Článek
Stáli opření o dveře v metru.
„Co bylo v tý písemce z matiky?”, zeptal se ten vyšší.
„My jsme ji nepsali.”
„Nepsali? Fakt?” Tak to my možná taky nebudeme.”
„Moc se neraduj,” řekl ten druhý. „My ji nepsali proto, že nás spojili s druhákama a měli jsme besedu.”
„Jakou besedu?”
„S pamětníkem studentský revoluce. Byl to otec jednoho kluka právě z druháku.”
Protočil demonstrativně panenky. „Ty vole, děsný kecy. Ale že jsme nepsali tu písemku, tak to bylo dobrý.”
Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mám vnitřně pohoršit, anebo cítit zklamání. Vždyť pád komunismu v roce 1989 je nejdůležitější veřejnou událostí mého života!
Pro mou generaci zůstane naprosto výjimečnou událostí, mimo jiné proto, že přišel vlastně tak nečekaně. Z dnešního pohledu se tomu ani nechce věřit. Celá druhá polovina osmdesátých let jakoby k tomuto momentu logicky směřovala.
Ale nečekané to bylo, což si každý pamatuje. A dokazují to i počty lidí, kteří se ještě v roce 1989 odhodlali k emigraci. Anebo naopak vstoupili do komunistické strany. Kdyby byl konec režimu „ve vzduchu”, jak se zdá dnes, asi by to ani jedni neudělali.
Avšak podstatné je to, když píšu „pro naši generaci”. A myslím tu generaci, které koncem osmdesátých let bylo mezi dvaceti a třiceti. Dostali jsme dar svobody, v tu nejlepší chvíli.
Každý jsme s ním naložili trochu jinak, záleželo taky na štěstí a na miliónu dalších věcí. Ale pokud k sobě budeme upřímní, tak pro většinu z nás zůstane svoboda něčím výjimečným a drahým. Právě proto, že ji nepovažujeme za samozřejmou.
Platí to „pro naši generaci”, opakuju ještě jednou. Pro generace po nás se konec komunismu stává historickou událostí. S hrůzou mi došlo, že rok 1989 je pro dnešní školáky z prvního stupně vzdálený stejně, jako byl pro mě v jejich věku konec války.
Tedy vzdálený tak, že byl pro nás něčím jen těžko představitelným. Místo studenta chodil na besedu partyzán, který nám vyprávěl o odboji. Byly to dobré historky, ale jejich největší důležitost tkvěla v tom, že nás zachraňovaly od běžné výuky.
Historie se opakuje, říkáme v poslední době často s údivem. A je to údiv nefalšovaný. Jak je možné, že děláme stále ty samé chyby? Proč se nepoučíme? Proč opouštíme hodnoty, které bylo tak těžké vybojovat, a zdály se nám svaté?
Protože čas běží. Hodnoty výjimečné tím, že byly vybojované, se stávají samozřejmostí. Některé bolesti světa díky nim vymizely, ale jiné se objevily. Svět se nezměnil jako zázrakem k lepšímu, jak jsme si počátkem devadesátých let mohli myslet. Fukuyamův „konec dějin” nenastal.
Lidé jsou stále stejní, se svými touhami, slabostmi, láskami i nenávistmi. Nejmladší generaci dnešních školáků a studentů neděsí, že o svobodu přijdou. Takovou zkušenost nemají. A naopak je děsí, že svoboda umožňuje, aby se lidi uráželi nebo zraňovali, například.
A omezení svobody se najednou může zdát jako dobrý nápad. Protože jak jinak učinit obyvatelným online svět sociálních médií, který je ukřičený, zraňující, hysterický a plný lží?
Navíc to je svět, který stvořili hlavně dnešní čtyřicátníci a třicátníci, částečně možná ještě dvacátníci. Ale ti mladší ho už „zdědili” a jsou s ním všechno jen ne komfortní. Rozumí mu a chtějí ho ještě méně než dnešní padesátníci, šedesátníci či starší.
Nadzvedáváme obočí nad jejich problémy, kterými jsou – například – ekožal či zmatení genderu či pohlaví. Považujeme je za bizarní a hlavně nedůležité, v podstatě neexistující a neskutečné. Copak se vůbec dají porovnávat s těmi našimi? Když jsme nemohli číst knihy, které jsme chtěli, a nesměli říkat to, co si myslíme?
V tom je náš hlavní a největší omyl. Pro každou generaci jsou skutečné problémy ty, kterými žijí. Dnešní školáci a studenti znají ty naše jen z filmů, z knih nebo našeho vyprávění. Jsou pro ně tím, čím pro mě byly historky z války, obrazně řečeno.
A není to vůbec problém pouze Česka či specificky postkomunistických zemí. Britský deník The Times zveřejnil tento týden výsledky průzkumu, který na reprezentativním vzorku 500 studentů ve věku 18 až 26 let dělal think-tank Policy Exchange. Vyplynulo z nich, že svobodu slova konzistentně podporuje méně než polovina z nich. Zhruba 40 procent souhlasí s cenzurou a omezením svobody projevu lidem s kontroverzními názory.
Dokonce i na akademické půdě! Kterou naše západní civilizace považuje za místo, které je k souboji idejí a názorů určeno. A kde by logicky právě svoboda slova a projevu měla být ctěna absolutně. Že to komunisté nedělali, byla jedna z věcí, kterou jsme jim nejvíc vyčítali.
Ostatně právě zde byly kořeny československé listopadové vzpoury. Ano, komunistický režim by po pádu Berlínské zdi skončil tak jako tak. Ale stalo se to s elegantním, několik dní svět dojímajícím patosem studentů bojujících za své právo na svobodu.
A dnes se stejně staří studenti, navíc v jedné z evropských kolébek svobodné kultury, chtějí tohoto práva sami zbavit?
Ano. Přes 40 procent souhlasí s tím, že letos v březnu Cambridge zrušila hostování konzervativnímu kanadskému akademiku Jordanu Petersonovi. A 44 procent si myslí, že Cardiffská univerzita neměla nechat na své půdě vystoupit feministku Germaine Greerovou. Důvod? Má „neakceptovatelné protitransgenderové názory”.
Když řeknete „souboj idejí”, představí si dnešní studenti všechno, jen ne ideál akademické svobody. Třeba tweety Donalda Trumpa, nebo kakofonii online diskusí, ve kterých vyhrává ten, kdo je nejhlasitější nebo kdo toho druhého víc urazí.
Takže místo prostředí otevřeného debatám a diskusím volají studenti po „bezpečných zónách”, kde budou kontroverzní témata tabu. Kde se o jistých věcech bude mlčet, aby zůstaly uchráněny křehké duše a zranitelné city.
Není to – pro naši generaci – smutný, až nervydrásající paradox? Že právo mluvit a bojovat za svůj názor ustupuje povinnosti mlčet?
Bohužel to tak je. Cítíme, že je to špatně. Láme nám to srdce, zvlášť teď, když si připomínáme výročí naší vlastní svobody. Můžeme to brát i jako hloupost a nevděk. Křičet, že tak to není správně, a že mladí přece musí přijít k rozumu.
Připomínáme si výročí vítězství „svých” hodnot ve „svém” světě, který však odchází. Ne hned a ani ne rychle. Ale jistě odejde. A my můžeme buď zarputile odejít s ním, anebo se tomu novému, co přichází, snažit porozumět. Ale v důsledku je to jedno. Neděje se nic mimořádného. To jen pokračují dějiny, o nichž jsme si naivně mysleli, že skončily.
