Deník Miloše Čermáka: Kde se vzal ageismus, jedna slovní úloha o banánu a nepořádek v autě Borise Johnsona

Ano, termín pro „diskriminaci z důvodu věku” letos slaví padesáté narozeniny. Poprvé ho použil v roce 1969 tehdy dvaačtyřicetiletý americký psychiatr Robert N. Butler, a to v rozhovoru s deníkem Washington Post.

Mimochodem, autorem článku byl tehdy neznámý mladý reportér Carl Bernstein. Kauza, kterou se zabýval, byla méně významná než ta, kterou se pak proslavil. Šlo o to, že město zveřejnilo záměr postavit v bohaté rezidenční čtvrti Chevy Chase obecní dům.

Tamní obyvatelé se proti tomu postavili, v obavě z toho, že obyvatelé sociálních bytů budou „chudí lidé vyššího věku”. Což si strážci dobrých mravů přeložili jako obavu ze „starých černochů” a obvinili bohaté rezidenty z rasismu.

Zmíněný článek to vyvrátil, protože zjistil, že ve skutečnosti šlo o obavu ze starých lidí. Když se někam stěhují mladé páry či rodiny, ceny nemovitostí v sousedství obvykle stoupají. A tady byla obava z toho, že příchod starších lidí způsobí spíše opak. Podle vzoru „rasismus” hovořil Butler o „ageismu”… a nové slovo bylo na světě!

A ona kauza, která pak mladého Carla Bernsteina proslavila? Shodou okolností měla tento týden výročí, byť ne kulaté. V roce 1972 se pětice mužů v noci vloupala do kanceláří Demokratické strany. Objekt se jmenoval Watergate a zbytek už znáte.

Ageismus je diskriminace férová minimálně v tom, že se týká každého, lépe řečeno všech, kteří se toho dožijí. Zatímco černochem nebo ženou se nikdo z nás, „rozzlobených bílých mužů”, asi nestane, tak stárnutí asi neutečeme.

Byť se o to mladí miliardáři zejména v Silicon Valley pokoušejí a investují velké sumy do výzkumných společností, které se stárnutí či smrt snaží oddálit. Mnozí třicátníci i čtyřicátníci dnes s vážnou tváří tvrdí, že se dožijí minimálně 100 let.

Já se držím spíše konzervativních odhadů, podle kterých je statisticky průměrný věk dožití padesátníka někde kolem 78 let. Jsem tedy na počátku neveselého životního období, aspoň podle amerického spisovatele Trumana Capoteho. Ten napsal, že život je celkem slušná divadelní hra, ovšem s mizerně napsaným třetím jednáním.

Jenže tak to není! Je to vědecky prokázáno. Všechny studie na toto téma uvádějí, že když míru subjektivního štěstí během života nakreslíme jako graf, bude mít podobu písmene U. Nejšťastnější jsme ve dvaceti a pak v sedmdesáti. Tomu bych neříkal „špatně napsané třetí jednání”.

Cynici by mohli tvrdit, že je to proto, že ve dvaceti ještě o životě nic nevíme a v sedmdesáti jsme zase už skoro všechno zapomněli. I to je možné. Ale každopádně bych z ageismu nedělal žádnou velkou vědu.

Na rozdíl od aktivistky Ashton Applewhiteové, která svou knížku „Tahle židle je houpací” pojala jako manifest proti ageismu. Ta dokonce prosazuje, aby novináři přestali v článcích věk lidí, o kterých píší, uvádět.

V podcastu s Karou Swisher, legendární reportérkou a komentátorkou ze Silicon Valley, Applewhiteová píše: „Novináři s tím nesouhlasí a tvrdí, že je to součást toho, co musí zpráva obsahovat. Ale to byla dřív informace o rase také. A dnes vidíme, že to jde i bez ní.”

Je to samozřejmě přitažené za vlasy. Už dnes novináři informaci o věku vynechají, například v rozhovoru, když si to zpovídaná osoba přeje. Ale dělat z toho pravidlo? Úplně vidím ty nekrology, začínající větou: „Zemřel náhle a bylo mu… Vlastně to máte jedno. Zemřel tak nějak v pravý čas.”

Další nášlapnou minou je pohlaví. Lépe řečeno gender. Čeština pro to nemá odpovídající slovník. Jedno pohlaví máme mezi nohama, druhé v hlavě. To v hlavě, kterému se anglicky říká gender, se dnes zdá být důležitější.

Četl jsem výsledky průzkumu, podle kterého dnes 24 procent amerických mileniálů říká, že jejich pohlaví, rozuměj gender, je „nebinární”, případně „tekuté”. Prostě se nedokážou rozhodnout, jestli jsou muži, nebo ženy.

