Deník Miloše Čermáka: Fronty, žádné místo a opilci v bermudách. To je létání v 21. století. Stýská se vám po „zlaté éře” osmdesátek?

Komu z pamětníků, nebo aspoň pozorných diváků starých filmů by se čas od času nezastesklo po „zlaté éře létání”? Třeba po takových osmdesátých letech. I v turistické třídě se dalo sedět s nohou přehozenou přes nohu, letušky vypadaly jako modelky a jídlo se servírovalo na porcelánu. A hlavně se dalo jíst.

Teď se většina z nás do sedačky v turistické třídě sotva nasouká, k jídlu si můžeme koupit zmačkaný sendvič za tři eura a desítky minut strávíme ve frontách na bezpečnostní kontroly. „Když jsem začal v 80. letech létat, byl to znak elegance. Dnes je letecká doprava na úrovni indických vlaků,” napsal na Twitteru reportér České televize Jakub Szántó.

Tweet doprovázela fotka pořízená z okénka, takže bylo zřejmé, kterou leteckou společnost si autor zvolil. Ano, pokud tipujete, že je to ta, jejíž majitel se už mnohokrát proslavil originálními podnikatelskými nápady, například že by se na kratší linky daly prodávat i letenky k stání, tak tipujete dobře.

Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že i dnes si lze eleganci a luxus dopřát, a to když si člověk zaplatí letenku do byznys třídy. Bezpečnostním kontrolám se nevyhne, ale dlouhým frontám, tlačenicím a špatnému jídlu i pití ano. A že dnes taková letenka stojí stejně, kolik člověk ve „zlaté éře létání” zaplatil za běžnou „turistickou”.

To jsem jen tak střelil od oka (jak už to při komunikaci na Twitteru bývá), a tak mě docela zajímalo, jestli to tak opravdu je.

Není úplně snadné to zjistit, protože, jak známo, ceny za letenky jsou tak trochu mystérium. S trochou nadsázky se dá říct, že i v jednom konkrétním letadle letí každý pasažér za trochu jinou cenu. A vyloučeno není ani to, že člověk, který sedí na stejně mizerném místě třeba hned vedle vás, zaplatil dvojnásobek než vy… Anebo polovinu.

Když se však podíváme na statistiky, určitého závěru se dobrat můžeme. Létání je každopádně výrazně levnější. A když přepočítáme ceny v osmdesátých letech na „dnešní dolary”, po započtení inflace dojdeme k tomu, že ceny přepočtené „na hlavu” a „na míli” klesly za posledních 30 let o více než 50 procent.

Závěr?

Úplně pravdu jsem neměl. Když si vezmeme na pomoc statistiku, stojí byznysová letenka asi 3,5× víc než letenka do turistické třídy. Ale jak už bylo řečeno, diverzita je ohromná. V zásadě platí, že když budeme ochotni utratit stejné peníze jako v osmdesátých letech, s velkou pravděpodobností se největším hororům vyhneme.

Létání je v porovnání se „zlatou érou” příjemnější i v dalších ohledech: I když se nám to někdy při čekání na zpožděné spoje nezdá (a letadla létají stejně rychle dnes jako tehdy), cestování vzduchem je statisticky až o 40 procent rychlejší. Jednoduše proto, že létá mnohonásobně víc spojů.

A víc lidí. Počet přepravených pasažérů překročil 4 miliardy ročně před dvěma lety, v roce 2017. Odhad pro letošní rok je 4,5 miliardy. Hranice 3 miliard padla v roce 2013, hranice 2 miliard v roce 2005, víc než 1 miliardu lidí přepravila letadla v roce 1991.

Ve „zlaté éře” osmdesátých let to tedy bylo někde mezi půl miliardou až miliardou.

Létání je dnes také bezpečnější. Což mě ovšem vrací k vlastní vzpomínce na můj první let. Bylo to v roce 1974, mně bylo pět a letěli jsme s mojí mámou k moři do Bulharska. Táta nikdy koupání nevyhledával, tak jsme letěli sami dva. Letounem byl tehdy moderní, čtyřmotorový vrtulový Il-18.

