Článek
Paní Havlová, na Facebooku jste oznámila, že se se svou garderobiérkou z Divadla na Vinohradech snažíte pomoci lidem, kterým chybí roušky. Čím přesně se zabýváte nebo zaměstnáváte?
Je nás tady víc, ale ne zas tolik. Ozývají se nám dobrovolníci. Potřebujeme, aby lidé pomohli ve svých domácnostech: sháníme šičky, takže někoho, kdo má šicí stroj. Nebo potřebujeme lidi, kteří by stříhali roušky, tedy lidi, kteří mají látky, prostěradla, stará povlečení, aby to byla stoprocentní bavlna. Já dávám i staré bavlněné šaty. Mám tady garderobiérky od nás z divadla, šijeme to, špendlíme záhybky, a protože jsme nesehnali tkalouny, tak zažehlujeme úzké tkalouny. To je největší práce.
Lidé se na vás obrací prostřednictvím vaší nadace Vize 97, předpokládám. Tam shromažďujete kontakty?
Shromažďujeme je na Facebooku, na www.vize.cz i na mém Instagramu, který mě naučily používat vnučky, ale ne moc do hloubky (směje se). Teď se nemůžu dostat do zpráv. Protože nechci veřejně udávat adresy. Vést šicí salóny není můj obor. Nechci, abychom si předávali bacily a bylo nás hodně na jednom místě, proto chci, aby to každý dělal na svém pracovišti, nebo u sebe doma.
Dagmar Havlová v akci.
Roušky pak chcete distribuovat lidem, kteří se vám ozvou, nebo je sami někam nabízíte?
My už je distribuujeme. To začalo tak, že se mi ozvali na můj instagramový účet lékaři a děkovali mi za to, že jsem jim v předchozí zprávě poděkovala. Stěžovali si, že nemají roušky oni ani sestry, stejně tak chybí prodavačkám… Chybí lékařům a sestrám v psychiatrických nemocnicích. Tam to distribuujeme. Jde to strašně pomalu. Jedna žena už nemůže, dělali jsme celou noc. Máme málo lidí. Teď se hlásí kamarádky. Jedna mi přivezla 250 nastříhaných roušek ze svých prostěradel a prostěradel svých sousedů. Chtěla bych požádat, kdo má látky, aby se ozval raději na web vize.cz, my si ty lidi obvoláme.
Vypadá to, že se z vás v nouzovém stavu stala dispečerka vzájemné pomoci lidí lidem…
Já jsem trošku manažer, trochu – jak teď koukám, když jste mě zavolal – i PR, marketing. Také se zapojuju , špendlím roušky… Umím šít, plést, háčkovat, vyšívat, všechny ruční práce… Pro mě to tedy není problém. A šicí stroj mám.
Jak vás tak poslouchám, tak nepropadáte nějaké trudnomyslnosti, ale berete to – nechci říct s humorem – ale jako naději, že si lidé pomůžou sami. Je to tak?
A co mají jiného dělat? Řekněte mi.
Berete to tak, že se něco zanedbalo?
Když je potřeba pomoc, tak pomůžu. Ať je to okopávání zahrádky nebo ošetřování nemocných. Nebo šití roušek.
Jak prožíváte situace, kdy se na nás valí velice nepěkné informace ze všech koutů světa?
Ty informace jsou až apokalyptické, bych řekla. A co má člověk dělat než tomu nějakým způsobem čelit. Někdo sedí doma, já neumím sedět doma. Jsem člověk, který myslí na druhé, i proto mám nadaci… Už se mi řítí další hovory. Musím to všechno zvládnout.
Děkuju vám za rozhovor i za to, co děláte.
Já také děkuju. A jestli můžu tímto prostřednictvím poděkovat všem dobrovolníkům, co se hlásí, tak bych to také ráda udělala. Sháníme šičky, látky, střihačky a někoho, kdo umí žehlit.
A můžou se hlásit na webových stránkách a my řekneme, co je potřeba. Dneska ráno jsme neměli látky, tak jsem prohledala dům. Pak máme dost nastříhaných látek, ale zase nemáme šičky. Ta situace se každou hodinu mění.
