Debata s Německem na stejné úrovni očí, doufá náš nový muž v Berlíně

V Česku i v Německu je velmi populární seriál Tatort neboli Místo činu. Pro Horsta Schimanského byl místem činu Duisburg v Porúří. A pro Tomáše Kafku je, myslím, takovým místem činu, až skoro magickým, Berlín, kam se teď vrací v nové roli. Je německá metropole pro vás osudovým místem činu?

Určitě je to pro mě hned několik Berlínů, jestli je jedno Místo činu, těžko říct. Ale ten Berlín 90. let se podobně jako seriál Tatort změnil k nepoznání. Myslím, že vůči Berlínu je třeba být spravedlivý. Protože Berlín v 90. letech na rozdíl od toho Schimanského Tatortu byl kouzelný. A Berlín dnešní doby je takový víc rozvrstvený a možná víc politický a kosmopolitní. Tak asi víc takovým způsobem sleduje i ten televizní seriál, který se také dneska rozkošatil a dneska možná má parametry víc i anglické detektivky než toho původního, trochu chlapsky, možná až zbytečně postrhávaného původního Tatortu.

Musím říct, že Berlín roku 2020 pro mě svým způsobem představuje i nové výzvy nebo prostě řekněme nové perspektivy. Takže naštěstí mi to nedává moc času, abych se tady topil v nostalgii. Navíc jsem měl i to štěstí, že jsem mezi Berlínem 90. let a teď stávajícím Berlínem strávil nějaký čas v Dublinu, který mi umožnil mít vlastně i od té střední Evropy a Berlína určitou distanc. Takže vlastně dokážu se trochu vcítit i do toho Berlína 90. let v tom smyslu, že se tady necítím jako nějaký veterán, ale myslím si, že si uchovávám šanci tak nějakým způsobem žasnout, co se tady všechno kolem mě děje, a vnímat to spíš jako pozitivní dobrodružství,než zklamání, že se časy mění.

Když jste zmínil rok 2020, nové výzvy a nový Berlín, tak mě tak napadá, že česká ambasáda v německé metropoli sídlí na zastávce metra Mohrenstraße, Mouřenínská nebo Mouřenínova ulice. Už je jasné, jak se ta zastávka bude nově jmenovat?

To nevím, ale zase tady mohu trochu přispěchat s příkladem z 90. let, kdy naše ambasáda sídlila na ulici Otto Grotewohla, což byl takový východoněmecký Zdeněk Fierlinger, který zradil ideály sociální demokracie. V tehdejší době bylo také takové hnutí přejmenovávající ulice a náměstí. Berlín se vlastně ještě bál přejmenovávat ulici na původní Wilhelmstraße, protože se s tím spojovaly určité obavy, že by to mohlo vyvolat asociaci, že Berlín se chce vrátit do nějaké své původní minulosti.

Takže v jednu chvíli se už ta ulice jmenovala Toleranzstrasse, to jsme si i napsali na vizitky. A pak se ale ukázalo, že v různých zemích frankofonních, když se nějaká ulice jmenuje Toleranzstrasse, tak že to ukazuje na to, že tam jsou zřejmě vykřičené domy. Takže pak se nad námi město Berlín smilovalo a zase to přejmenovalo na Otto Grotewohl Straße. A nakonec po čase z toho byla ta Wilhelmstraße. Takže jsem zvědav, jestli to s tou Mohrenstraße bude podobné. Ale jsem připraven na všechno.

Diplomatovi se může stát, že se dostane do nějaké destinace, se kterou lidsky nebo profesně do té doby neměl moc co do činění. A potom je tady opačný extrém, když se dostane na místo, se kterým trvale „obcuje“ posledních třicet let, kdy zjistí, že jeho kamarádi, které zná dlouhá léta, jsou ve velmi zajímavých, užitečných funkcích. Což je přesně váš případ a je to pro práci asi obrovská výhra…

Je to obrovská výhoda nejen pro moji práci, ale i pro mě a pro můj osobní život, protože s řadou těch lidí, ať už jsou dneska ve státní správě, nebo to jsou třeba novináři nebo spisovatelé, tak mě s nimi často pojí mnohaleté přátelství. Což mně vlastně umožňuje i to, abych s nimi mohl mluvit velmi otevřeně a velmi důvěrně. A vím, že moji důvěru nezklamou.

