Den plný strachu a radiace. Svět si připomíná výročí černobylské havárie

„Dne 26. dubna 1986 v Kyjevě, ve čtvrti Šuljavka začalo sněžit. (…) Nad ulicí, na severní polovině oblohy visel jako horský hřbet bouřkový mrak neuvěřitelné, nevídané zářivosti na tehdejší předdigitální dobu… Pelyněk černobýl, Artemisia vulgaris. První slovo ukrajinského jazyka, které se naučili na všech kontinentech - pět let před tím, než se na mapě Evropy objevilo slovo Ukrajina.“

Těmito slovy popisuje ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko jeden z momentů události, která se navždy zapsala do dějin 20. století. Vše přitom začalo poměrně běžným testem reaktoru, který se nacházel ve 4. bloku jaderné elektrárny. Test měl prověřit, zda bude elektrický generátor schopen alespoň určitou dobu fungovat, aniž by byl otevřen přívod páry do turbíny, která ho pohání. Souhra okolností ale o jeho výsledku rozhodla jinak.

Operátoři informují o požáru v Černobylu:

Vysokému stupni radiace je první den vystaveno přibližně 1000 zaměstnanců elektrárny a jiných zasahujících pracovníků. Příštího dne přijíždí v ranních hodinách k elektrárně sovětský generál Pikalov, vládě podává hlášení o stále hořícím grafitu a reaktoru, který vydává ohromné množství tepla a záření. Nečekaná exploze předešlého dne vyzářila přibližně 300 sievertů, jde o obrovské množství vzhledem k tomu, že na běžný rentgenový snímek plic je potřeba množství 0,035 sievertu. O několik dní později - 5. května - byl pak přístroji zaznamenán téměř stejně velký únik radioaktivity, rychle ovšem ustal. Přijatelné vysvětlení pro tento úkaz dodnes neexistuje.

Radioaktivní mrak, který se po výbuchu dostal do atmosféry, přešel přes západní část Sovětského svazu, ale pomocí větru se šířil mnohem dál. Postupoval nad východní Evropou i Skandinávií. Druhá velká vlna zasáhla také Bulharsko. Těmi nejkontaminovanějšími oblastmi se stala určitá území Ruska, Ukrajiny a Běloruska.

Nebezpečný radioaktivní materiál vypouštěl zničený 4. blok do ovzduší ještě po dobu následujících 10 dní, než se podařilo místo provizorně zajistit. V tomto ohledu pomáhaly zejména helikoptéry, na reaktor bylo s jejich pomocí svrženo 800 tun dolomitu, 2400 tun olova nebo 1800 tun písku a jílu. Na místě zasahovali dále i požárníci, kteří odčerpávali vodu ze zásobníku pod reaktorem. Za tuto práci byli odměněni prémií 1000 rublů, zároveň ale i platili; svým životem. Tamní úřady přesto situaci od začátku označovaly jako stabilní.

„Reakce na havárii byla pro režim typická. 30. dubna byla vytvořena vládní havarijní komise. Ta ale poprvé zasedla až 1. května, kdy byl radioaktivní mrak už dávno za našimi hranicemi. Takže 30. dubna řekli, že se nic neděje, 5. května oznámili, že je mírná radiace, a 8. května tvrdili, že mírná radiace klesá,“ uvedl před lety v České televizi historik Miroslav Vaněk.

Radiace si první dny po havárii připsala přibližně 30 obětí z řad zaměstnanců, kteří se pohybovali v místě výbuchu. Identifikováno s otravou radiací bylo v těchto dnech přes 140 lidí a desítky tisíc obyvatel okolních měst byly evakuovány. Město Pripjať, které od elektrárny leží ve vzdálenosti skoro 3 kilometrů, „přišlo“ v ten den téměř o 50 000 obyvatel. V okolí elektrárny pak bylo vyhlášeno 30 kilometrové zakázané pásmo.

