Děláme, jako kdyby na nás útočili Marťani, diví se ekonom Roman Češka

V devadesátých letech řešil otázky ohledně privatizace. Mimo jiné několik let stál v čele Fondu národního majetku a pomáhal převádět státní podniky do soukromých rukou. Teď v čase koronavirové krize přihlíží Roman Češka tomu, jak vládní politici připouštějí možnost opětovného zestátňování některých „postižených“ firem.

Před tímto trendem varuje. Nevěří ve schopnost státu řídit firmy a zároveň se zamýšlí nad celkovým posunem společnosti, která kvůli nákaze covid-19 byla ochotna akceptovat bezprecedentní zásahy do lidských práv a svobod. „Podlehli jsme masovému šílenství a kvůli tomu zchudneme,“ říká mimo jiné Češka v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Koronavirus ohrožuje nejen lidské životy, ale i ekonomiku. Dokonce to vede politiky k úvahám o „deprivatizaci“ některých firem. Máme se bát, že se kola dějin po třiceti letech začnou zase otáčet opačným směrem?

Koronavirus ekonomiku neohrožuje. Ekonomiku ohrožují nepřiměřená opatření, která přijímají vlády po celém světě. Kdyby mělo skutečně dojít k zestátňování pod záminkou boje proti koronaviru, bylo by namístě se bát. Znamenalo by to, že vláda nejprve soukromý sektor zlikvidovala, aby ho následně ovládla. A to žádná vláda prostě dělat nemá.

Také by to znamenalo, že jsme se v ničem nepoučili. Dovolili bychom neumětelům dělat věci, o kterých nic nevědí, nemají pro to předpoklady a jen by zneužívali své postavení. Zvýšili bychom tím jen potenciál už tak dost třaskavého korupčního prostředí. Není v tom nic jiného než touha po moci a mesiášský syndrom, kdy si dotyční myslí, že všemu rozumí a všechno umí lépe než ostatní. Já ale naštěstí moc nevěřím, že k tomu dojde.

Nejvíce se mluví o možném vstupu do koncernu Smartwings, kam patří i tradiční domácí aerolinky ČSA.

To by byla zvlášť tragická chyba, protože právě u ČSA stát opakovaně prokázal, že tento druh byznysu řídit neumí. Prokázal to v době prvotní transformace ČSA. Prokázal to, když podíl v ČSA prodal francouzskému státnímu podniku, a ukázalo se, že cizí stát je stejně mizerný vlastník jako český stát. Prokázal to v době, kdy ČSA nechal řídit panem Tvrdíkem. Prokázal to i při konečné privatizaci, kdy si myslel, jakou zlatou perlu neprodává, ale nakonec byl rád, že si ji někdo vůbec vzal a udělal z ní alespoň divizi Smartwings, i když původně firma Smartwings nesahala ČSA ani po kolena.

Prokázal stát svou neschopnost i v 90. letech, když byla u moci porevoluční politická garnitura, jejíž součástí byl i Roman Češka?

Samozřejmě. Právě proto jsme tak masivně a rychle privatizovali, abychom neefektivní stát a nekompetentní úředníky od ekonomiky odřízli. A věděli jsme to i sami o sobě, že na řízení firem nemáme ani kapacitu, ani zkušenosti, ani schopnosti.

Špatné řízení státních podniků není problém Romana Češky, Tomáše Ježka nebo Jaroslava Tvrdíka. To je problém institucionální, definovaný teorií vlastnických práv, která jednoznačně říká, že pokud kdokoliv řídí firmu, ke které nemá přímý vlastnický vztah, a pokud je navíc závislý na politické moci, tak to z definice nemůže dobře dopadnout. Stát ve vedení podniků znamená jenom otevřené dveře pro politické ambice, nekompetentnost, protekcionismus, korupci. Prostě nápad na zestátňování soukromých podniků je darebnost a špatnost.

Argument Babišova kabinetu je, že ČSA a s nimi skupina Smartwings jsou strategickým podnikem.

Na ČSA není nic strategického. Už to dávno není národní dopravce se silnou flotilou letadel. Je to jen divize skupiny Smartwings. Nic víc, nic méně. Navíc je třeba si přiznat, že ČSA nebyly strategickou firmou nikdy. Kdyby se ČSA nechaly padnout hned, když se poprvé dostaly do potíží, tak si stát ušetřil spoustu peněz, problémů a o nic by nepřišel.

