Dánsko přitvrdilo vůči migrantům. „Návrat ke kořenům,“ říká politolog

/Od zvláštní zpravodajky v Dánsku/ Severská země si za to vysloužila kritiku: od Evropské komise (EK) a neziskových organizací i od Organizace spojených národů. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky k rozhodnutí dánského parlamentu v plánu pokračovat – „a to i přes vážné obavy týkající se lidských práv nadnesené UNHCR“ – zklamalo.

Jak by tedy měl nově azylový proces v Dánsku fungovat? Po příjezdu do země dánské úřady uprchlíky zaevidují a následně je budou moci posadit do letadla, které zamíří do partnerské země. Tam je budou moci dánští úřednici ponechat i v případě, že jejich žádost o azyl bude vyřízena kladně.

Není zatím jisté, kam bude Dánsko žadatele o azyl posílat. Na špici předpokládaných partnerských států je Rwanda, kterou na konci dubna navštívil ministr pro migraci Mattias Tesfaye. Zda je ale šuškanda ohledně potenciální výstavby azylového centra ve Rwandě pravdivá, se dosud neprokázalo.

Evropská komise v červnu vyjádřila nad prosazením návrhu zákona, s nímž přišla vládní strana sociální demokracie, znepokojení: „Externí vyřizování žádostí o azyl vyvolává otázky ohledně azylových procedur a přístupu k účinné ochraně,“ uvedl mluvčí EK Adalbert Jahnz. Zdůraznil přitom, že možnost žádat o azyl patří v Evropské unii k základním právům.

Migrační politiku zpřísňuje dříve tolerantní sociální demokracie s premiérkou Mette Frederiksenovou v čele už několik let. Strana se k tomu zavázala v roce 2018 v kampani před parlamentními volbami.

Seznam Zprávy se v Kodani sešly na půdě Fakulty sociálních studií Kodaňské univerzity s předním dánským politologem Peterem Nedergaardem. „Otázka azylových center ve třetích zemích je součástí širšího kontextu. Sociální demokracie přišla s programem, který by měl mimo jiné změnit systém imigrační kontroly,“ řekl na úvod rozhovoru.

„Sociální demokraté ze svého spíše liberálního postoje vůči uprchlíkům přešli k tomu restriktivnímu. Má to své důvody – v základu takového posunu je otázka: co je v zájmu pracující třídy? Prosazovat liberální migrační politiku, nebo ji omezit? Vnímají se jako zástupci pracujícího lidu a první možnost podle sociálních demokratů v jejich zájmu není,“ vysvětlil politolog.

Krok směrem k omezení imigrace sociální demokraté odůvodnili i tím, že opačný přístup ubližuje dánskému sociálnímu státu. „Ten funguje tak, že už jen proto, že v Dánsku fyzicky jste, vás bude stát podporovat. V jiných státech musíte nejdřív pracovat, abyste sociální podporu mohli získat, v Dánsku k ní ale dostanete přístup ihned,“ uvedl Nedergaard s tím, že imigrace byla v takovém případě pro Dánsko drahou záležitostí.

Dosavadní systém přijímání běženců, kteří dorazí k dánským hranicím, Nedergaard nepovažuje za spravedlivý: „To nejsou ti nejzranitelnější z řad uprchlíků, pokud se dostali třeba z Afghánistánu až do Dánska, tedy přešli hranice mnoha zemí. Nejzranitelnějšími zůstávají hlavně ženy a děti. A ty v případě vstupu do Dánska budou mít prioritu. Současná migrační politika se tedy nevyhýbá zodpovědnosti, kterou Dánsko má, ale snaží se pomoci lidem, kteří pomoc potřebují nejvíce.“

Nedergaard upozornil, že v roce 2015 sledovalo Dánsko přesun voličů z pracující třídy od sociální demokracie k Dánské lidové straně nebo sociálním liberálům, tedy pravici, právě kvůli tehdy rozvolněnému přístupu k běžencům. Změnu migrační politiky nicméně pracující třída kvituje – ve volbách v roce 2019 tyto voliče získala sociální demokracie zpět.

O dánské vládě mluví kritici v tomto ohledu jako o „levicovém kabinetu s krajně pravicovou migrační politikou“. Podobá se jí podle serveru Politico spíš Maďarsko než to, jak se k uprchlíkům staví například ve skandinávském Norsku.

„Taková kritika zaznívá často, sociální demokraté to tak ale nevnímají. Sociální demokracie není ze své podstaty liberální stranou, protože liberalismus je obvykle vlastní spíše pravicovějším subjektům. Týká se volného trhu, otevřených hranic, globalizace. Sociální demokraté proto tuto změnu své politiky vnímají jako návrat ke kořenům – do poloviny osmdesátých let totiž zastávali ohledně imigrace přísné postoje. A teď se k nim vrátili,“ vysvětlil pro kontext dánský odborník.

