Cyklista Dressler: Co pro nás bylo před dvaceti lety extrémní, dnes jezdí malí kluci

Jak vypadají léta už dneska bývalého závodníka, ale člověka, který je s kolem neustále srostlý?

Já naštěstí jezdím na kole pořád. Potom, co jsem přestal závodit, jsem ještě jezdil exhibice. Ale potom jsem se začal věnovat vyučování jízdy na kole, protože už jsem za té cyklistické kariéry napsal nějaké články a psal jsem do časopisů výukové články nebo blog, jak by se to dalo říct teď podlé nové terminologie. Ale potom jsem si řekl, že bych v tom mohl pokračovat. Napsal jsem další knížku a děláme výukové kempy, učíme malé děti, velké děti, 70leté děti mít větší radost na kole. A já jsem rád, že jezdím na kole, že mě kolo pořád baví.

Ty jsi byl absolutní světová špička, co se týká biketrialu, mistr světa, mistr Evropy. O republikových titulech už vůbec nehovořím. Co tě přitáhlo právě k téhle disciplíně? Protože spousta kluků má určitě takovou představu, že kdysi za nás, že jsme byli mladí, že vyhraji Závod míru, pak že vyhraji olympiádu, na dráze nebo na silnici. A biketrial?

V té době se tomu říkalo cyklotrial. Já jsem samozřejmě jezdil někde za barákem, když jsem byl malý, a zkoušel jsem smyky. Měl jsem kolo značky Pioneer a přejet nějaký obrubník a jet po zadním byl tenkrát podle mě sen mnoha kluků v mém věku. Snažíme se, aby to bylo mimo jiné i teď. A potom jsem viděl na leteckém dni, když jsme byli se školou na výletě, nějaké kluky, kteří skáčou na motorkách, na nějakých paletách a sudech. Potom tam byla ještě i exhibice na kolech a ta mě úplně uhranula. Pak jsem shodou okolností našel v časopise ABC mladých techniků plánek na stavbu cyklotrialového kola podle věcí dostupných v tehdejším socialistickém Československu. Táta byl dost schopný na to, aby ty věci sehnal. Aby to kolo svařil. Začal jezdit a přišlo mi to úžasné. Překonávat na kole překážky, ještě na speciálním, byl rok 84, ta doba byla taková a bylo to hezké.

A neodradilo tě to, když jsi začal dělat cyklotrial, že těch pádů musíš absolvovat opravdu hodně a kolikrát to bolí?

Já nejsem žádný velký odvážlivec, i přestože hodně lidí řekne, že dělám sport, který vypadá jako extrémní nebo nebezpečný. Ale naštěstí jsem tam sám a za chyby si zaplatím sám. Ten sport byl v začátcích, to znamená, že jsme tenkrát jezdili věci, které jsou z dnešního pohledu sranda, pitominy. V podstatě jsme jezdili přes jednu paletu, přes kládu v lese, kmeny a kořeny. V současnosti mi to přijde trošku nebezpečnější. Ale já vždycky říkám, že není nebezpečný sport. Spíše jde o to, jak člověk některé věci dělá, s jakým soustředěním. Mně se také víc věcí stalo při blbostech než při tom nejtěžším a nejvíc nebezpečném.

Jaké panovaly tehdy vztahy mezi těmi nejlepšími? Byla to trochu řevnivost nebo profesní žárlivost nebo: Jasně, pomůžu ti s čímkoliv budeš potřebovat?

Já myslím, že ve sportu to je vždycky tak, jak to je normální mezi lidmi. Buď máš někoho, kdo ti je sympatický, a jsi mu ochotný pomoct, anebo je někdo, kdo ti tolik sympatický není, a navíc je to ještě tvůj soupeř. Tak mu úplně pomáhat nechceš. A je jasné, že v individuálním sportu, když chceš vyhrát, nemůžeš být úplně se všemi kamarád. Ve chvíli, kdy máš ve finále závodu vystrčit trochu lokty, tak potřebuješ soupeře nemít trošku rád. To neznamená, že s nimi nemůžeš potom jít na pivo. Když jsem jel pár závodů, kde jsem byl kamarád s ostatními závodníky, nedopadlo to úplně dobře. Pamatuji si, co bylo zajímavé, že když jsem v roce 1987 začal, jsem jel poprvé na mistrovství světa na devízový příslib a výjezdní doložku, jak se tenkrát jmenovaly ty věci…

A teď je polovina lidí, kteří na to koukají a nerozumí, o čem mluvíš.

