Článek
Když někdo volá v osm ráno, skoro vždycky se ozve: „Prosím tě, nebudím tě?” Ne, odpovídám, jsem dávno vzhůru. Většinou jsem si už byl zaběhat a teď sedím a pracuji.
Ve dvě odpoledne nic takového nezazní. „Neruším tě někde na poradě? Nevolám nevhod?” Nanejvýš se někdo zeptá, když mluvím zastřeným hlasem. Nebo trochu zmateně. „Ne, v pohodě,” odpovídám.
Ale kdybych měl odpovědět poctivě, řeknu: „Ano, voláš nevhod! Vzbudil jsi mě a já už teď neusnu.”
Výhodou toho, když máte vlastní kancelář nebo pracujete častěji doma, je, že si po obědě můžete dát takzvaného šlofíka. Skoro nikdy netrvá déle než patnáct minut. A skoro vždycky se po něm probudím čilý jako rybička.
Poté co jsem v únoru opustil „největší newsroom v Česku”, se mi to k mému uspokojení daří zhruba tak dvakrát do týdne. Což je shodou okolností právě tolik, kolik je podle tento měsíc zveřejněné studie v odborném časopise Heart ideální.
Slavné spící osobnosti
Já vím, na žánr „vědci zjistili” se často hledí skrz prsty a s uštěpačnými poznámkami. Ale síla šlofíku je potvrzená historií, vždyť po obědě často spali například i Albert Einstein nebo Leonardo da Vinci (ten věřil v inspirativní sílu čtvrthodinového spánku po každých čtyřech hodinách bdění).
Anketa
Winston Churchill dělal všechny neřesti, na které si vzpomenete, a byl dobrý i ve šlofících. Prý tvrdil, že díky nim udělá dvakrát více práce, než kdyby přes den nespal. Každopádně do šlofíků údajně uvrtal amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera a ten zase spaní po obědě naučil Johna F. Kennedyho.
Salvador Dalí byl přesvědčený, že v mikrospánku je ukrytá imaginace a inspirace. Ale s délkou šlofíku to přeháněl, lépe řečeno s jeho krátkostí. Tvrdil, že by neměla přesáhnout zlomek vteřiny. A jak toho dosahoval? Návod popsal v knížce svých „padesáti tajemství” z roku 1948.
Zjednodušeně je následovný: sednete si na židli, do ruky si vezmete těžký kovový předmět, nejlépe klíč. Pod rukou máte na zemi plechový talíř obrácený dnem vzhůru. Usnete. V moment, kdy se tak stane, vám klíč vypadne z ruky a zvuk nárazu do talíře vás probudí. Probouzíte se plni energie a obrazů v hlavě!
Vědci a lékaři říkají
Ale vraťme se ke zmíněné studii publikované v časopise Heart. Ta sledovala 3 500 švýcarských pacientů v univerzitní nemocnici v Lausanne, a to průměrně po dobu pěti let. Nikdo z nich neměl v minulosti žádné srdeční komplikace. Ukázalo se, že ti, kteří přibližně dvakrát týdně spali po obědě, měli o polovinu nižší pravděpodobnost, že se u nich v průběhu sledované doby objeví infarkt nebo jiné podobné onemocnění.
Lékaři varují, že by bylo předčasné dělat na základě tohoto výzkumu jednoznačné závěry. Především proto, že u „šlofíku” chybí jasná, nezpochybnitelná definice. Nevíme, zda ti, kteří v dotazníku napsali, že si zdřímnou po obědě, spí deset minut, nebo hodinu. Vědci nemají exaktní data.
Ale jak se píše v redakčním komentáři časopisu: „studování spánku po obědě je slibným polem pro další studie, s možnými významnými dopady na veřejné zdraví. Je nejvyšší čas odhalit potenciál šlofíku pro zdravé srdce”.
Mimochodem, ono se spaním to vůbec není jednoduché. V Británii právě vychází nový thriller spisovatele Roberta Harrise, který se odehrává ve středověku, aby čtenář po přečtení prvních pár desítek stránek zjistil, že jde ve skutečnosti o vzdálenou budoucnost.
Román se jmenuje Druhý spánek, a to podle toho, že ve středověku bylo běžné, že lidé spali nadvakrát. Usínali po setmění, tedy poměrně brzy, a první spánek byl hluboký a regenerující. V noci se probudili a přibližně hodinu bděli. Pak následoval „druhý spánek”. Sice lehčí a kratší, ale lidé se po něm probouzeli osvěžení a odpočatí.
Hodinu bdění trávili různě, často modlitbami, někdy povídáním nebo i návštěvami sousedů, velmi hojně prý také sexem. Období mezi oběma spánky bylo považováno za nejpříjemnější část dne, lépe řečeno noci.
Možná právě proto začalo být na „druhý spánek” nahlíženo jako na činnost, kterou se zabývají nižší vrstvy a která není dost dobrá pro tzv. lepší lidi a intelektuály. Zhruba v devatenáctém století zvyk „spaní nadvakrát” v Evropě zcela vymizel.
Dost bylo spánku
Naopak se začala pěstovat kultura spánkové deprivace. „Muži spí šest hodin, ženy sedm a blbci osm,” říkal prý Napoleon. Málo spal také například Nikola Tesla, Isaac Newton, Thomas Jefferson nebo Margaret Thatcherová.
Donald Trump řekl dávno předtím, než vůbec pomýšlel na politickou kariéru, bulvárnímu deníku Daily News: „Jak může někdo, kdo spí 12 až 14 hodin, konkurovat lidem, kteří spí tři nebo čtyři hodiny denně?” Netřeba dodávat, že Trump se řadil k těm, kteří moc spát nepotřebují. Což částečně vysvětluje jeho některé noční tweety psané v polospánku.
Slavná manažerka Marissa Mayerová tvrdila novinářům, že jí stačí čtyři až pět hodin spánku, ale nutno dodat, že s odstupem času víme, že to byla ona, kdo pohřbil legendární vyhledávač Yahoo. Vstáváním v půl páté ráno se chlubí i Jack Dorsey, šéf Twitteru. Ale dlužno dodat, že ani této firmě se nijak zvlášť nedaří.
Nehledě na to, že Dorsey svůj zdravý přístup k odpolední siestě vyvažuje takovými šílenostmi, jako je ledová koupel v půl páté ráno, desetikilometrová procházka či desítky hodin trvající půsty.
Málo spí ovšem i spousta dalších lidí: Elon Musk, Martha Stewartová, Barack Obama či Tim Armstrong. Deník The Wall Street Journal pro tyhle lidi dokonce zavedl termín „sleepless elite”, tedy volně přeloženo něco jako „bdící elita”.
Vědci říkají, že není vyloučeno, že část populace opravdu potřebuje spát méně než ostatní, odhadem tak jedno až tři procenta lidí. Podle britské expremiérky se někdy říká, že tito lidé mají „gen Margaret Thatcherové”.
Předurčuje k úspěchu? Nelze to vyloučit. A má to svou logiku. Když méně spíte, máte zkrátka více času na kariéru. Ale není to rozhodně pravidlo. Spousta superúspěšných lidí se netají tím, že si naopak rádi pospí: třeba Bill Gates, Mark Zuckerberg nebo Jeff Bezos.
A co je dobré pro nejbohatšího muže planety, je dobré i pro nás, nebo ne? Nedá se vyloučit, že šlofík žádné nadpřirozené kvality nemá. Ale je to báječná věc. Můžete mi to věřit. A rád to s vámi prodiskutuji.
Ale netelefonujte po obědě.