Faktem je, že tu jsou státy jako Slovensko, které nemají své aerolinky.

Přesně tak, a nic jim k životu nechybí. Myslím, že kdyby někdo dělal férový rozbor situace v letectví, nenajde žádný rozumný argument, jak existence ČSA zlepšuje kvalitu leteckých služeb. Na trhu je aerolinií dost a pasažérům je zpravidla jedno, s kým letí.

Vláda i akcionáři ČSA ale poukazují na to, že jiné státy aerolinkám pomáhají, a proto by měl pomoci i český kabinet. Spolumajitel Smartwings Jiří Šimáně pro Seznam Zprávy uvedl, že preferuje garanci úvěru, vstup státu připouští jako krajní možnost.

Firmy pana Šimáněho jsou v nouzové situaci, takže by nakonec byl nucen souhlasit téměř se vším. Aerolinky na celém světě jsou v existenciálním ohrožení. Dramaticky se jim propadly tržby, dramaticky byl omezen jejich byznys. A to omezení nebude jen dočasné. Bude trvat dlouho. Důležité je, že si to aerolinie nezpůsobily samy svojí nekompetencí a nezpůsobil jim to ani koronavirus. Způsobili jim to politici svým rozhodováním. Proto by za to měli nést významnou spoluzodpovědnost a měli by řešit, jak aeroliniím pomoci. Ale ne proto, že jsou strategické, ale proto, že byly poškozeny vládní politikou. Měly by mít nárok na pomoc stejně jako živnostníci, restauratéři a hoteliéři, provozovatelé výstav a pořadatelé společenských akcí. Ti všichni jsou poškozeni nikoliv koronavirem, ale rozhodnutím vlády. A ti všichni mají mít nárok na pomoc, aniž by je vláda, která je likviduje, zestátňovala.

Existuje nějaký český privátní podnik, kde by opětovný převod na stát, na veřejný sektor, dával smysl?

Jsem přesvědčený, že na všechny strategické podniky - Česká pošta, České dráhy, ČEZ, plynárenství - stát vliv má. Nevidím žádný segment podnikání, kam by se stát měl cpát.

Mluví se o vodárenství. To je segment, kde na deprivatizaci už dlouho tlačí třeba i KSČM a SPD. Teď se v souvislosti s koronavirem toho tématu chytá i Babišovo hnutí ANO.

Je to jen zneužití situace. Není žádný důvod, aby vodárny vlastnil stát. Neumí zajistit vodu lépe než soukromý majitel. Hrozí mnohem vyšší riziko korupce, mnohem vyšší riziko zneužití postavení. Nevím o žádné obci, kde by byly dodávky vody v ohrožení. Vím jen o obcích, kde lidé nadávají, že mají vodu drahou. Ale to není důvod k zestátňování. A s koronavirem to vůbec nesouvisí.

Z úst premiére Babiše a vicepremiéra Havlíčka zaznělo, že by stát mohl zachraňovat i stavební firmy v potížích.

Další naprostý nesmysl. Stát neumí ani zadávat stavební zakázky, natož aby uměl stavět. Žádná stavební firma nemá strategický význam. Navíc všechny velké firmy, které by snad stát ovládnout chtěl, žijí ve větší či menší míře ze státních zakázek, takže stát by byl v jasném konfliktu zájmů. Nedává to absolutně smysl.

Jaké budou nejzávažnější dopady celé koronavirové pandemie? Budou to dopady ekonomické, politické, sociální?

Očekávám komplex sociálně-ekonomických dopadů. A ty ekonomické dopady budou mnohem tvrdší, než si dnes připouštíme. Jestli jsme v roce 2008 a 2009 hovořili o krizi, tak to byl čajíček proti tomu, co nás čeká teď. V české i světové ekonomice.

Subjektů postižených současnou situací je mnohem více. Jestliže se to srovnává s velkou hospodářskou krizí na začátku 20. století, tak si myslím, že to může být odpovídající paralela. Rozdíl je v tom, že tehdy krizi zavinil vývoj ekonomiky a strukturální změny v průmyslu.

