Prognostický ústav 17. listopadu '89: den štědrých prémií

V červnu 1989 sepsal Václav Klaus s kolegou Vladimírem Rudlovčákem odbornou stať, která se týkala spotřebitelského trhu, míry úspor a chování spotřebitelů v éře přestavby socialistického hospodářství.

Oba dva tehdejší vědečtí pracovníci Prognostického ústavu Československé akademie věd se v jedné pasáži pozastavují nad poměrně výraznými rozdíly v odměňování lidí v jednotlivých částech federace. Zvláště je zaujaly výrazně vyšší příjmy ve dvou největších městech, Praze a Bratislavě. „Hlavní města ‚vykořisťují’ zbytek republiky. V Praze je peněžní příjem na jednoho obyvatele o 41,9 % vyšší než ve zbytku ČSR, v Bratislavě je vyšší než ve zbytku SSR dokonce o 69 %!” poukazují v až dramatickém tónu oba výzkumníci na příjmovou nerovnost.

Společný text dua Klaus-Rudlovčák, z něhož první muž se po revoluci stal federálním ministrem financí a druhý jeho náměstkem, je dnes spolu s dalšími materiály z legendárního „prognosťáku” uložen v Masarykově ústavu a archivu Akademie věd ČR.

Příkrá slova o vykořisťování venkova metropolemi by možná Klaus s Rudlovčákem více vážili, kdyby jim tehdy někdo připomněl, jak jsou na tom s příjmy oni i jejich kolegové z ústavu.

Jak zjistil Seznam, jenž klíčovou část archivu prostudoval, pracovníci z legendárního pražského vědeckého pracoviště, který se stal inkubátorem polistopadové politické a transformační elity, měli v dobách socialismu příjmy, které by jim zbytek republiky musel jen tiše závidět. V archivu jsou o tom doklady.

Na přelomu let 1984 a 1985, kdy byl v zemi průměrný plat 2920 korun, bral ředitel ústavu Valtr Komárek 8700 korun, jeho zástupkyně Růžena Vintrová měla plat 6800 a nad 6000 měsíčně brali i další vedoucí pracovníci. Špatně se neměli ani další ze zhruba třicítky zakládajících pracovníků ústavu (původního kabinetu prognóz), pozdějších vládních činitelů – Karel Dyba bral v té době 5 tisíc korun, tehdy jedenatřicetiletý Vladimír Dlouhý 4 tisíce korun.

Jak na tom byl za socialismu pozdější premiér a prezident Václav Klaus, který do ústavu přišel až na konci roku 1987, v archivu přímo zaneseno není. Je zde ale jedna zmínka, z níž lze i úroveň Klausových příjmů z konce 80. let dedukovat. V roce 1993, když se Prognostický ústav likvidoval, bylo totiž lidem vyplaceno Akademií věd odstupné ve výši až pěti platů. A to i politikům, kteří v něm po revoluci zůstali zaměstnáni už jen formálně. I Klaus podle záznamů mzdové účtárny dostal v červnu 1993 „zlatý padáček” ve výši pěti hrubých platů, celkem 34 863 korun (měsíční průměr je bez pár korun 7 tisíc).

Třeba Miloši Zemanovi, nynějšímu prezidentovi a také bývalému pracovníkovi ústavu (nastoupil až v roce 1990), bylo vyplaceno 22 215 korun.

Všechna tato čísla potvrzují dosavadní neoficiální informace, že lidé v ústavu brali výrazně více, než byl republikový průměr. Pro připomenutí – ještě v roce 1990 Češi v průměru vydělávali necelých 3300 korun měsíčně.

O materiálech Prognostického ústavu se i mezi badateli traduje, že jsou vzhledem k zákonu o archivnictví a spisové službě stále „pod zámkem”, skutečnost je však trochu odlišná. S předchozím souhlasem předsedkyně Akademie věd, o který požádal i Seznam, je přístup do archivu možný.

Nicméně k některým dokumentům se i tak badatelé nedostanou. Jde o osobní spisy jednotlivých pracovníků, kteří ústavem za dobu jeho existence (1984 až 1993) prošli. Na soupisce, která je v archivu také uložena, Seznam napočítal celkem 289 jmen. Jde nejen o vědecké pracovníky, ale i lidi z administrativy.

Zákon archivnictví a pravidla GDPR přirozeně nedovolují přístup ke složkám s osobními údaji žijících osob (bez jejich výslovného souhlasu), jak ale Seznamu sdělil vedoucí badatelny Masarykova ústavu a archivu Akademie věd Jan Chodějovský, nelze nyní v jejich instituci zpřístupnit ani materiály zemřelých lidí. Může za to „mezera” v zákoně.

Specializovaný archiv Akademie věd totiž na rozdíl od státních archivů nemá prý přístup do evidence obyvatel a není tak schopen údaje o živých a zemřelých ověřit. Kdo by tedy chtěl vidět třeba osobní spis šéfa Prognostického ústavu Valtra Komárka, jenž skonal v roce 2013, má také smůlu. „I v té jeho složce mohou být totiž zmínky o ještě žijících osobách s jejich osobními údaji,” vysvětlil, proč ani tento spis vydat nemohou, vedoucí badatelny Chodějovský.

To, co v archivu k nahlédnutí zůstává, je z větší části jen běžná úřednická agenda. V celkem 19 kartonech jsou uloženy účetní závěrky ústavu, organizační záležitosti včetně zřizovací listiny, nejrůznější zápisy, směrnice, plány vědecké práce, zprávy o činnosti, korespondence. Také třeba informace k rozhovorům se zahraničními médii. A zároveň různé podklady a polotovary k hlavní náplni práce ústavu. Tou měla být Souhrnná prognóza vědeckotechnického, ekonomického a sociálního rozvoje ČSSR do roku 2010. Nikdy však nebyla definitivně dokončena.

