Den, kdy vybuchl Bejrút. Pravdu se možná nikdy nedozvíme

Slunečné úterý, běžný den v libanonské přístavní metropoli Bejrútu, týden poté, co izraelská armáda oznámila úspěšné odvrácení útoku šíitského hnutí Hizballáh na izraelsko-libanonské hranici. Krátce po šesté hodině v podvečer se v okolí přístavu ozývá rána, která vzbudí pozornost místních. Mnozí vytahují telefony a upínají zrak směrem k místu exploze – ke skladišti v přístavu. Záblesk a za ním druhá, mnohem silnější exploze následovaná oblakem dorůžova zbarveného dýmu a silnou tlakovou vlnou. Ta sráží k zemi kolemjdoucí, boří zdi, ničí auta a vysklívá okna v okruhu 25 kilometrů. Dozvuky výbuchu zaslechnou i obyvatelé Kypru, vzdáleného 240 kilometrů. Mohutná síla exploze rozervala beton pod ním a epicentrum zalila voda.

Tlaková vlna rychlostí a schopností devastovat okolí připomíná tornádo a samotné exploze jsou připodobňovány k zemětřesení o síle 3,3 stupně. „Najednou prostě ticho. Žádný zvuk, ruchy, ale ani žádný vzduch. A kolem nás se všechno začalo bořit. To byla jednoduše válka,“ popisují ti šťastnější, kteří se tou dobou pohybovali od místa exploze dostatečně daleko.

Aniž by byl tou dobou znám dosah těchto explozí, během krátké chvíle přichází o střechu nad hlavou čtvrt milionu lidí. Libanonská zpravodajská agentura jako příčinu výbuchu označuje požár v přístavním skladišti.

Krátce po explozi začínají zvuky rozbitého skla a křik lidí doplňovat i houkačky záchranných vozů. Záchranářům i lékařům začíná nekonečná služba. Během noci nachází mrtvé i zraněné, které převážejí do nejbližších nemocnic. Mezi mrtvými je také předseda Libanonské falangy, což je sociálně demokratická strana maronitských křesťanů. Její šéf Nazar Nadžariján byl ve chvíli výbuchu v kanceláři v blízkosti přístavu.

Po několika hodinách musí zdravotníci stálé proudy sanitek odmítat.

Mezitím se na sociálních sítích začíná spekulovat o výbuchu skladu se zábavní pyrotechnikou.

Exploze však poslala k zemi tři nemocnice a na dalších dvou napáchala škody. Zbořené stropy, vysklená okna, přerušení přívodu elektřiny. Lékaři nápor nestíhají a žádají všechny potenciální dárce krve o pomoc.

Nad vším ještě visí hrozba přenosu koronaviru, kvůli kterému lékaři nosí roušky. „Donesly se k nám nějaké řeči, že se něco stalo, ale všude byl zmatek, nikdo nechápal, co se tady v té zemi zase děje. Nad tím vším ale stojí povinnost nosit roušky, protože nechceme chytit ještě koronavirus při ošetřování malých zranění,“ popisuje současnou situaci lékař jedné z místních nemocnic. „Rozhořčení. To je to správné slovo popisující, co cítím teď, tři hodiny od události.“

Situaci komplikuje hospodářská krize, kvůli které nemocnice dlouhodobě trpí nedostatkem zásob. O několik hodin později přichází další rána – při výbuchu byl zničen sklad s nezbytným lékařským vybavením.

Na obrazovkách se objevuje premiér Hasan Dijáb, který se v lednu ujal úřadu s podporou šíitského hnutí Hizballáh, jež má blízko k Íránu. Směrem k občanům sděluje, že Libanon postihla katastrofa, a požádal spřátelené země o pomoc. Podle Dijába šlo o „nebezpečný sklad“, o kterém se vědělo od roku 2014. Mělo jít o výbuch vysoce explozivního materiálu. Slibuje, že situaci nenechá jen tak, „odpovědní lidé za to zaplatí“.

Po prvotním šoku se začaly ptát první skeptické hlasy, jak se událost takových rozměrů mohla stát. V mnohých výbuch vyvolal myšlenky na válku a donedávna opakující se útoky. „Všude bylo najednou rozsypané sklo, z okolních aut, budov a z nebe pršelo sklo po celém Bejrútu. Byli jsme v šoku, takže první, co mě napadlo, bylo, že šlo o sebevražedný atentát, protože jsme byli poblíž downtownu, kde k těmto věcem obvykle dochází. Už jsem takový bombový útok v této oblasti v autě zažil. Ale po něm obvykle následuje černý kouř, tento byl růžový a světlý, byl to masivní oblak jako ze sopky,“ říká muž, který byl v době výbuchu na cestě v taxíku.

Oficiální verze libanonské vlády podporuje mužovo vysvětlení s růžovým mrakem – barvu způsobil dusičnan amonný neboli ledek. To však hned ve středu začali zpochybňovat lidé z řad odborníků.

CNN cituje experta na výbušniny Tonyho Maye, který zkoumal výbuch v Bejrútu z videozáznamů. I podle něj jsou důležitým vodítkem barvy, které byly vidět při explozích. Protože prakticky nezaznamenal žlutý kouř, May zpochybnil, že vybuchl jen dusičnan amonný. Naopak podle růžového a červeného mraku soudí, že musely explodovat ještě jiné látky.

Skeptický je i Robert Baer, bývalý pracovník CIA s letitými zkušenostmi z Blízkého východu. Ani on nevěří, že za tak masivní explozí stojí dusičnan amonný. Podle Baera byly ve skladu také vojenské munice a pohonné hmoty. „Jednalo se o vojenskou výbušninu,“ řekl pro CNN. „Nebylo to hnojivo jako dusičnan amonný. Když se podíváte na tu oranžovou (ohnivou) kouli, je to, jak jsem řekl, jasná výbušnina.“ Baer poznamenal, že bílý poprašek viditelný ve videu z incidentu před hlavním výbuchem je pravděpodobně indikátorem toho, že byl přítomen a hořel i ledek.

O jeho slovech však stále neexistuje důkaz, stejně tak se nepotvrdily spekulace, že šlo o útok. Baer ale není přesvědčen, že se vůbec někdy dozvíme pravdu. „Pracoval jsem v Libanonu roky a nikdo nepřipustí, že jsou v přístavu vojenské výbušniny,“ dodal.

Analýza veřejných záznamů a dokumentů dokazuje, že úředníci věděli více než šest let, o jak nebezpečný materiál uložený v hangáru 12 v přístavu se jedná. Přestože příčina výbuchu není jasná, mnoho Libanonců už stačilo poukázat na kámen úrazů – špatné řízení už tak zlomeného státu vedeného zkorumpovanými politiky, o kterých se traduje, že s místními jednají s opovržením.

Náklad dusičnanu amonného podle Al-Džazíry dorazil do přístavu v Bejrútu v roce 2013 vlastně náhodou. Loď mířící do Mosambiku zde zakotvila kvůli technickým potížím. Libanonské úřady loď zastavily, většina posádky včetně vlastníků loď opustila. Nebezpečný náklad byl uložen v přístavišti. Mezi lety 2014 a 2017 poslala vláda několik dopisů s výzvou o vyzvednutí odloženého materiálu. A tak tam ležel bez patřičného zabezpečení až do 4. srpna 2020.