Článek
Nejdůležitější klimatické konference posledních třiceti let a jak se mezitím vyvíjela situace za dveřmi jednacích síní.
Již na prvním summitu v roce 1995 se na konferenci OSN v Berlíně účastníci shodli, že tehdejší dobrovolné závazky nestačí a že je potřeba jednat na základě závazné dohody. Výsledkem setkání bylo, že do roku 2000 mají být stejné emise, jako byly před rokem 1990.
O rok později se navíc na základě vědeckých poznatků uznalo, že lidstvo nese částečnou vinu na klimatické změně, v roce 1997 pak byl přijat Kjótský protokol. Ten v roce 2005 ratifikovalo 156 zemí světa, přičemž USA a Austrálie zůstaly pouze v roli pozorovatelů.
Navzdory tomu, že platnost Kjótského protokolu již vypršela a současnou nadnárodní smlouvu o lepší zacházení s životním prostředí zastupuje Pařížská dohoda, situace se nelepší. Například Čína slíbila, že sníží svou uhlíkovou intenzitu (podíl CO2 a vyrobené elektřiny) o 60 až 65 % z roku 2005 do roku 2030. Nejspíše se jí to podaří, ale Číně se zvýšila produkce emisí mezi lety 2005 a 2018 o 80 % kvůli jejímu hospodářskému růstu. A tento trend bude pokračovat i nadále.
Velmi podobně to má také Indie. Ta slíbila do roku 2030 snížit uhlíkovou intenzitu o 30 až 35 % oproti hodnotám z roku 2005. V zemi se však mezi lety 2005 až 2017 zvýšila produkce skleníkových plynů o 76 %. Obě země navíc společně s Tureckem plánují stavět další uhelné elektrárny. Mapu již existujících i plánovaných uhelných elektráren si můžete prohlédnout zde.
Satelitní snímky NASA ukazují množství smogu nad severovýchodem Číny v roce 2017.
Ani Spojené státy nezůstávají pozadu. Prezident Donald Trump podle zjištění New York Times ruší, nebo už zrušil 85 zákonů a zásad, které chránily živočichy a životní prostředí v USA. Pod Trumpovou vládou také Spojené státy odstupují od Pařížské dohody, kterou podepsaly v roce 2015. Podle neziskové organizace Universal Ecological Fund jsou tak klimatické závazky země nedostačující.
Stejné označení dostaly závazky například již zmíněných Číny, Indie nebo Spojených arabských emirátů. Na druhou stranu třeba takové Rusko, Filipíny nebo Írán se k ničemu ani nezavázaly. Česká republika se zbytkem Evropské unie a dalšími zeměmi naopak podle organizace dělá dostatečné kroky. Kompletní mapu slibů si můžete prohlédnout na tomto odkazu.
Jednou z přírodních katastrof, které se začaly častěji objevovat až v druhé polovině minulého století, je extrémní sucho. Americká vesmírná agentura NASA tyto jevy dlouhodobě sleduje. Její snímky pravidelně pomáhají takové zásahy předvídat a zmírňovat tak například jejich vliv na úrodu.
NASA se nesoustředí jen na oblast Severní Ameriky, ale blízce monitoruje například Afriku. Tam podle agentury už více než rok přetrvává období extrémního sucha, což ohrožuje miliony lidí hladomorem. Pro lepší monitoring sucha letos NASA nainstalovala na vesmírnou stanici ISS nový senzor s názvem ECOSTRESS, který dokáže rozpoznat ztrátu vody v listech.
Snímky NASA z vesmíru ukazují efekt sucha v roce 2012 na americkou řeku Mississippi.
S klimatickými problémy souvisí například také rostoucí frekvence i intenzita přírodních katastrof. Se zvyšující se hladinou oceánů roste i riziko zatopení dříve bezpečných oblastí. Podle NASA zase může extrémní sucho za sílu i dlouhé trvání požárů, které jsou navíc čím dál častější. Naopak kvůli teplejšímu vzduchu se v atmosféře udrží více vlhkosti, která potom přerůstá v hurikány.
Přírodní katastrofy se ve srovnání s první polovinou minulého století objevují častěji až v násobcích stovek. V posledních letech ale jejich počet spíše klesá. Podobný pokles je vidět i v produkci CO2. Její růst se mezi lety 2010 a 2017 mírně zpomalil. Pokles je vidět převážně v zemích Evropské unie. Ten ale vyrovnává například narůstající Afrika. Čína v roce 2013 svoji produkci CO2 zastavila, v následujících dvou letech dokonce nepatrně snížila, po roce 2017 ale vše nasvědčuje tomu, že produkci skleníkového plynu znovu nastartovala.