Dnešní krizi jednoznačně zavinila celoplanetární vládní hysterie, která oběhla zeměkouli jako mexická vlna. Škody nezpůsobuje ani tolik samotná nemoc, ale slovy trestního práva: nepřiměřená obrana. A bude nás to stát strašně moc peněz. Jen o přímých výdajích státu prostřednictvím programů COVID se hovoří v řádu 150 miliard. Ale tím negativní dopady nekončí, bude jich mnohem víc.

Jaké budou další, o nichž ještě ani nevíme?

V první řadě všechny negativní dopady poklesu HDP a nižšího výběru daní. Veškeré škody vznikající podnikům a rodinám, které nikdy nikdo nevyčíslí. A přijde i téma kompenzace škod, které stát podnikům způsobil. Není možné, aby se stát vyvinil z náhrady škody u podnikatelů, kteří se do existenciálních problémů dostali v přímém důsledku vládních opatření. Hrozí i velký nápor na justici.

Řada lidí si myslí, že je to jenom dočasný problém. Během pár měsíců se z toho otřepeme a jedeme dál.

Tak k tomu přistoupila vláda. Je tu problém, my ho vyřešíme. Použila opatření, jejichž základním atributem je, že jsou účinná jen krátkodobě, nejsou trvale udržitelná. A způsobují masivní škody. Bude je muset zmírnit, ale do doby, dokud nebude nalezen stoprocentní lék, budou zdravotní rizika koronaviru přetrvávat. A zdravotní problémy se vrátí. Za měsíc, na podzim, v jedné či více vlnách. A pokud se je nenaučíme přijímat bez hysterie, budeme prohrávat a v konečném důsledku platit hodně drahý účet.

Pravdou je, že my jsme si v té válce s virem „vystříleli“ pomyslný zásobník hned při první ofenzivě nepřítele. A příště už si nebudeme moci dovolit znovu vypnout stát a vrátit se do bodu nula.

Vláda udělala to nejrazantnější, co mohla. Vyrazila na sprint a neuvědomila si, že je třeba doběhnout maraton. Dlouhodobě to nelze takto dělat, to by společnost zkolabovala.

„Vyšťavili“ jsme se na prvních sto metrech?

Ano. Ale nejen my. Populisté celého světa se spojili v boji proti koronaviru. A veřejnost jim to zatím žere a vůbec si neuvědomuje nepřiměřenost opatření i hrozivost ekonomicko-společenských důsledků. Bohužel jsme znovu naskočili na vějičku nejsnazšího řešení - stát to za nás vyřeší. Připustili jsme myšlenku, že když stát začne něco organizovat, zakazovat, nařizovat, problém časem odvane. Ale to se nestane. Stát dělá restrikce, ale nedohlédne jejich negativní dopady.

Absolutní většina lidí s těmi restrikcemi souhlasila. Byly snad špatné?

Stát možná zachránil několik stovek, nebo dokonce tisíc životů, ale za jakou cenu? Při výdajích 150 miliard a při hypotetickém počtu 1500 zachráněných vláda zaplatila za záchranu každého z těchto lidí 100 milionů. A navíc nás všechny ožebračila. Je to adekvátní? Neměla povinnost postupovat jinak? Nezachránila by podstatně víc životů, kdyby tyto peníze vynaložila efektivněji? To jsou relevantní otázky. Náklady na záchranu lidí ohrožených koronavirem jsou možná stonásobné nebo tisícinásobné proti tomu, kdyby si stát vybral jinou skupinu ohrožených a bojoval za jejich život.

Jinde snad stát o lidské životy tak usilovně nebojuje?

Samozřejmě, že ne. Kdyby politikům skutečně záleželo na lidských životech, mají spoustu možností. Například zakázat cigarety.

Hovoří se o tom, že celoplanetárně je asi miliarda lidí postižena kouřením. Koronavirem dosud bylo postiženo asi 2,5 milionu lidí. Kdyby se zavedl zákaz kouření, zachrání to ohromnou spoustu životů, uleví se zdravotnictví, ušetří se i rodinné rozpočty… To by bylo racionálnější než to, co děláme nyní. Proti koronaviru děláme opatření, jako kdyby to bylo to nejhorší, co lidstvo postihuje. Bráníme se s razancí, jako kdyby na nás útočili Marťani. Ale koronavirus není ani zdaleka to nejhorší, čemu čelíme.

