Článek
Obě jsou to zcela legitimní myšlenky. 1. „Měl bych udělat něco dobrého, protože to určitě někomu pomůže!“, a 2. „Měl bych se svléknout do naha, určitě to bude někoho zajímat!”. Proboha, ale koho napadlo je spojit dohromady? Zcela evidentně hrozně moc lidí.
Ano, řeč je o charitativních kalendářích, které fotí knihovníci a knihovnice, farmáři a farmářky, veterináři a veterinářky (a doplňte si v podstatě kteroukoli další profesi, a šance jsou, že se pravděpodobně rovněž trefíte), a na focení se svlékli do naha. Je tady konec roku a s ním další várka těchto kalendářů na rok 2020.
Připomněli jsme si to před pár dny, kdy jsme se dozvěděli o fotografii budoucích veterinářů z londýnské Royal Veterinary College, kterou – mimo jiné prý na nátlak veganů – museli odstranit ze svého kalendáře na příští rok.
Ta fotografie je divná: nazí muži sice drží ovce tak, jak se mají držet při stříhání vlny, avšak to, že ovčí hlavy zakrývají jejich přirození, je opravdu poněkud nešťastné aranžmá. Ale díky bohu se podařilo předejít nejhoršímu: kalendář nakonec vyjde, jen dotyčná fotka bude nahrazena jinou.
Ne snad, že by svět byl nějak zásadně ochuzen. Stačí napsat do vyhledávače na webu „nude charity calendar 2020“ a dostanete desítky, možná stovky výsledků. Nic proti tomu, nahota je fajn, ale obliba tohoto druhu kalendářů je přece jen mírně zarážející.
A je to obliba víc mezi tvůrci než kupujícími, nutno dodat. Například australští farmáři doufají, že se jim novým kalendářem podaří překonat prodejní rekord z minulého roku. Ten činil 400 kusů. Nevím, jak zisk věnovaný na výzkum léčby rakoviny pomůže. Ale zásadní průlom asi čekat nelze.
Jakkoli se může zdát, že „nahé charitativní kalendáře“ tu máme věčně, není to tak. A vlastně je to docela nedávno, fenomén slaví letos dvacet let existence. Bylo to v dubnu 1999, kdy do prodeje šel kalendář s názvem „Alternativní WI kalendář 2000“.
Obsahoval fotografie Angličanek středního věku, byly to členky místní pobočky jedné z největších dobrovolnických organizací Women's Institute. Manžel jedné z nich zemřel rok předtím na leukémii. Když byl ještě naživu, snažily se vybrat peníze na pořízení pohovky do nemocnice. Po jeho smrti chtěly přispět penězi na výzkum. A jedna z nich dostala nápad nafotit kalendář.
V tomhle případě se jednalo o fenomenální úspěch. Původní náklad byl rozebrán za pár dní, vyšel dotisk, do konce roku se prodalo 88 tisíc kusů. Aktivistky, a teď už úspěšné „modelky“, se těšily nečekané celosvětové slávě. Vyšla i americká verze, s listy od června 2000 do prosince 2001, a té se prodalo přes 200 tisíc exemplářů.
V roce 2003 dokonce tento příběh vyprávěl film Dívky z kalendáře (Calendar Girls), ve kterém hrály mimo jiné Helen Mirrenová či Julie Waltersová. Později ještě vznikla divadelní adaptace, uvedená v londýnském West Endu v roce 2009, a vyšla stejnojmenná knížka.
Asi rozumíme, kde se vzala všechna ta popularita. V tom příběhu je všechno potřebné. Překvapení a ironie. Odvaha udělat něco nečekaného. Radost z nadsázky a pomoci dobré věci, úzkost z trapnosti a ostudy.
Ale to stále neodpovídá na otázku, proč se ze „svlékání pro dobrou věc“ stala tak masová věc. Jak se stane, že se na poradě sejdou nějací lidé… Já nevím, řekněme třeba personalisté? …A jeden či jedna z nich prohlásí: „Co kdybychom nafotografovali a vydali kalendář našich aktů?“ A že to ostatní schválí.
Předpokládám, že jde většinou o lidi, kteří ani sami sebe navzájem předtím nahé neviděli. Teď si objednají fotografa, v určený den si ráno doma obléknou to nejhezčí spodní prádlo, které mají, a na focení si pak i to vysvlečou. A nejenže se svlečou před kolegy, ale ještě i před kýmkoli dalším, kdo za to bude ochoten zaplatit.
Nahota prodává, a to i dobročinnost.
Ještě bych to chápal u sportovců, kteří mají atletická těla a nazí vypadají objektivně dobře. Navíc jsou na svou nahotu zvyklí z šaten, a koneckonců toho na sobě moc nemají ani při sportu. V antice byli atleti nazí úplně. Ale jak si vnitřní důvody najdou třeba ti zmínění personalisté?
Ta nejjednodušší odpověď zní, že nahota je jednou z nejjednodušších cest k získání pozornosti. Vědí to věky věků lidé z reklamy, vědí to všichni. Vědí to ti, co status na Facebooku začnou třemi slovy napsanými velkými písmeny, typicky „NAHOTA, SEX, DROGY”, a pokračují dotazem, jestli by jim někdo nepůjčil na chatu na víkend křoviňák.
Ovšem nahoty ubývá, v reklamě i ve veřejném prostoru. Facebook i další sociální sítě vám bez lítosti smažou fotky, na kterých budete nazí, a když si nedáte pokoj, zablokují vám celý účet. Za nevkusnou nahotu v reklamě se rozdávají „sexistická prasátečka“ a feministky jsou pohoršeny „objektifikací“ žen.
Mimochodem, feministky mají k nahým charitativním kalendářům poměrně nejednoznačný postoj. Aspoň co se mi podařilo zjistit. Zpočátku je vítaly, a to zejména ten první. Můj soukromý a nevědecký odhad (jednoduchého muže, omlouvám se) je takový, že jim ty fotky nevadily, protože na nich byly ženy středního věku.
Ale jakmile se v záplavě nových kalendářů objevily ty s fotkami plážových volejbalistek či studentek farmacie, feministky na stráži zpozorněly. Je to stále v pořádku? A pro mnohé už zjevně není. Dobrým ukazatelem progresivních trendů je deník Guardian, a tam lze už zhruba od konce minulé dekády najít komentáře, že s focením nahých kalendářů je třeba skončit.
Navzdory tomu se žánru stále daří. V roce 2016 dokonce v Manchesteru vznikl start up Nelfie, který měl být jakýmsi „Uberem“ pro nahotou posedlé dobrodince. Ani jste nemuseli vydávat kalendář. Prostě jste si udělali nahaté selfie, nahráli ho do aplikace a mohli jste začít vybírat peníze na kauzu dle vlastního výběru. Ale asi se to nechytilo, protože služba už dnes neexistuje.
Ale abych se vrátil k původní otázce. Proč? Podle mě je nejpoctivější odpovědí to, že jsme, každý z nás, byť asi jinou měrou, fascinováni nahotou. Svou vlastní, i těch ostatních. A „dobrou věcí“ si tuhle fascinaci ospravedlňujeme.
Jsem zvědavý, jak dlouho v naší době, tak přísné k primárním lidským pudům a tužbám, tahle „dobroodbočka“ vydrží. Striptýzovým klubům by dnes „tančení pro charitu“ asi neprošlo. Knihovnicím či zaměstnancům londýnských technologických startupů (můj oblíbený projekt kalendáře 2020!) zatím ano. Držím palce.
A co vy, už jste se pro dobrou věc svlékli?
