Demence z hlavičkování? Mají fotbalisté nosit helmu? Na výzkumy v Česku nejsou peníze

V zahraničí, zejména ve Velké Británii, se diskutuje o možné spojitosti častého hlavičkování a následných zdravotních důsledků v pozdějším věku fotbalistů. „Čeští trenéři se o této problematice dozvídají prostřednictvím školení FAČR ještě před tím, než poprvé vstoupí na trenérskou lavičku,“ říká metodik Fotbalové asociace České republiky Antonín Plachý.

První velkou vlnu zájmu o vlivu hlavičkování na zdraví bývalých fotbalistů přinesla smrt anglického útočníka Jeffa Astlea. Legenda West Bromwiche Albion zemřela ve věku 59 let na onemocnění mozku a koroner prohlásil, že choroba měla příčinu v častých nárazech těžkého koženého míče do hlavy. Jeho dcera Dawn byla rovněž jednou z hlavních protagonistek dokumentu další anglické fotbalové legendy.

Nejlepší střelec historie Premier League Alan Shearer natočil v roce 2017 o hlavičkování ve fotbale oceňovaný hodinový dokument Demence, fotbal a já.

„Pokud vím, tak v České republice momentálně žádné výzkumy neprobíhají. Opakované údery a úrazy hlavy v mladém a středním věku jsou rizikem pro rozvoj poruch paměti a demence ve vyšším věku. Platí to zejména pro bojové sporty, skoky do vody či fotbal. Toto riziko je pak významně vyšší u osob, které jsou nositeli genu pro apolipoprotein ApoE4. Těch je v populaci zhruba 16 procent,“ vysvětluje vedoucí výzkumného týmu Kognitivní poruchy a demence Jakub Hort.

Alan Shearer prošel během kariéry týmy Southamptonu, Blackburnu a Newcastlu. Zejména v posledním klubu, ve kterém v roce 2006 ukončil kariéru, zanechal výraznou stopu. Shearer byl klasický anglický šuter, jehož herní styl byl založený na fyzické připravenosti, síle, bojovnosti a skvělém zakončení. Za „Magpies” nasázel celkem 206 branek, z toho hned 49 hlavou.

Od roku 2011 funguje Česká asociace fotbalových hráčů, která sdružuje fotbalisty působící v Česku na profesionální i amatérské úrovni a zabývá se ochranou jejich zájmů. V souvislosti se zdravotními riziky hlavičkování ale zatím žádné kroky nepodniká.

„Česká asociace se tímto problémem momentálně nezabývá, každopádně hlubší výzkum určitě stojí za zvážení. Myslím si, že se současnou metodikou je situace v mládežnických kategoriích bezproblémová a riziko dětem nehrozí. Právě na ty bychom se v současné době měli zaměřit, protože můžeme tomuto problému předcházet, což se snad daří. Musely by nastávat takové extrémy, kdy by trenéři například nutili děti opakovaně hlavičkovat po vysokých výkopech brankářů, což se podle mě určitě neděje,“ míní sportovní ředitel ČAFH Pavel Hašek.

Metodici FAČR v čele s Antonínem Plachým se v posledních měsících zasadili o změnu v trénování dětí. Čeští trenéři mají za úkol trénovat s nejmenšími dětmi hlavičky pouze s molitanovými míči. K cílenému nácviku se přechází zhruba na konci základní školy, i tak ale ve velmi omezené míře.

„Kdybychom chtěli být opravdu dogmatičtí, tak musíme říct, že je vědecky dokázáno, že nejhorší věcí pro fungování dětského mozku je dlouhodobé vysedávání ve škole nebo doma. Zároveň to nechci stavět do roviny, že je lepší dostat jednou za čas míčem do hlavy, než sedět ve škole. Každopádně si myslím, že je pro dětský vývoj mnohem horší prosedět celé dny u počítače,“ myslí si Antonín Plachý.

Českem jednu chvíli rezonovala idea, že by mohlo z bezpečnostních důvodů dojít ke změně pravidel, případně úplnému zákazu hlavičkování v dětských kategorií. Tato varianta sice neprošla, existují však odborníci, kteří si například pokrývky hlavy u dětí dokážou představit.

„Před časem bylo také nemyslitelné, abyste potkal na sjezdovce člověka s helmou, teď je to úplně normální. To samé by mohlo platit i v případě fotbalu, koneckonců lední hokej na tom byl před časem úplně stejně,“ míní neurochirurg Vladimír Beneš.

S takovým postojem se ale bývalí fotbalisté neztotožňují. „Hlavičkování je součást technické vybavenosti každého hráče. U ní platí, že čím dřív se ji naučíte, tím spíš ji dokážete v budoucnu dokonale používat. Pokud bychom například zavedli hru hlavou až od určitého věku, tak je riziko, že hráč už tento dovednostní nedostatek nedokáže plnohodnotně napravit. Samozřejmě ale musí být na prvním místě zdraví hráčů, proto by byla potřeba hlubší analýza,“ říká bývalý československý reprezentant Vladimír Táborský.

„Nedovedu si to představit. I Petr Čech přiznal, že od doby, kdy musel nastupovat s helmou, měl určitý problém s periferním viděním. Navíc se hlavičkuje čelem, kde má většina helem hranu. A hlavičkovat cíleně do nějakého prostoru helmou je těžko představitelné,“ dodává šéftrenér přípravek pražské Sparty Jaroslav Vavříček.

Debaty o konsekvencích hlavičkování na mentální zdraví bývalých hráčů v pozdějším věku jsou stále na začátku. Všichni zúčastnění se shodují, že k rozsáhlejším a podrobnějším závěrům by byla potřeba daleko širší škála výzkumů, které ovšem stojí významný obnos peněz. Otázku, kde je najít, se zatím v českém fotbale nepodařilo zodpovědět.

V souvislosti s úrazy hlavy ve fotbale se navíc čím dál častěji zmiňuje i jiný aspekt, kterým jsou otřesy mozku způsobené úderem do hlavy ze strany protihráčů. Nejčastěji jde o střet hlav, úder loktem či kopačkou. Jedním z posledních příkladů je nešťastný pokus o nůžky Raula Jimenéze ze čtvrtečního utkání Evropské ligy Wolverhamptonu proti Slovanu Bratislava. Slovinec Kenan Bajrič byl po zásahu kopačkou v bezvědomí a přímo na hřišti byl ošetřován téměř čtvrt hodiny.

„Musím říct, že tímto problémem se my i FIFPro (Mezinárodní federace profesionálních fotbalistů) zabýváme více. Bezprostřední vyšetření přímo na hřišti často není dostatečné a kolikrát jsme svědky toho, že kluboví doktoři pošlou své hráče zpět do zápasu. V takovém případě to může mít i fatální následky a tradiční zafačování hlavy rozhodně nepomůže,“ doplňuje sportovní ředitel České asociace fotbalových hráčů Pavel Hašek.

Fotbalovému prostředí a vědeckým studiím by bezpochyby pomohlo, kdyby se do celé věci zapojili sami fotbalisté. Alan Shearer například slíbil, že po smrti věnuje svůj mozek na zmíněný výzkum. Takových případů zejména na Britských ostrovech v posledních letech přibývá.

„Aby měl výzkum potřebnou vědeckou kvalitu, tak je potřeba takových mozků nejméně padesát. Z jednoho pokusu se toho moc vyčíst nedá,“ dodává neurochirurg Vladimír Beneš.