Článek
Němci jsou dobří inženýři a Židům jde dobře fyzika. Podívejte se na Alberta Einsteina! Mimo jiné i za tyto poznámky byl loni v březnu propuštěn dnes třiasedmdesátiletý Stephen Lamonby, který na částečný úvazek učil strojní inženýrství na Solentské univerzitě v anglickém Southamptonu.
Lamonby se proti rozhodnutí odvolal, jeho námitky však byly zamítnuty. Jak píše britský tisk, strojaři na penzi nepomohlo ani to, že se snažil obhájit dalšími podobnými tvrzeními. Například že Eskymáci jsou dobří rybáři.
Je mi to líto. Mám totiž stereotypy rád. Zvlášť ty týkající se národních povah a chování. Samozřejmě vím, že když napíšu „Švýcaři jsou dobří hodináři“ nebo „Francouzi jsou dobří kuchaři“, tak to není do puntíku pravda. Je nepochybně spousta Švýcarů, kteří jsou dobří v něčem jiném.
Evropa je relativně malé území s dlouhou a složitou historií. Stereotypy nikdy nejsou obecně platné. Jejich obsah není sám o sobě až tak zajímavý. Pozoruhodné jsou tím, že vypovídají zároveň o tom, kdo je nahlas říká a věří jim.
Stereotypy jsou takovými jednoduchými karikaturami mezinárodních vztahů. Mohou napáchat škodu, když jsou negativní. A i takové existují. Každý dokážeme říct asi o libovolném evropském národu nějakou nepěknou generalizaci.
Nemluvě o tom, co bychom uměli říct sami o sobě.
Lamonby ale užíval stereotypy pozitivní. Všímal si, v čem jsou příslušníci jiných ras či etnik dobří. Soudce však nepřesvědčil.
Ten řekl, že výrok je urážlivý, a to i pro Židy, protože může zpochybňovat, že úspěchů ve fyzice dosáhli také svou pracovitostí a pílí. Rozhodnutí propustit Lamonbyho soudce podpořil, protože podle jeho názoru má univerzita plné právo snažit se zajistit, aby její mladí studenti nebyli vystaveni dogmatickému myšlení.
Lamonby řekl novinářům, že akademickou svobodu považuje za mrtvou a že se bude dál soudně domáhat zrušení verdiktu.
Izraelské servery mezitím o kauze informovaly v článcích, jejichž titulky postavily celou věc ještě do trochu jiného světla: „Britský profesor propuštěn kvůli tomu, že říkal, že Židi jsou nejchytřejší národ na světě.“
A jaký je váš oblíbený národní stereotyp?
Chcete být Francouzem? Čeká vás záludný pohovor.
Někdy jsou kladné stereotypy tím, co se od vás čeká.
Britský novinář Charles Bremner popsal rozhovor, který absolvoval v rámci řízení, v němž žádá o francouzské občanství. „Máte rád víno?“ zeptala se úřednice ministerstva vnitra. „Možná až moc,“ zněla odpověď po krátké pauze na přemýšlení.
Snad správná, můžeme se domnívat. Cílem rozhovoru je zjistit, jaké má žadatel o Francii představy a nakolik se mu mezi rodilé Francouze podaří zapadnout. Není to nic tak neobvyklého, podobné úskalí musí překonat žadatelé o občanství i v jiných zemích.
Jen ve Francii je to trochu jiné. Neděláte test zkoumající historické či zeměpisné znalosti, nemusíte ani prokázat perfektní znalost jazyka. Procedura je specifická, ostatně jako spousta věcí ve Francii. Úředník si s vámi chce popovídat o vašem francouzském přístupu k životu.
Jaká jídla máte rádi, na které televizní programy se díváte, jakou knížku od francouzského autora jste četli naposled. Můžete popsat svého typického francouzského přítele? A mimochodem, víte, kdo je starosta ve vašem městě?
Bremner si ve svém sloupku pochvaluje, že na rozdíl od mnoha jiných nemusel v rámci pohovoru zanotovat kus Marseillaisy. I tak trval pohovor zhruba hodinu, a když skončil, úřednice novináře ujistila, že zhruba do šesti měsíců by mělo ministerstvo o udělení občanství rozhodnout.
