Děkan Pullmann není komunista. To jen my se bojíme vlastní minulosti

Když v roce 1990 vystoupil bývalý disident a novopečený československý prezident Václav Havel se svým novoročním projevem, bylo to v lecčem osvobozující. „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal,“ řekl hned na úvod. V následujících minutách se místy nekompromisně, místy smířlivě a s nadějí snažil vypořádat se nejen s nedávnou minulostí, ale i s tím, co by na ni mělo navázat.

„Všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinerie odpovědní, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci,“ vysvětluje důrazně během svého projevu Havel.

Rušno způsobené rozhovorem historika a děkana FF UK Michala Pullmanna pro týdeník Echo nám připomíná, že ani třicet let po listopadu 1989 není úplně běžné zkoumat, v čem byla skutečná past komunistického režimu a kdo a jak ji udržoval v chodu.

Důvodů je hned několik. Především se bojíme postavit se čelem k minulosti vlastní země. Na Pullmannovo interview reagoval otevřeným dopisem na serveru Forum24 Michal Klíma. Zaznívají tu na děkanovu adresu tvrdé odsudky včetně poslední věty: „Je ostuda, že stojíte v čele Filozofické fakulty Karlovy univerzity.“

I přes Klímovu nevybíravou dikci se pak oba pánové střetli v rozhovoru pro DVTV. Jejich vystoupení včetně reakcí na něj nám ukazuje, co všechno je na české debatě o komunistickém režimu špatně.

V reflexi minulého režimu se příliš často uchylujeme k základním tezím o „totalitarismu“, které většině lidí umožňují zůstat v pohodlné bublině obětí. Tato teorie staví do středu režimu všemocné centrum, které do poslední součástky dokáže ovládat společnost a jen ono samo je zodpovědné za všechny akce konané v rámci režimu.

Všem ostatním umožňuje tato teorie po pádu režimu zajmout pozici „já nic, já muzikant“. Takový pohled nám ale o minulosti mnoho nepoví, jelikož je nekompletní a absolutně ignoruje například socioekonomické reálie minulosti. Tato teorie – a Češi s ní – svaluje vinu téměř exkluzivně na skupinu pohlavárů a nezkoumá širší souvislosti společenské podpory uspořádání, které tu v různých obměnách mezi lety 1948 a 1989 fungovalo.

V neposlední řadě odmítá takový přístup i tak základní tezi, jakou je proměnlivost komunistického režimu samotného.

Jenže tvářit se, že padesátá léta jsou totéž co ta šedesátá nebo následná normalizace, není možné. Právě tekutost režimu je jedním z důvodů, proč se mu dařilo tak dlouho přežívat. Přiznejme si, že mocenské centrum v padesátých letech preferovalo pro kontrolu společnosti především přímý teror, zatímco v rámci normalizace se častěji výměnou za mlčení snažilo uspokojit socioekonomické nároky obyvatel. Pomůže nám to lépe pochopit nejen fungování komunistického režimu, ale také to, proč se s tak překotnou rychlostí zhroutil.

Historik Jakub Rákosník ve své eseji s trefným názvem Nebezpečí přílišného vzpomínání poukazuje na to, že ani puč v roce 1948 nelze vysvětlovat jen letmým výkřikem: „Komunismus!“ Rákosník upozorňuje, že podpora pro radikální řešení vyrostla na jedné straně z frustrace poválečné společnosti, v níž hrály roli i neuspokojivé socioekonomické podmínky první republiky, kterou už nikdo zpátky nechtěl. A na straně druhé také ze slabosti Národní fronty i prezidenta Beneše, z nedostatečné vůle chránit veřejné instituce a z neochoty stavět se za pluralitní demokracii a právní stát. To vše v kombinaci s etnickou čistkou v Československu, která po únoru mohla plynule přejít v čistku třídní. Tak se v Československu zrodila diktatura.

K podobnému výkladu únorového převratu došla ve své knize Mezi Východem a Západem také německá historička Christiane Brennerová, podle níž bylo definitivní uchopení státní moci Komunistickou stranou Československa veřejností vnímáno jen jako jakási redefinice existujícího systému.

