Článek
Dvě věci vám při sledování filmu Laundromat režiséra Stevena Soderbergha mohou snadno uniknout. Když v jedné scéně zazní letmo jméno Prahy, jako města, kde sídlí kanceláře jedné z firem, zabývajících se praním peněz. A pak to, že realitní agentku prodávající byty Rusům v Las Vegas hraje Sharon Stoneová.
Já se to například dozvěděl až ze závěrečných titulků. Ne snad že by nevypadala dobře. Typově není až tak daleko od slavné vraždící spisovatelky z filmu Základní instinkt, a připomeňme, že zůstává stále nedořešena jedna z velkých otázek devadesátých let. Totiž zda při policejním výslechu na sobě má, anebo nemá kalhotky. Ale v novém filmu, uvedeném na Netflixu od pátku, prostě není k poznání.
Film Laundromat (česky možná Prádelna) si vzal za úkol objasnit něco méně zajímavého, byť společensky nepochybně důležitějšího. Jak fungují tzv. offshorové společnosti, které umožňují nejbohatším lidem a firmám na světě „optimalizovat“ své daňové povinnosti? Případně jaké světlo do toho všeho vnesla kauza tzv. Panamských dokumentů?
Připomeňme, že jde o 11,5 miliónu původně tajných materiálů, které v roce 2015 unikly z právní firmy Mossack Fonseca. Ta patřila k největším společnostem na světě zabývajících se offshoringem. Její právníci formálně „řídili“ často i tisíce firem. V roce 2009 spravovala tato společnost přibližně 80 000 firem. Až na výjimky bez zaměstnanců a majetku, zato s velkými nedaněnými příjmy.
Po zveřejnění prvních článků na jaře 2016 se ukázalo, kdo všechno tyto firmy zakládá a reálně vlastní. Na zveřejněných seznamech se mimo jiné objevili bývalí i stávající premiéři a prezidenti řady zemí, například Ukrajiny, Islandu, Gruzie, Saúdské Arábie či Jordánska.
Mezi klienty zmíněnými ve smlouvách byl i bývalý fotbalista a prezident UEFA Michel Platini, spousta ruských přátel Vladimíra Putina, švagr čínského prezidenta či otec bývalého britského premiéra Davida Camerona.
Dokumenty byly přístupné na internetu, takže novináři různých zemích se mohli poohlédnout po „svých“ celebritách. Díky tomu máme i celkem dobré informace o české stopě, a vzhledem k tomu, že se asi čtvrt miliónu dokumentů týkalo českých klientů, vlastně není až tak divné, že je v Soderberghově filmu zmínka o Praze.
Například novináři Neovlivní.cz napočítali necelých 300 jmen českých podnikatelů, mimo jiné třeba Radovana Krejčíře, Daniela Křetínského, Petra Kellnera či několika „solárníků“. Pokud však vím, žádnou kauzu tyto dokumenty neodstartovaly. Co víme, je to, že tito lidé mají nebo měli v zemích jako Panama či podobných své firmy. Ale nevíme, zda se dopustili něčeho nelegálního.
Mezi tím, co je a co není legální, je totiž nejasná hranice. „Tenká jako zeď vězeňské cely”, zazní taky ve filmu, ale domnívám se, že je to nepřesné. Ta hranice totiž není jen tenká, ale taky klikatá a hlavně nestálá. Chvíli tady a o chvíli později zase jinde. Záleží na zákonech konkrétních zemích, ale někdy i na slovíčku v podepsaných smlouvách.
Lze si v tom udělat jasno? To je jedna z hlavních ambicí filmu, řekl bych. A samostatná dějová linka, ve které dva stárnoucí seladoni vysvětlují „pro tetu z Orlických hor”, jak by řekl nebožtík Tomáš Ježek, jak offshorové podnikání funguje.