A to si myslím, že to je v dnešní době skoro nejcennější devíza. Protože jestli všechny ty poslední krize měly jeden společný jmenovatel, ať už se jednalo o fiskální krize, nebo migrační či teď i klimatické, tak vlastně to je, že dochází k jakémusi úpadku vzájemné důvěry a důvěryhodnosti. Tak jestli mám nějakou komparativní výhodu při svém návratu do Berlína, do Německa, tak je to, že mohu důvěru očekávat, ale i důvěru poskytovat.

Když jste se loučil v Praze, dostal jste od šéfa diplomacie nebo od premiéra nějaký krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý úkol pro svou misi v Německu?

Dostal jsem některé úkoly, co zajímá jak premiéra, tak co zajímá ministra zahraničních věcí. Ale myslím, že kdybych šel do nějakých detailů, tak myslím, že pro nás pro všechny je velký úkol, řekněme, udržet česko-německé vztahy v takovém sparing partnerském modulu. To znamená, že chceme být nejen dobří a vypočitatelní partneři z hlediska, řekněme, bilaterální nebo evropské spolupráce. Ale že chceme být ti sparing partneři, kteří jsou schopni spolu nějakým způsobem komunikovat, tak abychom lépe pochopili svět kolem nás.

Protože si myslím, že když jsme upřímní, tak máme deficity všichni, nedokážeme si moc představit, kam stávající svět může už za několik málo let dospět. A abychom si to dokázali lépe představit, tak je dobré mít někoho, s kým to můžeme opravdu intenzivně probírat. A já si myslím, že jestli mluvíme o něčem, co je v česko-německých vztazích skutečně strategická dimenze, tak to je právě možnost tohoto sparing partnerství.

V posledních měsících nebo možná už pár letech, se říká, že česko-německé vztahy jsou nejlepší v historii. Říkají to čeští představitelé, říkají to němečtí představitelé. Jak se to „nejlepší“ dá definovat?

Já myslím, že právě je to v té schopnosti vztahy vnímat, řekněme, ne jako vztah většího a menšího státu, a tím pádem tomu věnovat možná nějakou asymetrickou pozornost. Ale vlastně, že jsme schopni tu vzájemnou debatu vést na úrovni, jak se říká v Německu, na stejné úrovni očí. Protože si uvědomujeme, že v tom sousedství, tak i v evropské dimenzi jsme na sobě závislí. A že to, co činí jeden, tak nějakým způsobem na to bude muset zareagovat i druhá strana.

A to nás vlastně vede k tomu, že jak v hospodářských otázkách, tak i právě v otázkách politických jsme schopni daleko víc uvažovat vlastně příhraničně. Ta hranice byla v minulosti pro nás traumatem nebo nějakým problémem. Dneska si myslím, že ta hranice nás do značné míry činí citlivějšími pro to, abychom si uvědomovali, že v té různosti nebo v rozličnostech je určitá příležitost využívat nějakou synergii a nechtít se navzájem převychovávat.

To je, myslím si, v česko-německých vztazích velice důležité. Protože jestli může mít i celá Evropská unie jeden problém, tak tehdy, pokud by některé státy a společnosti začaly mít pocit, že je Brusel nebo některé silnější státy chtějí převychovat, měnit proti své vůli. Myslím si, že v česko-německých vztazích jsme se naučili spolu polemizovat. Ale nikoliv s cílem se převychovat, ale spíš s cílem chtít udělat náš život lepší.

Takže Německo nemá tendenci nás poučovat, říkat: Podívejte se, to a to byste měli dělat jinak?

Každý má nějakou tendenci samozřejmě poučovat. Ale důležité je, jestli je schopen s tím žít, když ta druhá strana se proti tomu nějakým způsobem vymezí. A o tom jsem přesvědčen, že tomuto jsme se v česko-německých vztazích naučili, nejpozději od Česko-německé deklarace, kde šlo o to, jestli se budeme navzájem poučovat o minulosti.

Našla se formule, abychom se snažili se z toho nějakým způsobem ponaučit. Ale nikoliv s cílem, že se jeden přizpůsobí druhému. Ale opravdu s cílem, tehdy šlo o to, zbavit se strachu z minulosti. Dneska je cílem, si myslím, těch česko-německých debat zbavit se strachu z budoucnosti.

Takovým hlavním úkolem německé politiky je právě překonat strach z budoucnosti a vydat se do ní nějakým udržitelným tempem. A to bude samozřejmě všechno tak trochu i podmíněné v praxi, jak se Německo vyrovná s dědictvím Angely Merkelové, která zatím je vůči té budoucnosti do značné míry imunní, protože její klidná síla a klidné vedení drží Německo při vědomí, že ty věci je schopné zvládnout. Jako třeba teď zvládá pandemii.

