Další potenciální hrozba? Rusko je jako špatné počasí, Čína klimatická změna

Češi k Číně zaujímají spíše negativní postoj, Peking tak pro šíření svého vlivu využívá politické a byznysové elity. Díky postavě Miloše Zemana se Čína ani mnohdy nemusí zapojovat aktivně, čínský vliv se stal součástí domácí politiky, vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Filip Šebok.

Můžeme i v případě Číny mluvit o potenciálním ohrožení české bezpečnosti?

Jednoznačně ano. Když se podíváme na výroční zprávy BIS, tak neustále upozorňují, že aktivity Ruska a Číny představují primární hrozbu pro bezpečnost ČR. Samozřejmě i z pohledu ukotvení České republiky v rámci Evropské unie a NATO je jasné, že toto jsou největší identifikované externí hrozby. Tady není o čem.

Čínský případ je ale v mnoha aspektech odlišný od Ruska. Čína tady nemá takové postavení, ať už z pohledu historie, kulturní příbuznosti, nebo přímého napojení na českou společnost. Šéf MI5 výstižně říká, že Rusko je z hlediska hrozeb špatné počasí, kdežto Čína klimatická změna. Případ Ruska a zapojení jeho služeb do výbuchu ve Vrběticích tak není něco, co bychom měli očekávat i ze strany Číny, ale v kontextu všeobecné geopolitické hrozby je Čína dlouhodobější problém.

V čem tkví rozdíl mezi působením Ruska a Číny?

Čína je nastupující celosvětová mocnost na rozdíl od Ruska, které je sice vojenská supervelmoc, ale v dalších složkách moci prakticky zaostává, kdežto moc Číny narůstá. Čína představuje svoji alternativní vizi světového řádu, kde je autokracie vnímána jako legitimní a demokratické normy liberálního světového řádu nejsou považovány za něco univerzálního pro celý svět. Má jinou definici lidských práv, jak to Čína sama nazývá, a prosazuje normy nezasahování do vnitřních záležitostí jiných států jako základ mezinárodních vztahů. Zjednodušeně si Čína chce dělat, co se jí zlíbí, a delegitimizovat jakoukoli snahu upozorňovat na její vnitřní problémy. A samozřejmě má pak Čína ve světě daleko víc vlivu a dokáže na svou stranu dostat například rozvojové země jak v Asii, tak v Africe. Z tohoto pohledu je to vyzyvatel představující jinou globální alternativní vizi, což se nedá příliš říct o Rusku. V tomto ohledu je ta čínská hrozba závažnější.

Jsou na úrovni České republiky tyto hrozby dostatečně podchycené?

Já si paradoxně myslím, že Česko patří k zemím, které jsou v evropském měřítku v tomto ohledu dost daleko. U nás panuje tradice skeptického přístupu k Číně, Česko je dlouhodobě zemí s negativním pohledem na Čínu. Na druhou stranu jsme tady měli politickou reprezentaci Miloše Zemana, sociálně demokratickou stranu, která v letech 2013–2014 připravila startovací pozici pro změnu politiky vůči Číně, a to bez toho, aniž by proběhla širší diskuse. Bylo to náhlé, netransparentní a důsledky cítíme doposud. Z pohledu bezpečnostních hrozeb ze strany Číny Česko ale není příliš specifickou zemí. A podobná situace je i v zahraničí.

Čínský vliv k nám tedy proudí primárně skrze politické elity?

Máme x důkazů o tom, že si Čína vybudovala určité vztahy s politickými a byznysovými elitami – Čína se zaměřuje směrem odshora dolů vzhledem k tomu, že společnost k ní zaujímá ten negativnější postoj. Nějakým způsobem si dokázala zavázat elity, aby podporovaly bližší vztahy s Čínou, vytvářely tu konsenzus. To se pak přetavuje v praxi do konkrétních kroků, jako je zdržení se kritiky lidských práv nebo v případě Česka spíše otupění kritiky. To se pak nějakým způsobem internalizuje, kdy Čína v politice ani nemusí figurovat přímo, ale například prezident Zeman intervenuje pro ochranu čínských zájmů, i když Čína osobně zapojená být nemusí. Stává se to už součástí domácí politiky.