Kritici podle něj neberou v potaz právě historii: „A také bychom se měli pozastavit nad tím, proč za liberální a zároveň levicovou považujeme otevřenou migrační politiku. Ale volný pohyb kapitálu, taktéž liberální, vnímáme jako pravicový. Liberalismus je prostě liberalismus, ale používání tohoto termínu je dost nekonzistentní.“

V případě vstupu do země Dánsko přitvrzuje, ve své migrační politice se ale nyní soustředí především na společenskou integraci těch, kteří v Dánsku už žijí. „Představa je taková, že by migranti neměli žít odděleně, že by bylo dobré je zapojit do společnosti, aby se poznávali s dalšími lidmi. Třeba v obchodě u domu, kde bydlí, nebo na dětském hřišti. Aby se od sebe lidé bez ohledu na národnost nebo postavení mohli učit,“ popsal Nedergaard.

Politolog vyzdvihl i důležitost dánské občanské společnosti. Dánové jsou vedeni k tomu, aby se do ní zapojili, o čemž ostatně vypovídá i účast při posledních parlamentních volbách – svůj hlas přišlo odevzdat skoro 85 procent voličů. Pro srovnání: v roce 2017 přišlo v České republice k parlamentním volbám necelých 61 procent voličů.

Jedněmi z hlasitých odpůrců nového zákona i současné dánské migrační politiky je Dánská rada pro uprchlíky. Seznam Zprávy se v centru Kodaně, kde organizace sídlí, sešly s Evou Singerovou, šéfkou oddělení azylové politiky.

„Samozřejmě jsme velmi proti. A to kvůli ohrožení jednotlivých běženců i kvůli důsledkům, jaké takové kroky mohou mít pro mezinárodního společenství. Dlouhá léta jsme pracovali na tom, abychom mezi státy dosáhli solidarity vůči uprchlíkům. A nynější iniciativa jde proti tomu, za co Dánsko původně bojovalo. A v neposlední řadě je tu i riziko, že se země, jež přijaly mnohem více uprchlíků a jež mají více zodpovědnosti než Dánsko, naším přístupem inspirují,“ okomentovala Singerová.

Přiblížila také, jak by mohl vypadat proces s běženci, kteří by přišli do Dánska: „V zákoně je uvedeno, že mají úřady pravomoc zadržet přicházející žadatele o azyl a při jejich přesunu do oněch azylových centrech ve třetích zemích použít i sílu. Zatím ale nevíme, kde přesně ta zařízení budou. Vláda jedná s různými zeměmi, detaily si ale nechává pro sebe. Problematické tedy podle nás je i to, že poslanci schválili zákon, o němž nevědí, jak bude v praxi vypadat a jaké bude mít následky.“

Zákon samotný se nyní nicméně pohybuje v čistě teoretické rovině. Singerová několikrát zdůraznila, že je otázkou, zda Dánsko vůbec někdy s nějakou zemí partnerství ohledně azylových center podepíše. „Právně vzato nebyla legislativa ještě finálně přijata,“ podotkla.

Po schválení zákona parlamentem nastal mezi běženci, kteří v Dánsku žijí, chaos. A to i kvůli médiím, jež zprávy vycházející z dánského „Folketingu“ vykládala různě. „Syrští uprchlíci nám volali a ptali se, jestli to znamená, že je úřady pošlou do Rwandy,“ dala příklad Singerová.

K ničemu takovému nedojde, zákon se vztahuje pouze na nově příchozí. Faktem ovšem je, že části syrských uprchlíků úřady neprodloužily povolení k pobytu s tím, že je Damašek a jeho okolí už dostatečně bezpečným územím na to, aby se mohli vrátit.

„Takové osoby pak umístí do takzvaných návratových center. Budou se moci volně pohybovat, nebude jim ale umožněno pracovat a jejich děti se budou muset přesunout do jiných škol. Ocitnou se prostě v jakémsi limbu. Tyto dvě agendy, azylová centra ve třetích zemích a navracení uprchlíků do oblasti původu, jsou oddělené, ale z pochopitelných důvodů je lidé míchají dohromady,“ dodala pro Seznam Zprávy Eva Singerová.

V roce 2020 požádalo o azyl v Dánsku 1 547 lidí, což je nejméně od roku 1992. Asi 600 žadatelů loni v Dánsku azyl získalo – v roce 2015 to přitom bylo více než 10 tisíc žadatelů.