Ale na druhou stranu si vlastně všichni uvědomují, že se blížíme do stavu, kdy se politika a vůbec možná stav světa bude víc a víc blížit k situaci na burze. Kde každý se musí o ty své akcie dennodenně starat, jinak je tady nebezpečí, že se to může hluboce propadnout. Takže nejenom, že nic není definitivní, ale že to bude vyžadovat všechno, dennodenní pečlivou práci. A to v době po Angele Merkelové bude pro Německo ještě větší výzva. Protože se bude muset zároveň víc věnovat samo sobě a nejen tomu svému okolí.

Každý velvyslanec se do svého působení snaží, ať už vědomě, nebo nevědomě, otisknout svoji osobnost. Někdo akcentuje ekonomické vztahy, někdo se snaží profilovat prostřednictvím kulturní spolupráce. Jaký otisk plánuje nechat v Berlíně velvyslanec Tomáš Kafka?

Já jsem si to definoval jako fotbalový fanoušek, kterým jsem, že bych chtěl být zde jako týmový hráč, jenž si v žádném případě nechce vypracovat šanci sám, sám si vstřelit gól a pak se ještě sám oslavovat. Já bych byl rád, kdybych tady mohl vytvořit takové podmínky, aby každý, kdo by chtěl nějak pozitivně v česko-německých anebo vůbec v evropských vztazích zaskórovat, aby k tomu měl možnost. A to jak na české, tak na německé straně.

Když vezmeme pomyslný stadion, na kterém mužstvo ČR v Berlíně nastupuje, bavíme se o ambasádě na Wilhelmstraße. Je to budova neekologická, šíleně energeticky ztrátová. V minulosti se velmi intenzivně Česko bavilo i s německou stranou o různých variantách, co s tou budovou udělat. Jaký je status quo?

Já myslím, že ta budova bude mít už teď celkem jasný osud. Rozhodlo se před nějakou dobou, že dojde k rozsáhlé rekonstrukci. Ta rekonstrukce se nedá dělat za chodu úřadu, takže za předpokladu, že dopadnou dobře všechna jednání s paní Machoninovou, jako s autorkou projektu ambasády ze sedmdesátých let, že se to všechno dostatečně rychle administruje, tak je určitý plán, abychom v roce 2021, nejpozději začátkem roku 2022, dočasně ambasádu na Wilhelmstraße opustili, kdy by pak měla začít rozsáhlá rekonstrukce, která má trvat cca tři roky.

A pak bychom se sem vrátili, doufejme, že v plné parádě. A že ta budova už bude mít takové parametry, aby jak klimaticky, tak energeticky byla pro všechny daleko více snesitelná. Ono je to vlastně takové dvojče Kotvy v Praze. Tak já doufám, že stejně, jako se majitelé Kotvy vypořádali s fungováním toho kolosu v Praze, tak se my tady vypořádáme s fungováním ambasády v Berlíně.

K tomu bych chtěl říct možná takovou malou poznámku, že jsem si na německém protokolu stačil o této budově trochu povykládat se svými protějšky. A vlastně jsme se shodli na tom, že ta budova možná není krásná, ale má charakter. Což je možná v dnešní době důležitější. Protože jak vím, tak už Teta Joleschová od Torberga říkala, že krása je silně přeceňována, protože se dá jen nějakým předmětem zakrýt. Kdežto ten charakter, to je něco, na čem bychom měli stavět. A myslím, že tato budova ten charakter má.

Vy jste pořád ještě jen designovaný velvyslanec, nicméně už je předběžně stanovený termín předání pověřovacích listin německému prezidentovi Franku-Walteru Steinmeierovi. Což je mimochodem člověk, s kterým jste se v minulosti opakovaně setkal. A vlastně i to, že se ten termín našel velmi brzy, je pozitivní zpráva a odraz těch nadstandardních česko-německých vztahů.

Ano, za to jsem velmi vděčný německým partnerům. A jak v kanceláři německého prezidenta, tak i na Ministerstvu zahraničních věcí. A zase, vnímám to týmově, není to jen moje zásluha, je to zásluha všech lidí, kteří se o česko-německé vztahy dlouhodobě starají. Je to i zásluha mého předchůdce Tomáše Podivínského. Ale především Rudolfa Jindráka, s kterým, věřím, že budu i nadále velmi intenzivně spolupracovat.