Měli jsme štěstí, protože jsme také mohli letět letadlem Il-14, které mělo jen dva motory a byla to „stará rachotina”, což cituju pána, který seděl v řadě před námi. K moři letěl v šedém tesilovém obleku a všemu rozuměl a neváhal o svých znalostech informovat celý zájezd.

Nicméně se jeho vědomosti tak úplně nepotvrdily. Našemu letadlu nejdřív vysadil jeden, pak druhý a nakonec třetí motor. Na letišti ve Varně jsme přistávali s jedním, lépe řečeno jenom jednomu se točila vrtule.

Pilot nám řekl, že máme „drobné technické potíže”, ale že to ani trochu nevadí a všechno bude v pořádku. Což tvrdil i pán v obleku v řadě před námi, teď tedy už hlasem o oktávu vyšším, nicméně nás ujistil, že „jeden motor stačí”. Což se potvrdilo. Přistáli jsme hladce, jako po másle. Inu, „zlatá éra létání”. Zpátky jsme o týden později letěli „túčkem” a pán v šedivém obleku už v kabině nebyl. Jestli měl koupenou dovolenou na dva týdny, nebo si radši zajistil cestu zpátky do Prahy vlakem, si dnes už vážně nepamatuju.

Když už jsme u toho létání, víte, co je to „flygskam”? Nové slovo, které si ze švédštiny razí cestu i do dalších jazyků. V doslovném překladu znamená „hanbu z létání”, tedy pocit viny, který bychom měli pociťovat, když do letadla nastupujeme.

A nikoli, nemá to nic společného s dlouhými frontami na letištích, s nekvalitním jídlem na palubě ani malým místem pro nohy. Jde o záchranu klimatu. Jak napsal minulý týden deník The Sydney Morning Herald: Kdyby byl letecký průmysl zemí, patřil by do první desítky největších znečišťovatelů životního prostředí.

Podle propočtů zveřejněných EU za sebou pasažér na lince z Londýna do New Yorku a zpátky zanechá stejnou „uhlíkovou stopu”, jako když po dobu celého jednoho roku vytápí v Londýně svůj byt.

Ano, já vím, že Angličani jsou notoricky známí tím, že mají ve svých bytech pekelnou zimu. Ale i tak! Otázka zní, jak se to reálně projeví na cestování. Statistiky ukazují, že zodpovědní Švédové už – možná i pod vlivem své slavné teenagerky Grety – opravdu cestují míň.

Pro zhruba 150 šéfů světových aerolinek, kteří se minulý týden sešli na konferenci své asociace IATA v Soulu, je „flygskam” důležitým tématem. Provozování aerolinek je už dnes vysoce kompetitivním, náročným byznysem. Závislým do značné míry na tom, že počet přepravených pasažérů roste.

„Jsme na tahu. Je to všechno o PR,” citovaly noviny tiskovou mluvčí australské letecké společnosti Quantas. Ostatně právě tyto aerolinky uskutečnily – na lince mezi Sydney a Adelaide – před pár týdny první „let bez odpadků”. Neboli vše použité pasažéry bylo buď digitální, nebo kompostovatelné. Všichni cestující měli digitální letenky a palubní vstupenky, zavazadla byla označena digitálními tagy, káva se pila z recyklovatelných papírových kelímků (a samozřejmě i brčka v sodovce byla papírová!), jídlo se servírovalo z talířků z cukrové třtiny.

Výsledek?

Ušetřilo se 34 kilogramů odpadu, které se na podobně dlouhém letu Boeingu 737 typicky „vyprodukují”. Je to velký úspěch? Upřímně řečeno, ve srovnání s tím, jakou „stopu” zanechá v ovzduší samotné letadlo, je to zcela zanedbatelné. Jde o PR, jak ostatně říkala zmíněná tisková mluvčí. Ale bylo by cynické tvrdit, že POUZE o PR. Když se mění zažité vzorce chování, jsou začátky vždycky sporné.

Toť otázka. Možnost cestovat a „poznat svět” je pro nás, co jsme vyrostli za železnou oponou, dlouhodobě jednou z nejvyšších hodnot. Není lepší návod, jak porozumět životu a světu. A teď by se to mělo změnit? Je to něco, co chceme?

