Článek
„My jsme s bráchou vyrůstali jako dva princové v umělecké rodině v tom, že naši měli oba velmi osobitý vkus. Každý jiný a pak ještě jeden dohromady, takže jsme pořád poslouchali, jak je tohle skvělé, tohle hrozné. A to je dobrý malíř a ten ho kopíruje a bylo to hrozně vyhraněné. Takže já jsem vyrůstal v té vyhraněnosti,“ vysvětluje.
A tak je prý sám dost vyhraněný a nikdy se nebojí říct nahlas, co se mu nelíbí. Navíc trpí dysgrafií a dyslexií a od dětství ho to v kolektivu stavělo do role podivína a outsidera. Takže si zkrátka „jel to svoje” a soustředil se na to, co ho bavilo – hudba, hraní a kreslení: „Ono s tou vyhraněností, když je vám dvacet, tak člověk asi působí arogantně, ale u mě to bylo jen o tom, že jsem věděl, co chci a co umím, a nepředstíral jsem falešnou skromnost,“ říká.
David zkrátka ví, že má dobrý hlas a umí kreslit, a nevidí důvod, proč říkat, že to tak není. Obojí však vnímá jako velký dar, kterého si váží, a považuje se za velmi pokorného člověka. „Když děláte cokoliv uměleckého, tak ta pokora přijde sama, protože najednou třeba nemáte co do pusy a občas máte jen tu hrdost. Ale já si stojím za tím, že jsem dělal jenom věci, o kterých jsem přesvědčený, a až se třeba jednou moje děti podívají na to, co jsem dělal, tak to pořád budu já,“ míní Kraus.
Exkluzivně promluvil i o začátcích spolupráce se svým otcem Janem Krausem: „Jednou za námi přišel producent. Za mnou a za tátou. Pamatuji si to jako včera. Byli jsme tady kousek u babičky a řekl nám, že mají po desáté večer díru v programu a chtěl by udělat late night show. Já že budu dělat muziku a táta by moderoval. No a já na to jen řekl, že nás za to ukřižují,” směje se Kraus při této vzpomínce.
Žádná protekce se tedy nekonala. Bylo to naopak. Jan Kraus musel syna ke spolupráci nejdřív přemluvit: „Otec na mě spustil, já byl ještě mlaďounký a úplně mě zastrašil. Říkal, že si lidé zvyknou a kdo jiný by tam s ním měl být, že nechce aby mu tam někdo hrál staré české hity. A tak jsme to začali dělat. Tátovi kritici napsali, že se takhle late night show nedělá a že je hrozná i ta muzika, co tam je. My jsme v té době ještě neměli dobrý zvuk. Učili jsme se, jak to dělat. V tom pořadu nikdy nikdo nezpíval na playback, ale tenkrát to v televizi nikdo neuměl živě smíchat, a tak jsme dostali strašnou dardu.“
Což by asi nebylo tak hrozné, kdyby tím neopadl i zájem o jeho kapelu a hraní mimo show. Najednou totiž neměli žádné koncerty. Začal se zase víc věnovat hraní i kreslení, skládal hudbu k filmů a reklamám. U těch totiž nikoho nezajímá, kdo je pod nimi podepsán. „Musím říct, že mi to udělalo hroznou službu. Bylo to to nejhorší, co mě v životě potkalo. Zároveň toho ale nelituji, protože je to obrovský a dlouhý čas s tátou, který by jinak asi nebyl, a myslím si, že jsme tu bitvu nakonec vyhráli.“
Kromě hudby se ale věnuje i charitativním projektům. Momentálně spolupracuje hlavně se spolkem Alsa, který pomáhá lidem s amyotrofickou laterální sklerózou neboli ALS. „Já považuji za povinnost takovou věc podpořit. Už jenom proto, že jsem zdravý, mám se tak dobře,“ vysvětlil Kraus, proč začal spolupracovat. V organizaci je navíc od úplného začátku a nyní mají ambiciózní přání, na kterém všichni společně pracují: „My máme takový sen, aby ti lidé měli kam jít. Aby měli takovou ordinaci, kde budou mít doktory a psychology, kteří budou pomáhat. I jejich rodinám. Protože i pro ně je to těžké.“
I když ke spolupráci přišel jako „slepý k houslím”, váží si, že může být u toho. Nejdřív totiž spolupracoval jen v rámci koncertů a focení kalendářů, ale dnes už se s nemocnými a jejich rodinami pravidelně setkává. A změnilo ho to: „Musím říct, že takovou lásku, jakou jsem viděl tam, jsem neviděl asi nikde a nikdy. To jsou věci, které se nedají sdílet na Instagramu ani na Facebooku. Je to strašně silné a myslím si, že jeden takový den vás může změnit na celý život.“