A co spolupráce s čínskými společnostmi? Nejsou právě investice ideálním nástrojem k šíření vlivu?

Druhý aspekt jsou hrozby čínských investic do strategických odvětví. Může jít o firmy napojené na čínský stát, armádu, víme, že v Číně momentálně dochází k větší kontrole ze strany státu všech podnikatelských subjektů. A i když nemůžeme říct, že každá čínská firma plní úkoly, které jí zadal stát, naopak mají vlastní zájmy a třeba i v rozporu s Pekingem, často se ale tyto rozdíly stírají. V případě nějakého diplomatického rozbroje mezi dvěma státy Čína už několikrát ukázala, že dokáže ekonomické propojení nebo přístup ke klíčové oblasti převést na zbraň, vydírat. Investice tak mohou být zneužity na politické účely. To je ale něco, co se v Česku řeší, třeba pomocí zákona z minulého roku o prověřování zahraničních investic vycházejícího z evropských směrnic.

Může se to týkat i médií, kdy má Čína zájem o jejich akvizici. To se stalo i v Česku v případě investic do Týdne a TV Barrandov, kdy se způsob informování o Číně změnil.

Samozřejmě specifická je otázka zapojení čínských firem do stavby 5G sítí, zda dávat firmám, jako je Huawei, s prokazatelně blízkým vztahem ke stranickým strukturám přístup do takto kritických odvětví, jež jsou základem bezpečnosti a fungování ekonomiky.

Dále jde o průmyslovou špionáž, krádež duševního vlastnictví, ať už v rámci obchodní, nebo akademické spolupráce, kdy mohou aktéři napojení na čínský vojensko-technický průmysl využívat společný výzkum na podporu vlastního čínského výzkumu.

Povědomí o možných rizikách ze strany Číny se výrazně proměňuje. Ty vztahy s Čínou před deseti lety vypadaly úplně jinak než dneska. I když byla Čína vnímána v některých oblastech jako autokratická země, která tvrdě popírá disent, některé trendy se stále považovaly za pozitivní. Dnes se začíná přehodnocovat, jestli má vůbec smysl další ekonomická integrace s Čínou, jestli bychom se neměli zbavit závislosti na ní v určitých strategických odvětvích, třeba v případě zdravotnických pomůcek.

Jak si v tom případě vykládat žádost prezidenta Zemana o čínské vakcíny? Nejde to proti oné změně ve vnímání Číny, kterou jste právě popsal?

V tomto případě si myslím, že jde o využití čínské karty pro cíle domácí politiky. Nějakým způsobem rozvíří vodu, využije čínskou kartu. Je velmi zajímavé, že z čínské strany nepřišla vůbec žádná oficiální odezva. Čínská média akorát informovala o vyjádření Jiřího Ovčáčka, ale už ne o tom, že by Čína byla ochotná skutečně ty vakcíny poskytnout. To lze porovnat s Polskem, kde také hlava státu požádala čínského prezidenta o vakcíny. V jejich případě to ale reflektovala oficiální čínská vyjádření, což se v případě Česka nestalo, takže za tím bude víc, než je veřejně známé. Otázkou je, zda ta žádost do Pekingu skutečně přišla, jasné pak je, že vláda nepodnikla kroky k tomu, aby se věci skutečně daly do pohybu. Od té doby nenastal žádný vývoj. Takže asi jde zase o případ, kdy Zeman využívá čínskou kartu v rámci vnitřní politiky, nebylo by to poprvé.

Co víme o pohybu čínských agentů na českém území?

Je jasné, že tady operují čínští zpravodajci pod diplomatickým krytím. Mimo jiné lze poukázat na tlak ambasád na místní čínské komunity a snahu o jejich kontrolu a infiltraci. V Česku je malá komunita čínských křesťanů, kteří požádali o azyl před pár lety, a víme, že čínská ambasáda se na ně snažila působit a tlačit na místní diasporu, aby mezi sebe tyto azylanty nepřijala. Obecně jsou ty aktivity intenzivnější v zemích se silnějšími čínskými komunitami, práce s čínskou komunitou je jeden z důležitých úkolů ambasád. V Česku je to ale jen několik tisíc lidí.

