Deník Miloše Čermáka: Máme pivo bez alkoholu, hamburgery bez masa a kávu bez kofeinu. Proč ne sociální média bez lajků?

I z toho nejpitomějšího filmu lze sestříhat trailer, který když v kině před jiným filmem uvidíte, tak si dost možná řeknete: „Hm, tenhle film bych chtěl docela vidět!”

Jsou v něm akční i romantické scény, dramatické momenty a působivá hudba. A pak sedíte v prázdném sále multikina, díváte se dvě hodiny na naprostou pitomost a říkáte si: „Hele, někde se asi stala chyba.”

Nestala. Skočili jste na špek, to je celé.

Podobné je to s lidským životem a sociálními sítěmi. Konkrétně s Instagramem. I ze sebeblbějšího a sebenudnějšího života uděláte zajímavý instagramový účet. Stačí jen fotografovat ve správný okamžik a použít náležité filtry.

Když takový hezky vypiplaný účet vidíte, říkáte si: „Hm, hezký člověk a vede zajímavý život, toho bych rád poznal!” To v tom lepším, méně častém případě. Ale spíše skřípete zuby: „Panebože, proč má někdo takové štěstí, toho člověka nenávidím!”

Nebo prostě něco mezi tím.

Mnozí lidé také začnou nenávidět sami sebe. A mohou za to sociální média, co jiného. Našli jsme si v nich čerta, který může za všechno. Deník MF Dnes měl v pondělí na první straně článek s titulkem: „Dospělá generace dětí, které vyrostly na internetu. Závislost na něm jim kazí životy!”

Kdo by s tím nesouhlasil? A koho z nás, moudrých dospělých, by neiritoval pohled na děti, nedejbože dokonce vlastní, s očima přilepenýma k displejům a obrazovkám? Lze snad v historii najít lepší důkaz toho, že se lidstvo řítí do záhuby?

Lze. A mnohokrát ho všichni ti odborníci a novináři našli. Z úpadku mravů i vzdělanosti jsme vinili knihy, telegraf, rozhlas, filmy, televizi i walkmany. To jen namátkou. Dokonce i jízdní kola, v devadesátých letech 19. století.

„Ve světle toho, jak roste prodej bicyklů, není ani trochu divné, že je letos v Anglii o 2 245 lidí s chatrnou myslí víc než před rokem,” napsaly v roce 1894 noviny v Londýně, když citovaly parlamentní zprávu o počtu duševně nemocných.

No a dnes jsou těmi pomyslnými jízdními koly, na kterých jedeme zvesela do blázince, sociální média. Pozor, já netvrdím, že nejsou důležitá. Že nemění to, jak žijeme, jak se chováme a jak přemýšlíme. Nebo že bychom to neměli sledovat a zkoumat. Nepochybně ano.

Ale píšu, že morální panika z nových věcí je zakódovaná v naší povaze a že obava lidí, že jejich děti budou méně vzdělané a méně vybavené pro život než oni, tu byla vždycky. Jen v různých podobách.

Svět se vyvíjí, ostatně u nejmladší dospívající generace – minimálně v Americe a Evropě – je už od nejpopulárnějších sociálních sítí zřejmý odklon. A tak paniku dnes pociťují i samotné firmy, které tyto sítě provozují.

Zdá se, že už také přišly na to, co je tím největším pachatelem společenských hrůz. Nevíte? Je to takzvaný lajk. Ano, onen vztyčený palec či srdíčko, které se staly symbolem virtuálního sociálního života. A také platidlem, kterým se oceňujeme navzájem.

Jsou to lajky, které zásobují naše mozky dopaminem, tou přirozenou, našimi organismy vyráběnou drogou, podobně jako sex či láska, a činí nás tak šťastnými a spokojenými. Tedy NAŠE lajky.

A jsou to naopak lajky OSTATNÍCH, které v nás vyvolávají závist, úzkost a pocity vlastního selhání. To když máme méně lajků než ti druzí.

Je to trochu paradoxní, protože žijeme v době, kdy se úzkostlivě snažíme, abychom nezranili něčí city (na městských bězích se dávají medaile za účast a některé školy pro jistotu zrušily známky, aby nestresovaly děti, které by je neměly hezké), a on nám tu zatím vyrostl systém, který úspěch měří přesně a nekompromisně.

Ano, lajky. Ďáblův vynález. Ostatně, šestatřicetiletý Justin Rosenstein, který měl vývoj lajku (původně funkce zvané Awesome) ve Facebooku v letech 2007 až 2008 na starost (a odnesl si za to odměnu ve výši asi tři čtvrtě miliardy dolarů), si před dvěma lety posypal hlavu popelem a oznámil, že se sám svoje působení na sociálních médiích rozhodl výrazně omezit.

Avšak pozdě lajka… či spíše bycha honit. Nebo ne? A to mě vede k další otázce. Jak to, že lajky ještě nikoho nenapadlo zakázat?

Napadlo, nebojte se. Instagram od pátku testuje na vybrané skupině uživatelů ze sedmi zemí, že počty lajků i jednotlivých postů ZATAJÍ. Prostě nebude vidět, jestli má TENHLE obrázek pět lajků a TAMTEN dva tisíce, nebo naopak.

U cizích to nevidí vůbec, u vlastních jen tehdy, když se to dozvědět chtějí a kliknou na speciální ikonku. „Chceme provozovat platformu, kde lidé budou své zážitky vzájemně sdílet, a ne mezi sebou soutěžit,” tvrdí firma. Když experiment uspěje, stane se z toho standard. O lajky přijde zhruba miliarda uživatelů, která dnes Instagram na měsíční bázi používá.

A dost možná se to bude týkat i uživatelů Facebooku, který Instagram vlastní. Může se to stát? Bude někoho virtuální společenský život bez lajků zajímat? A proč by ne, říkám si.

Máme pivo bez alkoholu, limonády bez cukru, kávu bez kofeinu, mléko bez laktózy, hamburgery bez masa a cigarety na baterky. Proč ne sociální sítě bez lajků?

Už úplně vidím tu reklamu. „Zdravé, neškodné a udržitelné.” Nebo: „Přestaň lajkovat, zachráníš planetu.” Ještě nevím, jak se to navleče, ale nepochybně se prokáže i to, že aplikace bez lajků budou zanechávat mnohem menší uhlíkovou stopu.

A když to nevyjde a tyhle sítě už lidi nebudou zajímat? Tak zkrachují, co se dá dělat. Stejně je nejvyšší čas vymyslet něco nového. Něco, co bude pro změnu zase ničit život dětem dnešních dětí.