Pullmann sám ostatně žádným apologetou komunistického režimu není a v rámci citovaného rozhovoru to několikrát zdůraznil. Zjednodušeně řečeno jen upozorňuje na to, že všechno bylo trochu složitější, než se nám snaží namluvit černobílý výklad o zlé totalitě a porobených občanech.

Klímovy (ale i další) výtky stavějí především na zbytečném slovíčkaření či akcentaci osobní zkušenosti, která ale pro zkoumání povahy minulého režimu není zase až tak důležitá. Naopak je často dokonce škodlivá, jelikož nám zabraňuje nahlédnout na socialistický režim objektivně.

Ostatně když je Pullmannovi vyčítáno, že v mládí byl součástí „socialistické buržoazie“, jelikož vyrůstal v Moskvě a jeho otec pracoval v ústředí RVHP, nemá sám problém uznat, že jeho původ částečně determinuje směr, kterým se ubírá jeho bádání. Lidově řečeno uvědomuje si svůj „bias“.

Pullmannovi odpůrci toho naproti tomu často schopni nejsou a vyhovuje jim místo toho spustit stokrát omletou a nefunkční kanonádu o tom, že děkan a respektovaný historik není nic jiného než prachsprostý komunista. Především proto, že ve straně byl jeho otec. Kádrování, kterému se tak úzkostně snažíme vyhýbat, jako by se v Pullmanově případě stávalo „legitimním“ zdrojem kritiky jeho postojů, aniž bychom reálně dokázali polemizovat s jeho názory, nebo dokonce s metodou a směrem bádání, které volí stejně jako stovky historiků po celém světě.

Řekněme si to na rovinu: s milionem a půl komunistických straníků se o Československu nedá mluvit zrovna jako o zemi hrdinů. V přepočtu na hlavu jsme měli skoro nejvyšší počet lidí ve straně na světě.

Po gottwaldovském teroru, který část obyvatel brala jako součást spravedlivého vypořádání se se zrádci nové doby, přišla sebereflexivní šedesátá léta. Krátké morální, kulturní a hospodářské vzedmutí ukončily tanky a s nimi nastupující husákovská normalizace.

Jaké metody pro své postupné prorůstání dovnitř československé společnosti zvolila, to právě Pullman ve spolupráci s kolegou historikem Pavlem Kolářem zkoumá v knize Co byla normalizace? Autoři tu nenabízejí pouze určitý typ výkladu minulosti, ale vysvětlují i kontinuitu mezi normalizací a naší současností. Odkazují přitom na metodu kritické revizionistické historiografie, která je právoplatným způsobem zkoumání dějin. Nesoustředí se jen na systém moci jako takový, ale i na to, jaké byly jeho legitimizační nástroje, jak se projevoval v každodenním chování obyvatel a jak oni samotní nedemokratický systém udržovali v chodu.

Běžný narativ o komunistické minulosti, který je opakovaně propírán v českém veřejném prostoru, je oproti tomu zaměřen téměř exkluzivně na glorifikaci utrpení, které vlastním občanům působily bezpečnostní složky státu.

Tento přístup se kombinuje s takřka iluzorním, čtyřicet let trvajícím bojem „o duši národa“ mezi hodným disentem a zlým režimem, v němž zlo bylo pochopitelně poraženo. Opomíjí přitom, že na rozdíl od řady dalších zemí (typicky Polsko se svým hnutím Solidarity) se u nás opoziční snahy Charty 77 netěšily širší podpoře a sami chartisté svou práci vnímali jako značně osamocenou a ghettoizovanou. Dnes však jejich příběhy používáme jako ty hlavní a určující, protože potvrzují zrůdnost režimu – a to přece stačí.

Takto koncipovaný výklad dějin nám ale nedovoluje pochopit motivaci běžných členů KSČ, ale ani dalších lidí, kteří se pohybovali v takzvané šedé zóně a snažili se přežívat v co největší distanci vůči režimu. A ani mnohých dalších, jejichž prožitá zkušenost se socialistickým režimem byla naprosto odlišná od té, jaká je běžně prezentována.