Z Komárkovy korespondence všeho druhu lze doložit například blízký vztah k sovětskému akademikovi a poradci perestrojkového vůdce Michaila Gorbačova Olegu Bogomolovovi (vedl partnerské moskevské akademické pracoviště Ústav ekonomiky světové socialistické soustavy). V jednom z dopisů se Komárek například zasazuje u nadřízených složek, aby byl Bogomolovovi uhrazen léčebný pobyt v Karlových Varech, v jiném zase bojuje o peníze, které by pokryly Bogomolovovu chystanou návštěvu Prahy.

V materiálech je i štos Komárkových dopisů, ve kterých šéf ústavu pravidelně žádá své nadřízené z Akademie věd, aby schválili vycestování vědeckých pracovníků ústavu do kapitalistické ciziny. Hned několik takových dopisů se týká Karla Dyby, polistopadového ministra hospodářství, a jeho pobytů v Rakousku, SRN či několikaměsíčního studijního pobytu v USA. Také třeba Jana Mládka, pozdějšího ministra průmyslu a zemědělství.

Aby Komárek nadřízené soudruhy obměkčil a oni tehdy velmi mladému Mládkovi nedlouho po vysoké škole povolili cestu do Vídně na „Letní školu ekonomů”, v dopise vysoce vyzdvihuje jeho pracovní a politickou angažovanost. „Soudruh Mládek otiskl několik recenzí a článků, s největším ohlasem se setkal jeho článek věnovaný ekonometrické analýze trhu alkoholu v ČSSR, publikovaný v loňském roce. Soudruh Mládek pracuje jako předseda ZO SSM a od října 1985 je kandidátem KSČ,” vykresluje Komárek svého podřízeného, polistopadového politika ČSSD.

I za Václava Klause se Komárek přimlouval. Aby například mohl v listopadu 1989 společně s kolegou Adolfem Sukem navštívit Rakousko a vystoupit tam s přednáškou týkající se výzkumné práce pražského ústavu. Do Rakouska měli oba vyjet na pozvání vídeňského Ústavu pro komparativní ekonomická studia.

„Soudruh Klaus by se současně zúčastnil v Linzi mezinárodního semináře o přestavbě ekonomik zemí východní Evropy, na který byl pozván rektorem univerzity v Linzi, profesorem Knappem. Podařilo se zkoordinovat obě akce tak, aby došlo k maximální úspoře času a peněz,” zdůrazňuje v dopise z 11. července 1989 Komárek a doplňuje, že zvoucí strana platí Klausovi a Sukovi veškeré výdaje, vyjma nákladů na cestu.

Do Rakouska Václav Klaus pár dnů před sametovou revolucí skutečně vycestoval. Dokonce 12. listopadu 1989 vystoupil v rakouské veřejnoprávní televizi ORF, jak o tom svědčí dochovaný videozáznam jeho vystoupení (viz video nahoře).

Mluvil například o tom, jaké obrovské překvapení v Československu vyvolal pád Berlínské zdi, hájil probíhající československé reformy a varoval, že neviditelná ruka trhu může přinést velké problémy.

O pár dnů později se již ale v závěsu za Valtrem Komárkem objevil v Laterně magice tváří v tvář Václavu Havlovi a začal pomáhat komunistický systém demontovat. A už 10. prosince 1989 získal Klaus post nového ministra financí v Čalfově obměněné federální vládě. Nebyl zdaleka sám, kdo z vědeckých pracovníků Prognostického ústavu našel rychle uplatnění v nových státních strukturách. Dlouhý i Komárek, dva vedoucí pracovníci ústavu, byli ve stejné vládě s ním.

Klíčový okamžik českých a československých dějin, pátek 17. listopad 1989, kdy byli studenti zmasakrováni na Národní třídě, se v Prognostickém ústavu opět odehrál ve znamení štědrého penězobraní. Přesně z tohoto dne je totiž v archivu uložen dokument, v němž je rozpis mimořádných odměn za plnění výzkumných úkolů.

Václav Klaus má v tabulce uvedenu prémii 15 tisíc korun, Vladimír Dlouhý, šéf jedné ze sekcí ústavu, dokonce 18 tisíc korun. Celkem bylo mezi zhruba šest desítek výzkumníků rozděleno přes 420 tisíc korun. V průměru sedm tisíc na člověka.

Nebylo to poprvé – vysoké odměny v letech 1988 a 1989 dokládají i další dokumenty (třeba v říjnu 1988 dostal Václav Klaus za plnění výzkumných úkolů 10 tisíc korun, Dlouhý 10 600, Dyba 8 300), ale 17. listopad 1989 – to byl z hlediska poskytnutých prémií pomyslný vrchol.

Krátce po sametové revoluci se ústav rychle vyprázdnil, bývalí prognostici ovládli posty spjaté s ekonomickou transformací. O další činnosti ústavu, postupně vyhasínajícího, svědčí některé další materiály, vesměs ale už málo zajímavé.

Jistou symboliku ve vztahu k polistopadovému dění a pozdějším privatizačním procesům lze vidět v dokumentu z konce listopadu 1989. Jde o zápis z mimořádné inventarizace majetku ústavu. Inventarizační komise, jejímiž členy byli Jan Mládek a Vladimír Rudlovčák, zjistila totiž manko ve výši 3965 korun. „K rozdílu došlo z důvodu odcizení kancelářského zařízení z pracoviště Vlašská 9. Škoda bude odepsána na vrub státu, nebylo možno určit odpovědnou osobu,” stojí v inventarizačním zápisu.