To je bohužel tak asi je, ale bylo to trochu složitější vycestovat do zahraničí, do západní Evropy. Ale vím, že mi tenkrát a několik let potom říkali kamarádi z Anglie, že bylo pro ně zajímavé, že jsem tenkrát závodil hodně se závodníkem ze Španělska, který se jmenoval Otpi. Bylo to prý takové zajímavé kapitalisticko-socialistické porovnání. Já jsem jezdil tenkrát ještě na kole tady z Československa, které nebylo tak dobré jako kolo ze Španělska. Otpi byl ještě synem majitele fabriky, takže to byl takový fabrikant a já jsem byl ten kluk ze socialistického Československa…

Proletář.

Proletář.

Ty máš za sebou nejenom spoustu sportovních úspěchů, ale také něco, co mě překvapilo, když jsem četl materiály, které jsem si sehnal. A tam jsem se dozvěděl, že ty sis taky hrál dost nepříjemně s elektrikou v jednom případě.

To byla pro mě docela zásadní událost, kdy jsem se asi podruhé narodil. Při natáčení jednoho videa jsme natáčeli na nádraží na vlacích. Já jsem předtím na nějakých vlacích jezdil, přejížděl jsem přes ně a tak. V euforii, kdy člověk chce něco dobře natočit, chce, aby to bylo dobré, aby tam udělal lepší záběr, je najednou v trošku jiném světě, protože vidí jenom záběry a ne úplně všechno, co by měl. A já jsem tenkrát v rychlosti a zmatku vylezl na vagon a nejde si myslet, že jsem úplně rozumný, že jsem to udělal, ale chytl jsem kabel, co je nad vagonem, a v tu chvíli jsem držel žebřík, po kterém se leze nahoru. Tam je 3000 voltů stejnosměrného proudu. To, co se potom dělo, bylo asi zásadní pro to, co si myslím o životě. A to by bylo asi na delší vyprávění. Pro mě to byla velká škola v tom, že když člověk něco dělá, měl by se u toho soustředit. Jak jsem říkal předtím, nejsou nebezpečné věci, spíš jestli to člověk dělá opravdu připraveně a jestli, než někam skočí, se tam radši dojde podívat. Když tě někdo hecuje, já to vždycky říkám všem mladým: Když vás budou kluci hecovat, skočíš nějaký skok, ty ani nevíš, co tam je. Dovol to, aby si oni mysleli, že jsi v tu chvíli trošku posera. Ale budeš možná déle zdravý, protože se podíváš, vyzkoušíš to jednou a podruhé tam jedeš trochu na jistotu. Hlavní je, že čas o tu vteřinu už nikdy nevrátíš zpátky. Jak se někam rozjedeš a někam vletíš, nejde to vrátit. Já jsem to štěstí měl, jsem za to vděčný.

Já jsem teď viděl, nevím, jestli jsi to také zachytil na sociálních sítích, video, jak chlapík sjíždí obrovské skály, různě skáče 50, 70, 90 metrů. Já si říkám, jak to na tom kole vůbec je možné.

