Dějiny nebudou covid hodnotit jen jako nemoc, říká historik

Ač se to zatím nezdá, jednou se z koronaviru stane téma minulosti. Jak se bude současná doba hodnotit s časovým odstupem? Zanechá po sobě epidemie v učebnicích dějepisu jenom stručnou zmínku jako španělská chřipka, která lidstvo sužovala před sto lety?

Na tyto a další otázky se v rozhovoru pro Seznam Zprávy pokusil odpovědět historik Kamil Činátl, který se zaměřuje na výuku dějepisu.

Dá se odhadnout, jestli a co se budou za deset, dvacet let čeští žáci a studenti učit o epidemii koronaviru?

Troufám si říci, že se o pandemii učit budou. Už dnes je zřejmé, že se jedná o zásadní globální změnu s mnoha krátkodobými i dlouhodobými důsledky, které výrazně ovlivní svět po covidu. Jak bude výuka o tomto tématu vypadat, můžeme jen stěží odhadnout. Měla by ale navazovat na komplexní zhodnocení pandemie z různých perspektiv.

Máte na mysli, že se bude vyučovat nejen o zdravotních důsledcích epidemie?

Dnes ve veřejném prostoru z pochopitelných důvodů převládá medicinský pohled epidemiologů, který pozvolna vyvažují i perspektivy dalších oborů. Pandemie ve svých důsledcích není jen o vlastní nemoci, ale má řadu vedlejších dopadů, které mohou být z dlouhodobého hlediska zcela zásadní. My dnes tušíme především ty ekonomické, stejně závažné však jsou však ty sociální a kulturní. Předpokládám, že pro budoucí dějepis bude pandemie významná i pro své dlouhodobé důsledky, které zatím můžeme jen odhadovat.

Když se podíváme do současného zpravodajství médií, hodně se diskutuje o tom, jak si počíná vláda, jak boj s koronavirem zvládá, nebo spíš nezvládá. Bývá historie k vládním představitelům shovívavější než její současní kritici?

Historiografie popisuje události z odstupu. Má výhodu většího měřítka a možnosti srovnání, a vnímá tak události i procesy v širších souvislostech. Historici navíc už vědí, jak to dopadlo, což zásadním způsobem ovlivňuje to, jak vykládají význam událostí. Už od počátku minulého století pak historiografie začala ustupovat od jednostranného zaměření na politické dějiny a politiky jako klíčové aktéry událostí. Předpokládám, že i budoucí výklady pandemie budou více zohledňovat širší souvislosti - například dopad informačních technologií na vnímání nemoci nebo roli médií v průběhu pandemie.

Přesto ještě zůstaňme u politiků. Ústřední postavou koronakrize v Česku je přirozeně premiér Andrej Babiš. Vystupuje jako velmi polarizující osobnost. Bude takto hodnocen i v učebnicích?

Těžko odhadnout. Tipl bych si, že z odstupu vyvstanou širší souvislosti proměn evropské politiky, jako jsou například polarizovaný politický diskurz nebo fenomén miliardářů v politice, a současný premiér tak bude hodnocen v jiném měřítku, než ho hodnotíme dnes. V Česku dle mého recyklujeme několik polarizovaných témat, pro něž nevidíme jiné důležité problémy. Kromě Andreje Babiše je to třeba debata o anti/komunismu. Sociolog Daniel Prokop o těchto upozaděných problémech ve své knize z roku 2019 výstižně hovoří jako o „slepých skvrnách“. Tyto problémy, jako je například nerovnost ve vzdělávání nebo sociální vyloučení, navíc vlivem pandemie spíše sílí. Předpokládám, že pro budoucí dějepis budou tato slepá místa důležitější než dnes polarizující osobnost Andreje Babiše.

Znamená to, že se bude o současnosti jednou učit jako o období neřešených a zhoršujících se sociálních problémů?

Dějepis se zaměřuje na události, které se zpětně jeví jako významné, neboť výrazně ovlivnily další vývoj společnosti. Úvahy o budoucí výuce dějepisu jsou spekulativní a v této otázce už jdeme hodně do detailu, ale dovedu si představit, že třeba téma exekučního byznysu a dluhových pastí, které je dnes ve veřejném prostoru až nepatřičně upozaďováno, se může v budoucnu stát jednou ze zásadních charakteristik nultých let. Souvislost s pandemií vidím v tom, že takto postižené rodiny nezvládají distanční výuku, což může zásadním způsobem prohloubit již tak problematické nerovnosti ve vzdělávání. Jaké to může mít dlouhodobé důsledky třeba na úrovni politických postojů takto znevýhodněné části společnosti, si asi dovedeme představit.

Abychom se tedy nebavili jen na účet vlády. Nějakou velkou pochvalu si asi nezaslouží ani celá společnost. Nejdřív jsme hromadně šili roušky, pak jsme je na začátku léta všichni zahodili a propadli iluzi, že virus zmizel. V analýze našeho chování během pandemie možná nacházíme známky jakési kolektivní povahy. Pomůže historie odpovědět, proč jsme takoví?