Úřady si zkrátka dávají na čas. Bremner přihlášku podal už před dvěma lety. Je jedním z mnoha Britů, kteří žijí ve Francii a o tamní občanství se rozhodli požádat po referendu o brexitu.
Nevím, jestli podobné zážitky absolvují také žadatelé o české občanství, ale tak nějak tuším, jaké otázky by měly padnout. Máte rádi pivo? A Karla Gotta? Všude jste byli a umíte se vším poradit, samozřejmě pokud vás nikdo zrovna neotravuje v pátek po 14. hodině, kdy jedete na chatu? Souhlasíte, že největšími vynálezy jsou chlebíček a smažený sýr s tatarkou?
Vítejte mezi námi!
Vítej zpátky, kazeto.
Potenciálně dobrá zpráva: po vinylových deskách zažijí comeback i magnetofonové kazety. Minimálně v Británii, kde statistiky hlásí, že se letos nejspíš prodá víc než 100 tisíc kazet, což se naposled povedlo v roce 2003. Napovídají tomu prodeje z prvních šesti měsíců, které se pohybují kolem 65 tisíc. A to máme před sebou ještě Vánoce.
Není to číslo nijak vysoké. Prodeje „tlačí“ album Chromatica od Lady Gaga, kterého se na kazetách prodalo 12 tisíc kusů. Deník The Times uvádí jen pro porovnání, že jeden z největších letošních hitů, písnička Someone You Loved od Lewise Capaldiho, má 228 milionů poslechů online.
Ale i tak je návrat kazet famózní zprávou. Mimochodem když jsem v březnu v karanténě prováděl doma úklid, objevil jsem krabici se starými kazetami s mými rozhovory z počátku devadesátých let.
Je mezi nimi i šest kazet „devadesátek“ natočených s Karlem Krylem, když jsme připravovali knížku Půlkacíř. Napadlo mě, že bych si je docela poslechl, ale narazil na obvyklý problém: nemám doma žádný přístroj, na kterém by šly přehrát. Všechny jsem už dřív vyhodil.
Dal jsem kazety stranou, že si časem vygoogluji, zda někdo nenabízí „digitalizaci“ starých kazet jako službu. A samozřejmě zároveň realističtější část mého mozku (okřikovaná tou větší nerealistickou) pojala podezření, že se to nikdy nestane. Možná se to nestane, ale třeba se teď kazety dostanou do módy.
Ve své době byly celkem převratným vynálezem. Minimálně v tom smyslu, že poprvé nabídly možnost „zavřít“ hudbu do úhledné krabičky, mnohem šikovnější než křehké gramofonové desky či nepraktické magnetofonové pásky, a brát si ji s sebou na cesty. Byť původně byly kazety vynalezeny k záznamu diktovaného, tedy mluveného slova jako pomoc pro manažery a sekretářky.
Až vývoj ukázal, že bude možné docílit takové kvality záznamu, že bude dávat smysl nahrávat a přehrávat i hudbu. První typ kazety představila firma Philips v roce 1962. V roce 1968 se už celosvětově prodalo přes dva miliony přehrávačů. A skutečnou popularitu kazetám zajistil walkman od Sony.
Kazety vyhrály nad vinylovými deskami v polovině osmdesátých let, prožily krátkou zlatou éru a koncem dekády už je začala vytlačovat cédéčka. Ta nabídla vyšší kvalitu záznamu, delší životnost a zároveň nižší výrobní náklady. Nebyl důvod pro kazety plakat.
Generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků kazety milovala, protože s nimi prožila svoje dospívání. Pro ostatní asi už tolik neznamenají. Jak ostatně potvrzuje jedno internetové meme, podle kterého nikdo pod třicet nemůže vědět, co měly společného kazeta a tužka. (Správná odpověď: Tužkou se kazeta přetáčela, abyste ušetřili baterky ve walkmanu.)
No vida, a kazety hlásí návrat. Možná je nejvyšší čas obnovit výrobu tužek.
