Článek
Studie z celého světa prokazují, jak vážné dopady má pandemie na duševní rovnováhu.
Například při výzkumu Madridské univerzity mezi zdravotníky přiznala ze 1400 účastníků víc než polovina symptomy posttraumatického stresu a návaly úzkosti, 45 procent prošlo depresemi a 40 procent zažilo vyhoření.
U běžné populace platí stejné riziko, ovšem v menší míře.
„Lidé obecně prožívají zvýšenou míru nejistoty, neustále roste stres, úzkost a deprese,“ shrnula koncem roku v prestižním časopise Frontiers in Psychology autorka z univerzity v saúdskoarabské Džiddě. Odvolala se na průzkum Spojených národů, podle kterého vyvolala zkušenost s pandemií úzkost u 23 procent lidí na celé zeměkouli.
U tuzemské populace potvrzuje obdobné potíže Marek Preiss z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech u Prahy. Nejvíc ohroženými skupinami jsou podle něho mládež ve věku 16-22 let a starší lidé přes sedmdesát.
Pandemie a systém zákazů, které vyvolala, však nebývají skutečnou příčinou psychických potíží, maximálně urychlují už probíhající procesy.
„Mluvil jsem s lékařkou, která si stěžovala na přepracovanost, na zážitky s umírajícími, podstata problému ale byla jinde, v osobních vztazích,“ uvádí docent Preiss obvyklou zkušenost, že „vliv covidu je povrchní“.
Pandemie nemusí mít jenom negativní vliv, rodinám může naopak pomoci, protože rodiče jsou častěji spolu i s dětmi.
„Dělali jsme toho přespříliš, teď je příležitost ke zklidnění,“ poukazuje na výhody expert z NUDZ. Se zahraničními kolegy se shoduje v tom, že příčinami silnějšího stresu a depresí bývají u běžné populace až ekonomické problémy. Ty však v Česku zasáhly jen menší část lidí.
Vážnější dopady má prozatím okolnost, že společnost dodnes přesně neví, jak je pandemie nebezpečná. Pro jedny zůstává koronavirus nemocí, která se příliš neliší od obvyklých respiračních chorob, další se jí však nesmírně bojí.
„Neodhadl bych, že tento postoj bude tak rozšířený,“ podotýká docent Preiss. Jedni i druzí vycházejí z osobních zkušeností a představ, proto z nich mohou vzniknout dvě nesmiřitelné skupiny.
Expert z Národního ústavu duševního zdraví odkazuje na výzkum Randyho Corpuze z Massachusettské univerzity, který vysvětluje chování opatrnější části populace během pandemie podle modelu tzv. pomalé životní strategie (slow life history strategy).
Tento model vypůjčený z biologie předpokládá, že jednotlivci chrání dlouhodobé bezpečí své rodiny za účelem bezpečné výchovy potomků. Zároveň vyžadují, aby se stejně chovali členové širší komunity.
„Jednotlivci mohou rutinně využívat morální emoce včetně hněvu a znechucení, pokud chtějí zajistit, aby ostatní dodržovali sociální pravidla,“ popisuje Corpuz. Cílem je posílit soudržnost ve skupině, případně ochrana před nemocemi. Kvalitativní průzkum mezi dvěma sty Američany prokázal, že lidé s pomalou životní strategií aktivně žádají co nejvíc rozšířit preventivní opatření proti covidu-19 včetně plošného testování a nošení roušek na veřejnosti. Zároveň častěji doporučují povinné očkování.
Autoři z Massachusetts předpokládali, že takový postoj odpovídá lidem vyznávajícím konzervativní hodnoty, jakými je podpora klasické rodiny a ochrana volného trhu. S překvapením však zjistili, že konzervativci jsou naopak nejsilnější skupinou, která přísná opatření odmítá.
Právě spory o správný postup proti koronaviru mohou podle expertů způsobit rozkol v rodinách i v celé společnosti, zvláště z toho důvodu, že není jisté, kudy vede dělicí čára. Vláda tomu může těžko čelit, protože zároveň v zemi klesá míra důvěry.
Docent Preiss nevylučuje, že s delším trváním krize poroste napětí, které může přerůst do nepokojů. „Protestovat na Staroměstském náměstí stejně jako obsadit Kapitol mohli lidé, kteří si připadali, že jsou zavřeni, a chtěli se nějak projevit,“ nabízí jeden z možných výkladů posledních událostí expert..
