Článek
Koncem října se domov důchodců ve východočeském Dvoře Králové nad Labem ocitl v karanténě.
Více než polovina z osmdesáti seniorů a polovina ze šedesáti zdejších zaměstnanců je covid pozitivní.
Vedení domova zveřejnilo výzvu, v níž žádá dobrovolníky o výpomoc. Přihlásil jsem se. Zápisky z této služby píšu v době, kdy se domovy, kde pečují o staré lidi, staly jedním z kritických míst pokračující koronavirové pandemie.
V tichém domě
Ranní směna. S vrchní sestrou Markétou Baškovou tlačíme prázdnými chodbami, jídelnami a společenskými místnostmi vozík se snídaní. Krom pípání papoušků, bublání akvária a tikotu hodin je domov tichý a pustý.
„Na to si nejde zvyknout. To mrtvolné ticho je hrozně depresivní,“ říká Markéta.
Normálně tu prý bývá šrumec. Klienti klábosí u stolů, sledují televizi nebo se courají po chodbách. Vestibul byl jejich domov. Jenže normální doby skončily předminulé pondělí, kdy se z výsledků testů na covid-19 dozvěděli, že větší polovina obyvatel domova je pozitivní.
Od té doby jsou senioři izolováni ve svých jednolůžkových nebo dvoulůžkových pokojích.
A nesmějí ven.
Neví, proč to tak je
Ticho přeruší nářek. Ze dveří pokoje vyjde žena s chodítkem a volá, že má strach. Neví z čeho, ale prý se bojí. Je zmatená.
Pečovatelka Lucie Haková ji něžně odvádí zpět do pokoje. Když spolu o pár hodin později sedíme, říká, že i to je následek izolace. Někteří klienti ji nezvládají.
Míťa byla podle pečovatelky společenská a soběstačná paní, která se často smála. Teď je zmatená a nerozumí tomu, co se kolem děje. „Neví, proč najednou musí zůstat sama a nesmí se s nikým vidět. Neví, proč ji stále posíláme na pokoj. Nerozumí nebezpečí koronaviru a ani opatřením, která tu máme,“ konstatuje Lucka, jež v domově připravuje pro seniory program pro volný čas.
I já vnímám, jak na seniory dopadá karanténa psychicky. „Je mi smutno. Chci ven. Nemám sílu chodit do kolečka v pokoji. Stýská se mi. Chci si popovídat s ostatními,“ říkají, když je krmím nebo nesu čaj.
Ošetřovatelky, které své klienty znají léta, to cítí s ještě větší silou. „Mám tu jednu takovou mou srdcovku. Za těch deset dní hodně sešla. Je slaboučká, bez energie a naposledy mi dokonce řekla, že v té posteli zahyne,“ svěřuje se Lucka. „To mě zabolelo u srdce.“
Vrchní sestra domova Markéta Bašková si zase všímá, že ji častěji senioři drží za ruce. A jak ji při tom nepoznávají. „Matou je naše respirátory, čepice a štíty, nevidí nám do obličeje. Nemají chuť k jídlu a celkově nám scházejí před očima.“
Markéta byla jednou z mála sester, které měly negativní test a zůstaly, když předminulý týden vyřadila z práce většinu kolegyň ze dne na den nákaza.
Ve čtyřech pak musely s kolegyněmi obstarat všech osmdesát seniorů, kteří se bez péče druhých neobejdou. V domově trávila dvanáctihodinové, ale i čtyřiadvacetihodinové služby. „Zvládaly jsme jen tu úplně nejzákladnější péči: nakrmit, převléct, umýt. Na intenzivnější kontakt nebyl čas.“
Negativní test vyšel i Lucii Hakové, ale přivedlo ji to do těžké situace. Jako jedna z mála otevřeně přiznává, že se koronaviru velmi bojí. Dokonce natolik, že na jaře v dotazníku zaškrtla, že v oddělení s nemocnými klienty pracovat nechce. Když však teď domov musel do izolace a polovina kolegů zůstala nuceně doma, musela se rychle rozhodnout. „V ten moment mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych se na to vykašlala a šla domů. Musela jsem strach překonat.“
Teď už je líp. Minimálně co se personálu týče. Po deseti dnech se vrací ženský kolektiv z karantény do práce. „Holky, já jsem se na vás už hrozně těšila,“ zazní najednou, když se v krátké pauze uvaří kafe.
Jenže do konce dvanáctihodinové směny zůstaly hrníčky plné. Nebyl čas je vypít.
Předchozí zápisky z domova ve Dvoře Králové nad Labem: