Článek
Během debat o obětech z Lidic nám možná uniká několik podstatných věcí.
Jistě se shodneme na tom, že každá oběť totalitních režimů si zasluhuje naši úctu – už proto, že její život byl zbytečně a násilně přerván nebo poškozen. Zároveň se prostřednictvím projevů úcty k oběti alespoň pomyslně stavíme po její bok a jasně deklarujeme odpor k násilí, totalitním praktikám a nelidskosti. Cizí oběť nás pozvedá a jejím velebením se pocit z vlastního selhání stává snesitelnějším.
Vnímání oběti či mučedníka jako něčeho nedotknutelného má jistě hlubokou tradici sahající daleko do minulosti, ale zároveň v sobě nese minimálně dva problémy.
První problém je život oběti, než se obětí stala, stejně tak život hrdiny, než se stal hrdinou. Jejich životaběh nemusel být nutně jenom ctihodný. Ti, kteří se stali oběťmi nacismu nebo komunismu, nemuseli být před střetem s totalitní mocí světci, a pokud přežili, mohlo se ukázat, že moment oběti byl ten jediný, který je hoden zaznamenání.
Druhý problém je mnohost obětí a nedostatek truchlících. Během 20. století se především střední a východní Evropou prohnalo v mnoha vlnách tolik zla, že se obětí nikdy nedopočítáme. Často tak velebíme ty, kteří jsou nějakým způsobem naši, ať už příbuzensky, národnostně, geograficky nebo z prosté sympatie.
Často tak přehlížíme ty oběti, které jsou trochu jiné nebo jež mají hroby příliš daleko od středu dění. Často se připojíme k zástupu, který pokládáním květin buduje svoji vlastní ctihodnost. A prakticky vždy nám uniká, že ti, před nimiž stojíme v úctě, byli lidé jako my, se všemi chybami a neduhy žití.
Moderní historie není rovná cesta, po jejíž jedné straně rostou vznosné topoly hrdinů a po druhé straně kopřivy zrádců.
Původně publikováno 4. února 2020 na facebookovém profilu autora.