Cokoli z výše uvedeného přirozeně nerelativizuje represe zločinného komunistického režimu či kroky zadupávající do země svobodu jednotlivce. Ani to neumenšuje hrdinství členů disentu v jejich boji za sejmutí socialistického jha. Pouze se snaží minulost vysvětlit v její komplexnosti.

A to někdy obsahuje i přiznání, že ne všechno, co se v minulosti dělo, bylo jednoduše špatné. Pokud by bylo, už dávno bychom jako společnost z neideologických důvodů odvrhli výdobytky socialistické společnosti. Mezi ně lze počítat třeba státní zdravotnictví, u nějž se komunisté samozřejmě inspirovali britským NHS, rozšíření a demokratizaci vzdělání anebo bytovou politiku, jejíž některé prvky navazovaly na sociální koncepty z první republiky.

Revizionistická metoda často zbavuje totalitní režimy jejich falešné masky absolutní kontroly a ukazuje, jak byly ony systémy nedokonalé, nezřídka až švejkovské. To například rád a opakovaně říká v různých rozhovorech také bývalý prezident Václav Klaus, který za poslední tři dekády opakovaně zdůrazňoval, že komunistický režim se zhroutil pod vlastní vahou sám, byl nedůsledný, děravý, nepozorný a i v jeho rámci bylo leccos možné.

Tuto skutečnost je nutné si připomínat nejen kvůli minulosti jako takové, ale i kvůli současnosti. Pokud se totiž máme vyhnout repetici dějin, jak varuje Klíma Pullmanna, nesmíme se bát konfrontace s minulostí. Musíme se snažit zodpovědět nepříjemné otázky, které nám náhlý kolaps komunistického režimu u nás zanechal.

Jak je možné, že se zhroutil tak překotně za jásotu většinového obyvatelstva, když dlouhá desetiletí drtivá většina společnosti „přežívala“ běžný pracovní týden a pak unikala normalizační realitě na chaty daleko od panelových sídlišť? Jak moc velký souhlas vyslovovala široká veřejnost s politickými procesy 50. let? Měly Dubčekovy reformní kroky o dekádu později téměř uniformní podporu obyvatelstva, nebo ne? Jaký byl skutečně náš vztah k Sovětskému svazu do chvíle, než česko-sovětské vztahy nenapravitelně rozdrtily pásy tanků v srpnu 1968? Co vlastně byla normalizace? A co si z ní dodnes neseme s sebou a proč vlastně byla dlouhodobě tak úspěšná?

To jsou jen některé z otázek, které nám umožňuje alespoň částečně zodpovědět právě revizionismus nebo snaha konečně odvrhnout slovník a myšlení permanentních obětí.

Místo využití této příležitosti se však uzavíráme do zbytečných hašteřivých sporů o pojmy a hádek o to, kdo byl disident a kdo „syn prominenta normalizačního komunistického režimu“. Třicet let po revoluci působí tyto spory nesmyslně a nic neřeší. Naopak nám, jak již bylo nastíněno, zabraňují v pokusu o definitivní vyrovnání se s komunistickou totalitou. Místo něj je výsledkem umělá polarizace společnosti, která právě i kvůli bulvarizujícímu způsobu vedení diskuze ztrácí ochotu se vlastní rolí v československé minulosti zabývat.

Místo snahy o zodpovězení důležitých otázek zbude jen několik clickbaitových titulků, hořká pachuť a neochota do budoucna otevírat nepohodlná témata z minulosti narušující dominantní diskurz.

Je to absurdní. Vždyť většina lidí u nás měla v rodině příběhy, které svou komplikovaností přímo odkazovaly k pohnutému vývoji 20. století. Straníci, političtí vězni, zástupci šedé zóny i oponenti režimu se dodnes scházejí u rodinných stolů. Svou vlastní existencí přinášejí svědectví o tom, že minulost se nedá poskládat na jednoduché ose dobra a zla a pak soudit dnešní moralizující optikou.

Bylo by jistě zajímavé i přínosné právě tohle zkoumat a je škoda, že mnohým v tom zřejmě brání jediné: že se docent Pullman tak nějak špatně narodil.