektrem, že mi o daném člověku – a jeho schopnostech a možnostech – nedokáže říct nic jasného a užitečného.

Může to být těžce mentálně postižený člověk, který se neobejde bez pomoci ostatních. A může to být jedinec s asociálním, lehce dysfunkčním chováním, o kterém bychom za trochu jiných okolností mohli říct, že je génius.

Ostatně, jestli Mozart nebyl tím, koho dnes bez mrknutí oka nazýváme „autistou”, tak sním na posezení třicet Mozartových koulí, zakoupených na benzínce.

Proč nás tedy dospívající Švédka na jachtě tak znervózňuje? Proč máme potřebu se vůči ní vymezovat, upozorňovat na její slabiny a hledat za jejím chováním spiknutí?

Možná proto, že atakuje náš svět. Že zpochybňuje naše hodnoty a stavební materiál, ze kterého jsme vystavěli své životy. Ne se vším jsme spokojeni. Ale chováme se jako ti, kteří mají věci na povel. „MY si to zavařili a MY to taky dáme do pořádku. Nepotřebujeme nikoho JINÉHO, aby nám říkal, co máme dělat.”

Ze všeho nejméně to potřebujeme slyšet od mladé zpovykané generace, říkáme si. A zapomínáme, že je to generace, kterou jsme – minimálně v naší části tzv. západního světa – formovali komfortem, bezpečím a dostatkem, materiálním i duchovním.

Naše děti, stejně tak jako jejich děti, jsou součástí světa, který jsme stvořili. Jsme na něj po právu pyšní, vždyť žijeme v době, kdy je historicky nejméně válek, bídy i utrpení. Ti nejlepší a nejchytřejší z nás bojovali úspěšně s nebezpečími, která jsme viděli. Ale teď se musíme smířit s tím, že naše děti to možná uvidí jinak.

Rozdělení na MY a ONI je v generační výměně tím nejvtipnějším a zároveň nejsmutnějším. MY stále ještě vlastníme svět, ale už brzy to budou ONI, kdo nás odešlou na smetiště dějin a do domovů důchodců. A bude to JEJICH svět, kterému oni budou říkat NÁŠ.

Nebude ho řídit Gréta. Ona je osamělý génius nebo šílenec, vyberte si a nehodící se škrtněte. Ale její cestu plachetnicí přes hurikány rozbouřený Atlantik můžeme brát jako signál, jaký ten JEJICH svět bude.

Mám klausovsky nadzvednuté obočí a vysmívám se marnému boji s plastovými brčky i uhlíkovou stopou. Možná si objednám i hovězí, co já vím. Prostě rebel! Ale zároveň držím palce, ať má ta holka dobrý vítr a dopluje dobře.