Je to možné. Opravdu ten sport se dostává nejen na kole a na motorkách do pozic, kterým já už moc nerozumím, protože mi to přijde, že to je opravdu za hranicí možností. Kola se vyvíjí, kluci, kteří chtějí někoho oslovit, tak to musejí tlačit hodně nahoru. Něco, co vypadá z pohledu možná dvacet let zpátky extrémně, tak je něco, co teď jezdí malí kluci. Nevím, jestli je to úplně rozumné. Kouká se na to dobře, ale já sám některým těm videím vůbec nerozumím, jak je to možné. Já bych si to možná dokázal představit před 30 lety, s tím postupujícím věkem a zkušenostmi, kdy vím, že to bolí, že nechci chodit po nemocnicích, že se to hojí trošku déle, tomu rozumím o to méně. Ti kluci často mají nějaké zranění. Ale podle mě to je za tím touha být lepší, překonávat ty hranice. Bohužel ty hranice už jsou strašně vysoko, hluboko, daleko. A překonávat je, to je samozřejmě velmi obtížné a podle mě i nebezpečné. Nekouká se na to občas z druhé strany úplně špatně. Hodně lidí si může myslet, že tady ti lidé jsou úplní blázni. Já si myslím, že ti lidé jsou často velmi chytří a dokážou rozpoznat hranici toho rizika. Znám pár, kteří dělají opravdu šílené věci. Myslím si, že nemají moc zranění, jsou velmi chytří, dokáží to dobře dávkovat a jsou zesílení, jdou postupně do různých triků. Možná větší blázni jsou malí kluci, kteří začínají, a úplně přesně to vidí na videích a nepochopí, že k tomu vede nějaká cesta, a ne, že to je ta počítačová hra. Takže ono je to těžké rozeznat. Myslím, že je dobře, že u videí jsou na konci nepovedené pokusy, aby si děcka uvědomila, že to stálo nějakou dřinu. My vždycky na kempech a na akcích, kde pracujeme, dětem říkáme: Buďte rádi, že to ještě neumíte, protože se to můžete učit a to je nejhezčí. Občas to bolí, ale vlastně ta bolest je také něco, co tě v životě naučí. Ti kluci, kteří trénují skoky, tak to nejdřív trénují do foam pitu, to znamená vlastně do pěny. Když potom skáčou, tak mají na dopadu něco měkčího, co jim odpustí nějakou chybu, a teprve potom to jedou v těch reálných podmínkách. Oni milují ten adrenalin, já zase říkám, když adrenalin necítíš, tak tě to nebaví. A abys cítil adrenalin, musíš se trošku bát. A to k sobě patří, posouvat tu hranici a najednou cítit, že jsi překonal sám sebe.

Někdy si říkám, jestli nemáš jistější pohyb na dvou kolech než na dvou nohách.

Já si myslím, že na kole se možná někdy cítím jistěji. Kolikrát jsme dokázali přejet přes skály, kde by ses bál po nohou přejít. Kolo ti trošku pomůže, když už se dostaneš do nějaké úrovně k tomu, abys po těch překážkách, po kamenech tak poskakoval. Dostával jsem se z jednoho kamene na druhý nebo z jedné skalky na druhou.

Také funguješ jako člověk, který chce lidi naučit jezdit na kole. Samozřejmě já, když si vzpomenu na to, když mi bylo pár let a měl jsem první kolo, tak jsem se učil tak, že jsem na to sedl, dvakrát jsem spadl a pak už jsem se nějak čapnul a jezdil. A v podstatě celé mládí jsem strávil na kole, takže by si člověk řekl: Co na tom ty lidi vlastně učíš?

To přesně otázka, na kterou se ptá každý. Já ti odpovím tím, co jsi řekl. Všichni se to naučí sami, to je samo o sobě. Že se to naučíš, kamarád ti řekne něco, máma ti řekne: Nebudeš jezdit přední brzdou, zabiješ se. Potom další a další věci. A to je takový samosběr, kdežto když půjdeš hrát basketbal nebo atletiku, tak se část těch lidí dostane do nějakých oddílů, kde jsou připravení trenéři, kteří tam do toho dají systém, jenž se zase mezi lidmi rozšíří. Já vždycky říkám: Tady v Čechách jezdí spousta lidí na kole, myslím, že opravdu umí jezdit na kolech, ale neumí to dobře ovládat. Také závodníci, které já trénuji nebo trénujeme v našem týmu, tak mají problémy s tím, jak se na kole správně dívat, jak správně brzdit, jak používat rytmus jízdy. Když se naučíš pár věcí, třeba se naučíš brzdit přední brzdou, naučíš se pružit v kolenou, dát kolu prostor, aby jelo, když může jet, a nesvírat ho, kdy to je špatně, tak najednou zjistíš, že kolo tě víc baví. A my máme takové heslo: Bavte se s kolem. A dětem k tomu říkáme: Kolo je nejlepší hračka na světě.

Pro nás to byl dopravní prostředek se vším všudy. Já jsem jezdil na kole 6 kilometrů na gympl, do školy a zase zpátky. A pak jsem jel na trénink a všude a pořád jsem byl na kole.

To je přesně to, co mi přišlo na té době skvělé. A teď děláme hodně věcí pro děti, ale ty mají často čtyři roky a někdy také sedmdesát let. Ono je to podobné, ukázat lidem, že s tím kolem se dá blbnout, že kolo je často považováno jenom jako dopravní prostředek, ale to není v Čechách tolik, to je v jiných zemích. V Čechách to je takový mučicí a závodní prostředek. Ale ono může být velmi hravé. A často, když vezmou rodiče děti na náš kemp, tak jsou překvapení, že kolo začalo děti bavit. A my jim řekneme: Ale my jsme jim nezakázali, že mají dělat smyky, my jsme jim nezakázali, že mají zvedat přední kolo…

Že ti do toho skočím, ale to my jsme měli jako určitou známku kvality, že už to umíme, my jsme to chtěli dělat.