Evakuace obyvatelstva z Pripjati začala 27. dubna ve 14:00, den a půl po výbuchu v černobylské elektrárně. Tamním lidem bylo řečeno, že jde o záležitost pouze několika dnů, před tím, než je odvezly například autobusy, si tedy sbalili jen to nejpotřebnější jako doklady nebo jídlo.

„Byla jsem přesvědčená, že se vrátíme. Pak jsme ale byli ve vlaku a byly tam ženy, jejichž manželé byli hasiči. Plakaly a mluvily o tom, jak jsou jejich muži popálení. Začala jsem se strašně bát o manžela,“ svěřila Nataša Kondratjevová listu The Guardian, její muž Paša byl v té chvíli v práci, v elektrárně dohlížel na zařízení měřící radiaci. Štěstí rodině v tu chvíli ovšem přálo, situace se změnila až o dva roky později, kdy na ulici zkolabovala jejich 19letá dcera Taťjana kvůli astmatu. Přivolaná záchranná služba ji tehdy nestihla zachránit, dívku přitom dříve astma netrápilo, objevilo se až po havárii. „Nevíme, jestli havárie způsobila její astma, víme jen, že před tou nehodou byla zdravá,“ vzpomíná její matka.

O tom, co se stalo v černobylské elektrárně, se dlouho mlčelo. Zatímco stovky tun radioaktivních látek stoupaly do vzduchu, lidé v Pripjati sladce spali. Zpráva o jejich evakuaci zazní v tamních rádiích jenom 36 hodin po katastrofě. V Kyjevě mezitím probíhají přípravy na prvomájovou demonstraci, jíž se tehdy pod neviditelným radioaktivním deštěm zúčastnily stovky rodin včetně dětí.

Svět se o havárii dozví jen 2 dny poté, kdy ve Švédsku zaznamenají 100krát zvýšenou úroveň radiace. Sovětský svaz o katastrofě mlčí, najednou o ní ale začnou psát zahraniční média. „Došlo k havárii v jaderné elektrárně v Černobylu. Jeden z reaktorů byl poškozen. Jsou přijímána opatření k odstranění následků incidentu. Byla poskytnuta nezbytná pomoc. Pro vyšetřování incidentu byla zřízena vládní komise.“ Takhle zněla první zpráva ze dne 28. dubna, kdy sovětská agentura TASS informovala o katastrofě.

Likvidační práce probíhají organizovaně a všechno je pod kontrolou, psala tehdy média. Jenže nikdo nevěděl, jaký chaos se v tuhle chvíli odehrává v černobylské zóně. 6. května šéf ministerstva zdravotnictví SSSR Anatolij Romaněnko uzná zvýšení radiačního pozadí v Kyjevě, ale oficiální prohlášení Gorbačova Sovětský svaz uslyší téměř 20 dní po katastrofě.

Přísně tajné. Do takové škatulky spadaly všechny záznamy o příčinách havárie, úrovních radiace a dalších nuancích nehody v roce 1986. Až po 30 letech byly zveřejněny některé dokumenty z archivů KGB. Další informace se odhalila v roce 2019, kdy ukrajinský Institut národní paměti vydal sborník dokumentů Černobylský spis KGB. Část pravdy ale doposud zůstává skrytá.

V roce 2005 vydalo Chernobyl Forum, jehož součástí je třeba Rozvojový program OSN nebo Světová zdravotnická organizace, obsáhlou zprávu, ve které jsou shromážděny studie vědců a expertů přes zdraví týkající se černobylské havárie. Studie se věnují jak věcem minulým, tak i předpovědím, jak ještě tato katastrofa může ovlivnit lidské životy. V roce, kdy studie vyšla, žilo na kontaminovaném území přibližně 5 milionů lidí, 100 000 z nich žilo dokonce v oblasti, která je pokládána za oblast přísné kontroly.