Jenže co pak máme napsat v článku? Když referujeme o nehodě, jak máme popsat například oběť? V češtině nám například pomůže koncovka -ová. Ale zas tak moc bych na to nespoléhal. Jak dlouho bude trvat, kdy i pohlaví budeme taktně zamlčovat?

Bavil jsem se o tom nedávno s jednou českou socioložkou, která byla v nastavení nových pravidel poměrně nelítostná. „Jak tedy máme lidi v novinovém článku popsat?” zeptal jsem se jí.

„To je jednoduché,” odpověděla. „Nepište o tom, jací lidé jsou, ale soustřeďte se na to, co dokázali!”

Dobrá rada! I když… Ne vždycky. Někdy se prostě můžete dotknout citů jiných lidí tím, že toho dokážete moc. Jako minulý týden americké fotbalistky na mistrovství světa.

Po výhře 13:0 nad Thajskem se jim dostalo kritiky, a to a) že slabším soupeřkám daly až moc gólů a tím je ponížily, a b) že se po každém gólu zbytečně moc radovaly.

Jak říkám, někdy se prostě nezavděčíte.

O čemž se přesvědčili i autoři testů pro středoškoláky v Británii. Ale začneme jednou slovní úlohou.

Ve 100 gramech banánu je 84 kalorií, ve 100 gramech jogurtu je 87 kalorií. Priti snědla k snídani 60 gramů banánu a 150 gramů jogurtu. Kolik kalorií obsahovala snídaně?

Příklad obsahovaly letošní srovnávací testy z matematiky pro zhruba patnáctileté až šestnáctileté Brity. Zkuste si ho spočítat, není to těžké. Ale zároveň si dejte pozor! Pokud máte problémy s váhou, mohlo by to ve vás vyvolat úzkost.

To se tedy aspoň stalo v Británii, podle článku, který vyšel v londýnském deníku The Times. Měl titulek: „Otázka týkající se kalorií rozrušila žáky trpící problémy přijímání potravy.”

Nechci zlehčovat anorexii, určitě to je problém. Ale zmíněná úloha rozrušila 1 (slovy JEDNU) dívku, která údajně anorexií dříve trpěla, a ta odešla s pláčem, aniž test dokončila.

Opravdu je to důvod o tom psát článek, žádat o vyjádření autory testu a celou věc vyšetřovat? Nemůže to být možná spíš tak, že dívku mnohem víc ROZRUŠILO to, že (například) neuměla matematické úlohy spočítat?

Ohroženi byli také TLOUŠTÍCI, i těch se úloha s kaloriemi mohla dotknout. Jenže jak známo, tuk obaluje nervy a činí tyto lidi klidnými a dobrosrdečnými. Navíc tlouštíci se k věci postavili statečně. Když se jich reportéři ptali, napsali, že je to celé HLOUPOST a NESMYSL, protože každý ví, že kousek banánu a půl skleničky jogurtu nikomu ke snídani NESTAČÍ.

(Jo a správné řešení citované slovní úlohy je 180,9 kalorie.)

A když už jsme v Británii, deník The Sunday Times si u společnosti YouGov objednal průzkum, kdo z kandidátů na nového lídra Konzervativní strany má největší šanci na zvolení a tedy i na post britského premiéra.

Nikoho nepřekvapilo, že „o parník” vyhrál někdejší londýnský starosta a ministr zahraničí Boris Johnson. Zároveň však dopadl nejhůř v odpovědi na otázku, od kterého z kandidátů by se respondenti báli koupit ojeté auto. U Borise Johnsona to bylo 59 lidí.

Jak by dopadli čeští politici?

Připomíná mi to anketu, kterou jsem dělal před rokem a půl mezi čtenáři Hospodářských novin a která se – v lednu 2018 – týkala kandidátů na prezidenta. I tam jsem 2000 hlasujících postavil před hypotetické situace: Například komu by před dovolenou svěřili klíče od bytu (Jiřímu Drahošovi), vedle koho by nejradši seděli osm hodin v letadle (vedle Michala Horáčka) či podle kterého z kandidátů by nejradši malovali akt (podle Marka Hilšara).

Ale ještě k tomu Borisovi: Možná jsou jen Britové o svém nejpravděpodobnějším příštím premiérovi jen dobře informovaní. Noviny ve středu přinesly fotky vnitřku Johsonova auta, velké rodinné Toyoty Previa.

A co odhalily?

Jedním slovem velký nepořádek. Poházené knihy, pytlíky z fastfoodu, igelitové tašky či červený kulich. Osobně však musím říct, že mně to udělalo radost. A nejen proto, že v chaosu je – jak vědí matematici – ukryta krása a dokonalost.

Měřeno interiérem vozu jsou mé naděje v případné politické kariéře víc než uspokojivé.