Jsou směšní i vtipní, celkově legrační, a s chutí zahraní dvěma špičkovými herci: Gary Oldmanem, který mluví komicky zveličeným německým přízvukem (nebo švédským, protože trochu připomíná dikci slavného zesnulého statistika Hanse Roslinga), a vyžile vyhlížejícím někdejším krasavcem Antoniem Banderasem.
Až ke konci filmu se ukáže (malý spoiler, ale nedůležitý), že muži jsou ve skutečnosti Jürgen Mossack a Ramón Fonseca, tedy zakladatelé zmíněné společnosti Mossack Fonseca. Mimochodem, oba se minulý týden snažili soudně zabránit tomu, aby Netflix film svým předplatitelům pustil.
Ovšem neúspěšně. Žalobu sice podali k federálnímu soudu, avšak ve státě Connecticut. Soudkyně se kauzou odmítla zabývat s tím, že je místně nepříslušná. Netflix tak poté, co se film asi měsíc promítal v omezeném počtu kin, Laundromat v pátek celosvětově uvedl. A lze se na něj podívat i v Česku.
Když odhlédneme od Oldmanových a Banderasových skečů, z kterých by se dalo sestříhat hezké vzdělávací video na YouTube, je asi hlavním příběhem filmu pátrání důchodkyně Ellen Martinové. Té na výletě lodí na jezeře ve státu New York zahyne manžel, a ona vzápětí zjistí, že od firmy provozující loď nedostane odpovídající odškodné. Ona ani pozůstalí dalších dvaceti obětí. Firma totiž uzavřela špatnou pojistku, a to s pojišťovnou, kterou nelze vypátrat.
Lépe řečeno, po níž se stopy ztrácejí právě v Panamě. A čiperná, byť smutkem soužená paní Martinová se tomu rozhodne přijít na kloub. Tahle dějová linka skýtala asi nejvíc nadějí, protože v roli důchodkyně září slavná Meryl Streepová. Nedá se říct, že by naděje zcela pohořely. Ale výsledkem slibně rozehrané story je spíše zklamání.
Což vlastně platí o celém filmu. Má skvělé, hodně vtipné momenty, například když africký byznysmen uzavírá obchod se svou dospívající dcerou, aby neprozradila matce, že ho načapala se svou spolužačkou ze školy. Anebo když při zatčení advokáta Boncampera (to je ten, kterého využívá hodně „kancelář v Praze”) zjistí jeho žena v Miami, že má ještě jednu manželku v Panamě.
Avšak celkově to dopadlo, jako když hodně chcete, asi se i snažíte, ale výsledek je rozpačitý. Netflix sáhl do peněženky hluboko a nakoupil pro slavného režiséra neméně slavné, výrazně „áčkové” obsazení. Kromě již zmíněných jmen dodám ještě jedno, a to Davida Schwimmera, neboli Rosse ze seriálu Přátelé. A to stále nekončíme, já však hollywoodské hvězdy zas tak dobře neznám.
Což je možná ta vůbec nejzajímavější věc. Dívám se na Netflix od dob, kdy „něco na Netflixu“ byl typicky několik let starý, v lepším případě průměrný a obvykle pozapomenutý hollywoodský film. Za zhruba pět let od uvedení seriálu Dům z karet (House of Cards) se z Netflixu a dalších stal hráč válcující filmová studia.
Laundromat je dle kritiků nejméně povedeným kusem z „velké šestky“, tedy celkem šesti filmů, které společnost uvede letos na podzim a za které zaplatila dohromady kolem jedné miliardy dolarů. V konkurenčním boji s Amazonem, HBO a tradičními televizemi je to hodně silně rozehraná partie.
Možná až zbytečně silně. Ale jakkoli jde o peníze samozřejmě až v první řadě, nepřehlédnutelné jsou zároveň velké oscarové ambice. Soderberghův film v nich asi až tak moc nepomůže. Natočený a hlavně obsazený je však tak, že diváky v obýváku rozhodně neurazí.