„Seber se a jeď do světa. Třeba do Ameriky. Nebo Austrálie!” budeme za pár let radit svým dětem. A ony se na nás podívají, v jejich očích se bude mísit pohoršení a soucit, a řeknou: „Nezlob se, ale to bych naší planetě nemohl udělat.” A sednou na elektrokolo a pojedou na zkušenou do Mělníka.

Nevím, jestli je to reálný odhad budoucnosti. Ale až se to začne „otáčet”, tak to poznáme. Kde a jak? Samozřejmě, že na Instagramu. Fotky z letiště a z letadla stále patří do „top 10” nejvíc „instagramovatelných” záběrů. Je to sexy a cool. Až se propadnou do druhé stovky, budeme to vědět definitivně.

Ano, cesta letadlem je něco jako cigareta na ulici před kancelářskou budovou. Kuřáci se na ni těší, cigárko si užijí a vychutnají, ale na Instagram se u toho rozhodně nefotí.

Ještě k těm „zlatým” osmdesátým létům. Možná jste i vy v posledních pěti týdnech sledovali napjatě Černobyl. A pokud stejně jako autor tohoto deníku patříte mezi pamětníky, tak se vám tahle doba připomněla. Černobyl byl jednou z ikon této doby. Něco, na co nezapomeneme a většina z nás jej bude mít spojena s konkrétními osobními vzpomínkami.

Co ještě? Tady je dalších deset „osmdesátkových” věcí:

Rubikova kostka. Maďarský architekt Ernő Rubik ji vynalezl už v roce 1974, ale hitem se stala po roce 1980. Kdo ji první přinesl do třídy, byl king. Můj osobní rekord činil 1:29 minuty.

Báli jsme se jaderné apokalypsy. V osmdesátých letech jsme se ve škole učili, že je třeba „zalehnout patami směrem k výbuchu”, a čtyřikrát do roka vyhlásil ředitel školním rozhlasem stav ohrožení a utíkali jsme na Letné do Kostelní do krytu.

Plísňáky. Kdo ví, ten ví. Kdo neví, tomu je zbytečné to popisovat.

Koukali jsme se na seriály. Byla v tom síla „kolektivního zážitku”, a i když to často byly z dnešního pohledu neuvěřitelné blbosti, seděli jsme v neděli večer hned po chvilce poezie u obrazovek a druhý den ráno jsme poslední díl diskutovali v tramvaji cestou do školy nebo do práce. A pozor, „věc” to byla i v Americe, víc třeba poslední epizoda seriálu M*A*S*H, kterou 28. února 1983 sledovalo přes 100 milionů lidí.

Diana se stala princeznou. Ach.

Populární bylo strašlivé disko. A hudebníci zachraňovali svět a Michael Jackson byl ještě černoch.

Hudbu jsme poslouchali z kazet. Přetáčely se s pomocí tužky, abychom šetřili baterky ve walkmanu. Nebo v takzvaném kazeťáku, což byla taková placatá věc s jedním reproduktorem a dala se koupit jen v Tuzexu za bony.

Ledvinka. Neuvěřitelný módní doplněk, původně vymyšlený tak, že se nosil nad zadkem (proto „ledvinka”, v americké angličtině „fanny pack” a v britské „bum bag”), kvůli zlodějům se však přesunul dopředu. Čímž se ještě zvýšil lingvistický zmatek, protože „fanny” je v americké angličtině zadek, ale v britské znamená vagínu.

Larr Bird a Magic Johnson. Asi největší rivalská dvojka v historii basketbalu. Přitáhli k NBA milióny nových diváků. V tenise byli podobnými rivaly ve stejné dekádě Bjorn Borg a John McEnroe.

Gorbačov a Reagan. Jeden vstoupil do politiky vysmívaný levicí jako herec a kovboj, druhý se vynořil jako mladý aparátčik bez minulosti. Nakonec se stali hrdiny konce jedné historické epochy.

Mullet. Ano, známý účes „vpředu byznys, vzadu večírek”, zažil největší slávu právě v 80. letech, s dozvuky do 90. Najdou se pomlouvační lidé, kteří tvrdí, že já mám něco podobného na hlavě dodnes. Ale ti si nevidí na špičku svého nosu. Natož na mou hlavu.