Nedávno jsem četl knihu francouzského filozofa Bernarda-Henri Lévyho „Virus, ze kterého šílíme“. Představuje jednu z prvních prací dostupných v češtině. Věnuje se kulturním a sociálním kontextům pandemie. Překvapilo mě, jak jsou si zkušenosti francouzské a české společnosti podobné, včetně výkyvů kolektivního vzepětí, zlehčování či odporu k omezujícím opatřením. Pandemie představuje globální událost a v tomto širším měřítku jsou si reakce lidí podobné, především na úrovni ekonomicky vyspělých zemích. Spíše než o specifikách české národní povahy tak zkušenost pandemie vypovídá v širším měřítku o situaci společností, které sdílí podobný životní styl, euroamerickou kulturu, kapitalismus a demokracii.

Najdeme v novodobých českých dějinách nějakou paralelu se současným stavem, kdy byl radikálně omezen život všech obyvatel? Mě napadá snad jen stanné právo za protektorátu.

Vaše otázka po paralelách předpokládá nějakou schopnost historie kontextualizovat současnou situaci: Bylo už někdy něco takového? Můžeme to s něčím srovnávat? Myslím, že je důležité pandemii takto historizovat, neboť srovnání s minulostí nám umožňuje, abychom se lépe orientovali v přítomnosti, abychom zodpovědněji plánovali budoucnost. Jedno z možných kritérií takového srovnání je omezení obyvatel. Souhlasím, že tuto současnou zkušenost můžeme srovnávat právě se stanným právem za druhé války. Napadají mě ale i další paralely, třeba s počátkem první světové války, která lidstvo svým průběhem - podobně jako covid – velmi překvapila. Průběh války byl v ostrém rozporu s očekáváním lidí, kteří předpokládali krátký konflikt. Válka však nabrala zcela neočekávané podoby a svými krátko i dlouhodobými důsledky výrazně proměnila celý svět.

Během lockdownu a epidemie vůbec musí být lidé více doma. Možná se více čte historická literatura…

Jako historika by mě to jistě potěšilo, ale obávám se, že historická literatura má silnou konkurenci v jiných formách trávení času. Zvýšenému zájmu o historii by mohla nahrávat skutečnost, že s pandemií se dějiny daly znovu silně do pohybu. Lidem je zřejmé, že svět po covidu bude jiný. Myslím si, že 11. březen 2020 bude pro nás mít stejně zásadní důsledky jako 11. září 2001.

Může být dějepis v nynějších podmínkách užitečnější než za normálního stavu?

V rámci distanční výuky se jasně ukazuje hierarchie předmětů. Dějepis nepatří k těm, jimž by se věnovala prvořadá pozornost, což je do jisté míry pochopitelné. Přesto bych zkusil rozvést několik argumentů pro jeho užitečnost v současné situaci. Společnost v nebývalé míře čelí informačnímu chaosu. Většina lidí považovala medicínu či statistiku za zcela exaktní obory, které vypovídají objektivně o skutečnosti. Nyní denně čelí rozporným komentářům expertů a různým výkladům stejných čísel. Právě zde mohou pomoci „měkké dovednosti“, které rozvíjí předměty jako je dějepis. Mám na mysli schopnost kriticky zacházet s informacemi, věcně a podloženě argumentovat. Důležitá je též historizace pandemie. Většina lidí současnou situaci pochopitelně vnímá prézentisticky jako zcela novou zkušenost, dějiny nám však nabízejí řadu srovnání. Tato historická srovnání přinášejí prostor pro věcnou debatu o povaze naší zkušenosti a pomáhají nám, abychom porozuměli specifikám současné situace. V době raně novověkých morových epidemií kupříkladu lidé jinak vnímali zkušenost smrti, měli jiné „kulturní nástroje“ a hodnotové rámce. Současná společnost tuto existenciální dimenzi pandemie příznačně upozaďuje, což s sebou nese různé psychické problémy.

Zmínil jste distanční výuku. Mají učitelé dějepisu k ruce nějaké nové digitální pomůcky?

V distanční výuce dějepisu dobře zafungovala digitální aplikace Historylab , na jejímž vývoji se od roku 2016 podílím. Žáci se seznamují s historií badatelskou formou, zkoumají prameny, aby dokázali podloženě argumentovat své postoje k důležitým historickým otázkám. Uzavření škol již na jaře 2020 výrazně zvýšilo zapojení HistoryLabu do praxe. Snažili jsme se vytvořit i materiály pandemii „na míru“. Můj kolega Josef Řídký vytvořil cvičení věnované hongkongské chřipce v Československu. Žáci zkoumají dobové fotografie a novinové články a vnímají odlišnou reakci státu na epidemii. Oproti dnešku převládal v letech 1969 a 1970 důraz na ekonomické dopady epidemie, obava o životy občanů byla poněkud upozaděna.