Mimochodem z údajů Světové zdravotnické organizace vyplývá, že každý rok zemře na planetě zhruba 60 milionů lidí, z toho 25 procent na různé infekční choroby. Neboli 15 milionů lidí umírá na infekční choroby, na jejichž léčbu vydáváme zlomek peněz, než kolik jich zahučí v důsledku okázalého boje proti koronaviru.

Měly by snad státy na boj proti koronaviru rezignovat?

Ne, ale měly by postupovat přiměřeně. Apelovat na hygienu, nařizovat karanténu adresně v odůvodněných případech, dovybavovat zdravotnické kapacity na kvalitní péči.

Chybí nám racionalita?

To, co prožíváme, je mix populismu a iracionality, vše je taženo emocemi. Vlády se teď tváří jako největší lidumilové na světě. Jako že bojují za lidské životy, ale v podstatě na lidské životy kašlou, protože nevidí jiné ohrožené lidské životy. Kdyby česká vláda stejných 150 miliard, které teď půjdou do programů COVID, dala na záchranu jiných lidských životů, tak jich může zachránit nepoměrně více.

Někdo již v březnu spočítal, že vlády celého světa se zavázaly vynaložit na boj s koronavirem 7 bilionů dolarů. Víte, kolik dobra by za takovou sumu mohlo být vykonáno a kolik jiných životů zachráněno?

Nedovedu si představit, že by v té vyhrocené atmosféře někdo dával podobné „alternativní“ recepty. I politici jsou pod velkým tlakem ze strany veřejnosti a médií.

Oni mají povinnost dohlédnout dále než prostý člověk, který za nimi kráčí jako poslušná ovce. Vláda označí za spásu roušky, tak všichni šijí a poslušně nosí roušky. Většinou zcela nesmyslně. Jezdí s nimi v autech, běhají po lesích, vystupují v televizi. Copak nikdo nemá odvahu říct, že král je nahý, a tento způsob používání roušek je blbost, která jen laská naše ego, jak jsme uvědomělí a solidární.

Ve společnosti to vypadá jako na bujarém koronavirovém večírku. Nikdo moc neřeší, co bude zítra. Kdo byl vyslán pracovat z domova, tak to bere jako extra volno a čas na rodinu. Chodíme více na zahrádky, plejeme tam záhony, na které jsme neměli dost času. Vůbec si neuvědomujeme, že současné nechození do práce nás v budoucnu bude něco stát. Ne něco, hodně. I s úroky se nám to vrátí.

Po večírku přijde vystřízlivění?

Dříve či později zjistíme, že jsme propili kalhoty, že nám někdo propil grunt. Podlehli jsme masovému šílenství a díky tomu zchudneme. Bývá publikováno, že zhruba 19 procent českých rodin nemá rezervy na déle než měsíc životních nákladů. Na ty to teď dopadne nejvíc. A co když přijde ona druhá vlna nebo třetí, jak už se o tom v některých asijských zemích mluví?

Budeme ji schopni případně zvládnout i bez těch tvrdých vládních restrikcí?

Nic jiného nám už nezbyde. Musíme se začít spoléhat sami na sebe, nečekat, co bude zase dělat vláda. My sami se musíme naučit žít v ohrožení. My sami se musíme naučit lustrovat, s kým se stýkáme. Musíme zvažovat, kam jít, kam cestovat. A také se naučit žít s rizikem, že někde prostě toho koronavira chytit můžu.

Za tím vším, co teď prožíváme, je patrně jen obyčejný lidský strach ze smrti, nebo ne?

Přesně tak. Vlády nám fakticky říkají, že nás zachrání před smrtí. Ale nezachrání, na každého smrt stejně čeká. My podléháme populismu a podléháme i pocitu nesmrtelnosti. Máme pocit, že se smrtí se dá kšeftovat, ošidit ji, pojistit se na ní. A najednou čelíme něčemu, kde i úřady říkají, že to nemají pod kontrolou.

A chytá nás panika, přestože jsme smrt nikdy neměli pod kontrolou. Jen mezi mými blízkými v minulých měsících zemřelo několik lidí naprosto nečekaně a nemělo to s žádným koronavirem nic společného. Fenomén nenadálé smrti tady byl, je a bude.

Kdyby lidé měli víru v Boha a věřili, že nejen život, ale i smrt mají svůj význam, a že nás po tomto životě zdejším čeká život věčný, tak takto hystericky reagovat nebudeme.