Článek
Večeře a celovečerní film nebo cesta z centra Prahy do Brna i s hodinovou rezervou pro případ dopravních komplikací. To by týdně stíhali Češi, kdyby pracovali podle evropského průměru. Každý týden totiž v práci trávíme o tři hodiny déle.
Z dat Eurostatu vyplývá, že česká pracovní doba u plného úvazku včetně přesčasů a po započítání zkráceného úvazku činí 39,9 hodiny. Evropský průměr je přitom 37 hodin týdně.
Nejdelší pracovní doba náleží Řekům
Mezi členskými státy Evropské unie náleží nejdelší pracovní týden Řecku (43,8 hodiny), Rakousku (42,1 hodin), Maltě (42 hodin) a Polsku (41,4 hodiny). Pětici států s nejdelší pracovní dobou uzavírá Česká republika. Tuzemští zaměstnanci pracují v průměru 41,3 hodiny týdně. Nejkratším časem stráveným v práci se oproti tomu pyšní Dánsko (38,4 hodiny).
Pokud by byly zohledněny všechny země účastnící se Výběrového šetření pracovních sil (VŠPS), nejdelší pracovní týden by náležel Turecku (44,5 hodiny) a Černé Hoře (44,3 hodiny). Výše zmíněná data však pracují jen se zaměstnanci, kteří mají smlouvu podepsanou na plný úvazek.
Pro mezinárodní srovnání pracovní doby jsou vhodnější data, která zaznamenávají i údaje o částečných úvazcích. Podle Eurostatu pracovalo loni v Česku na tento typ úvazku 5,7 % zaměstnanců. Jde o jeden z nejnižších podílů ze zemí Evropské unie, kde takto pracovalo v průměru 18,2 % osob.
Například v sousedním Německu šlo o 27,9 % a v Nizozemsku, které tomuto žebříčku dominuje, je na zkráceném úvazku dokonce více než polovina pracujících. Vůbec nejméně částečný úvazek využívají Bulhaři, konkrétně 2,4 % pracujících.
I po započítání zkráceného úvazku mají nejdelší pracovní dobu v Řecku, v průměru jsou místní lidé v zaměstnání 41,8 hodiny týdně. Za Řeckem následuje Bulharsko (40,4 hodiny), Polsko (40,1 hodiny) a Česko se Slovenskem, kde pracovní doba shodně trvá 39,9 hodiny týdně.
Rozdíl je patrný také mezi muži a ženami
Výzkum také ukázal, že zůstává nejednotná pracovní doba u mužů a žen. Největší rozdíl byl zaznamenán u žen z Nizozemska, jejichž pracovní doba v průměru činí 25,5 hodiny týdně, což je zhruba pět hodin denně. Nizozemští muži oproti tomu pracují týdně o devět hodin více. Druhý a třetí největší nepoměr mezi pracovní dobou mužů a žen evidují v Rakousku (rozdíl 8,3 hodiny týdně) a Německu (rozdíl osm hodin týdně). V Česku odpracuje průměrný muž 41,2 hodiny týdně, žena 38,3.
Odlišná pracovní doba je způsobena především nejednotným zastoupením částečného úvazku – ten využívají častěji ženy, kterým umožňuje snáz spojit péči o děti a návrat do práce.
„Práce na částečný úvazek se v posledních letech rozšířila zejména díky moderním technologiím. Lidé po ní sahají často proto, aby mohli kombinovat různá zaměstnání nebo si přilepšili k důchodu či mateřské. Mladí lidé je pak využívají, aby se stali finančně nezávislými na rodičích,“ uvádí Eurostat.
Za poslední desetiletí má obvyklá doba strávená v zaměstnání podle dostupných údajů spíše klesající tendenci. Tento fakt potvrzují i data o průměrné pracovní době Čechů – za dekádu se snížila o hodinu a dvacet minut týdně.
Změna nemůže být okamžitá
Denní osmihodinová pracovní doba je přitom v českých zemích přes sto let. Uzákonilo ji krátce po svém vzniku v prosinci 1918 tehdejší Československo. Patřilo tak k pokrokovým státům, tehdejší pracovní týden však zahrnoval i sobotu. Zaměstnanci měli tudíž volný jen jeden den v týdnu – neděli.
Změna přišla až s invazí v srpnu roku 1968. Děti a učitelé přestali chodit v sobotu do školy a i dělníci dostali dvoudenní volno. Později se volný víkend propsal také do všech zbylých oblastí. Pracovní soboty ovšem tak úplně nezmizely, příležitostně je komunistická vláda vyhlašovala i na konci 80. let.
Odborníci uvádějí, že kratší pracovní doba přispívá k větší efektivitě práce a naopak snižuje stres, vyčerpání a negativní emoce. Podle studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí o zkracování pracovní doby se dá práce omezit nejen seškrtáním hodin, ale také prodloužením dovolených či odbouráním části přesčasů. Experti nyní plošné zkrácení práce o 2,5 hodiny týdně, jak navrhují někteří politici, nedoporučují. Podle nich by to mohlo prohloubit rozdíly mezi regiony, znamenalo by to také zvýšené náklady.
„Na změnu je nutné se předem připravit, aby se výpadek pracovních sil dorovnal. Zkrácení by podpořily přechod na výrobu s vyšší přidanou hodnotou, automatizace a robotizace,“ uvádí odborníci z ústavu.