Po výbuchu bylo během následujícího roku vysokému stupni ozáření vystaveno více než 200 000 pracovníků - ať už šlo o pohotovostní pracovníky nebo pracovníky elektrárny. Předpokládá se, že přibližně 2200 z nich také dříve či později zemře. Celkem by pak podle vědců ve světě mělo být 4000 úmrtí, které budou s havárií spojovány. Číslo se v pozdních letech naplňuje hlavně kvůli úmrtím na rakovinu, nejčastěji jde o rakovinu štítné žlázy. Nejčastější výskyt rakoviny byl pozorován u záchranných pracovníků, kteří se pohybovali nejen v rizikových oblastech, ale i v blízkosti nakažených.

Některé látky, které se výbuchem dostaly do ovzduší, doputovaly i do vzdálenosti 100 kilometrů od poškozeného reaktoru. Některé v této době již zanikly, jako třeba jód, který má krátký poločas rozpadu, ale některé jako stroncium či cesium stále v přírodě zůstávají a starosti tak mohou působit mnohem déle. Právě i kvůli takovým bylo již zmiňované město Pripjať prohlášeno nebezpečným pro život na dalších 24 000 let.

Nyní je nad reaktorem ve 4. bloku postaven ochranný kryt, který by měl bránit úniku radiace přibližně po dobu sta let. Jeho stavba začala v roce 2012, je vysoký více než 100 metrů a stál v přepočtu více než 56 miliard Kč. Celý projekt byl financován z příspěvků 45 států, Evropské unie a Evropské banky pro obnovu a rozvoj.

Seriál o Černobylu z produkce HBO připoutal k obrazovkám tisíce diváků. Je to pravděpodobně největší kinematografická rekonstrukce tehdejších událostí, která ukazuje, jak globální byl rozměr katastrofy. Minisérie sklízí ovace publika z celého světa, avšak podle svědectví likvidátorů některá fakta nejsou pravdivá. Co si o něm myslí skuteční aktéři havárie, jejichž prototypy se v seriálu objevily?

V seriálu komise dohlížející na likvidaci nehody hledá pracovníky, kteří by měli odčerpat vodu z nádrží pod reaktorem, aby nedošlo k druhému výbuchu. Scéna je prezentována jako hledání dobrovolníků, kteří „za týden zemřou“. Ti opravdoví tam ovšem nešli dobrovolně, ale na příkaz. Dva z nich - Alexej Ananenko a Valerij Bespalov - jsou stále naživu. Pochybnou je také scéna jejich návratu z podzemí. „Nikdo nám u východu netleskal. Byla to naše práce, proč by nám někdo tleskal?“ řekl jeden z potápěčů v rozhovoru pro BBC.

Někteří likvidátoři také říkají, že postavy Brjuchanova, Fomina a Djatlova jsou v seriálu zkreslené. Ti jsou v něm zobrazováni jako zloději a negativní postavy, avšak realita byla jiná. Anatolij Djatlov se ukazuje divákům jako tyran, despota a samovládce. Lidé, kteří s ním kdysi pracovali, uznávají, že Djatlov byl člověkem charakterním, jeho negativita je ale v seriálu přehnaná.

Fiktivní a metaforická je postava vědkyně Uljany Chomjukové. Pracovnice Běloruského institutu pro jadernou energii v seriálu zastupuje skupinu žen, které v Sovětském svazu pracovaly ve vědě či medicíně.

To, že se v seriálu objevuje mnoho nepřesných informací a falešných záběrů, potvrzuje i skutečná Ljudmila Ignatěnko. O tom, že se stane klíčovou postavou seriálu, prý ani nevěděla. Její manžel, Vasilij Ignatěnko, byl mezi prvními hasiči, kteří přijeli na místo nehody a dostali velkou dávku radiace. „V seriálu ukazují, že Vasja křičí. Byl ale tak trpělivý, klidný a vyrovnaný, že žádnou hysterii neměl,“ říká Ljudmila. Její příběh popsala také běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová ve své knize Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti.

Toto dílo nám ukazuje svět jako černobílý, realita je ale mnohem komplikovanější, říká na adresu seriálu historik Sergej Plochij. Zároveň se obává, že Černobyl, jak ho známe ze seriálu, zastíní skutečné události, které se před 34 lety odehrály.