Zmínil jste Huawei. Nad bezpečnostní problematikou s ním spojovanou se v Česku debatuje, proč se ale neupozorňuje na potenciální ohrožení při využívání jiných čínských značek?

Huawei je v této oblasti jeden z nejaktivnějších, nejvíc se skloňuje i ve věci zapojení do stavby 5G sítí, pak je tu ještě ZTE. Toto riziko je proto nejrelevantnější, protože se může jednat o kritickou infrastrukturu a citlivé systémy s dopadem na chod státu a ekonomiky. Posléze je tu vícero dalších čínských technologických firem, které jsou relativně v pozadí, ale očekával bych, že se jim do budoucna bude věnovat větší pozornost. Je to například firma Dahua a další, což jsou firmy nabízející technologie a řešení v oblasti bezpečnostních a kamerových systémů.

Uplatňuje obojí. „Cukr“ je využívaný hojně, ale nepříliš efektivně, často zůstane v rovině příslibů a není realizovaný. Největším lákadlem poskytnutým Čínou byl dřívější příslib investic. S tím pak nejvíce operovali čeští politici, konkrétně prezident Zeman, který operoval s konkrétními čísly, ta však Číňané neslibovali. Takže ekonomický benefit a investice jsou ten nesilnější cukr.

Konkrétní politici nebo zájmové osoby pak bývají pozváni do Číny, jsou jim placeny hotely, nabízený prostor v médiích. To je třeba případ bývalého českého premiéra Jiřího Paroubka, to je jednoznačně jeden z těch, který čínského „cukru snědl“ skutečně dost. Tito lidé jsou následně využíváni k propagandě, kdy chce Čína dokazovat, že má podporu, že „důležití“ polici stojí na straně Číny a podobně. To pak s titulkem jako „bývalý český premiér se vyjádřil o Číně“ slouží jako domácí propaganda. Paroubek tak naposledy například podporoval čínskou propagandu v otázce genocidy v Sin-ťiangu.

Česko si zažilo i ten „bič“. Konkrétně v otázce cesty předsedy Senátu na Tchaj-wan. Nejdřív tam byl tlak, aby Jaroslav Kubera a poté Miloš Vystrčil nikam nejezdili, byl tu i ten neslavně známý dokument Kuberovi. Zase tady sehrál roli i Miloš Zeman, který je z pohledu čínského působení důležitý. Nepředpokládám, že Miloš Zeman jede podle nějakého přesného čínského manuálu, jak se to někdy tvrdí, ale jednoduše na tom má on vlastní zájem a je to pro něj důležité téma, je to součást jeho politického dědictví. V posledních pár letech se mu to ale spíš rozpadá.

Dále tu byly konkrétní hrozby pro české firmy, proběhlo plno povyku a rétorických obratů, ve výsledku jsme ale nezaznamenali žádnou smysluplnější reakci. Kromě případu zrušení dodávky klavírů Petrof. I v případě této firmy se ale vše brzy vrátilo do normálu.

Čína samozřejmě dokáže reagovat velmi útočně, pokud chce. Což jsme viděli například po nedávných sankcích kvůli Sin-ťiangu, kdy Čína využila hněv čínských obyvatel, který byl do určité míry autonomní, do jisté míry nasměrovaný, a došlo k bojkotu západních značek a firem.

V případě Česka bychom si mohli představit bojkot českých aut značky Škoda, stejně ale vyráběných v Číně. V tomto má Česko možná výhodu, že není tak snadno uchopitelné, aby bylo terčem hněvu, a přímé ekonomické vztahy jsou relativně malé. Ve výsledku Česko nejspíš není ani tak důležité, aby si ho Čína zvolila jako „odstrašující případ“ pro případnou reakci.

Čínský bič tak není příliš efektivní a je spíš využíván pro domácí účely, kdy například Zeman hovořil o stažení čínských peněz ze Slavie nebo zrušení letů – k čemuž došlo, ale je otázkou, jestli to bylo z ekonomických důvodů, nebo kvůli pandemii. Vůbec to není jednoznačné, zda to nebylo jen strašení Zemana, a ne něco, co chtěla vykonat Čína.