Jenomže teď rodiče často řeknou: Nedělej smyky, spadneš a odřeš se. A já jim říkám: Ale to, že se odře, to je pro dítě nejlepší škola, že pochopí, kde je hranice a že to bolí. A potom si řekne: Aha, tak to mám udělat trošku jinak. To je přesně to, co tě učí se posouvat dopředu. Kdežto když dáš dětem všechny chrániče a zakážeš jim, aby nedělali smyky, tak jim z toho sportu vezmeš to zábavné a oni budou jezdit jenom za tatínkem a za maminkou někam tam a zpátky, s tempem, které určitě nevyhovuje mamince a tatínkovi. To znamená, že se všichni neusmívají, to není hračka, která tě baví.

A učíš je také to, co pro nás byl ten vrcholný stupeň, jízda bez držení, protože to bylo pro holky…

Jasně. Ony to jsou blbiny, ale třeba právě jízda bez držení není vlastně skoro k ničemu mimo to, že to je frajeřinka.

Tak vezeš nákup…

Ale tak některé babičky, když vidím na ulici, mi přijdou, že jsou větší frajerky, když vidíš, s čím ony dokážou jet. Jízda bez držení učí lidi, aby se tolik neopírali o řídítka, protože chyba cyklistů, když jedou z kopce, je, že sevřou hodně řídítka a potom dole mají ruce takhle vyklepané, protože kolo příliš svírali. A ono stačí ho dobře navigovat pohledem, kam se podíváš, tam to kolo jede. Pro maminky, když se podívám na ten kámen, kterého se bojím, tak hlava mě tam dovede, na ten strom, když se podívám, tak hlava mě tam dovede, takže já se dívám tam, kam chci jet. Pohled je moje navigace. A kolu musím dát prostor. A když ho takhle sevřu na řídítkách, koleny sevřu rám, to kolo nemá prostor se odvalovat. V tom je zase další taková legrační rada. Když má kolo něco přejet, musí se točit kola. Zní to jako pro malé děti, ale spousta cyklistů, když přijede někam mezi dva malé kořínky, nebavíme se o skákání po kamenech, bavíme se o normální cyklistice v terénu, tak lidé to spíše zabrzdí v domnění, že tím to vyřeší. To kolo se zastaví, spíš nic nepřejede, ty tam zavrávoráš a v menší rychlosti ztratíš rovnováhu.

Jak jsi říkal. Když člověk opravdu křečovitě svírá řídítka, tak není moc schopný cokoliv s tím udělat. Je to stejné jako v autě, tam když budeš mít volant takhle, tak máš velkou pravděpodobnost, že to skončí fakt špatně.

Je to podobné na motorce. Na kole, v různých jiných sportech. Když jsme něco točili s Honzou Kopeckým, jezdcem rallye, tak jsme si o tom povídali a bylo, jak když si povídáme o kole nebo o autě úplně nastejno. Dát tomu trošku prostor, jak jsem říkal, musíš to navigovat, kolo neví, kam chce jet, ty ho tam jako člověk máš navigovat. Potom ale musíš dát prostor, aby tam jelo. A ono to opravdu dokáže. Kolo když pustíš ze schodů, sjede v podstatě samo do doby, než někam spadne. Často přijede cyklista na první hranu, na první schod a tam místo toho, aby kolo nechal rozjet, tak ho chytne pod krkem, ještě zahne řídítky a kolo nemůže dolů. A potom, když budeš brzdit hodně, tak poskakuješ a kolo je nervózní, cyklista je nervózní. To je pořád dokola, prostě se dívám, kam chci jet, a dám kolu prostor, a najednou kolo jezdí a baví tě víc. My jsme opravdu naučili jezdit tímto způsobem malé děti, aby měli větší radost z kola. Máme chlápky přes 60 let, kteří celý život jezdili na kole a najednou zjistili, že shodili ten computer, začali počítat cyklistiku na zážitky, jezdí víc v těžším terénu, koupili si celoodpružené kolo a mají z toho prostě radost, že to je prostě sranda, prostě si s kolem hraješ.

A to pivo také víc chutná potom.

Samozřejmě, já si myslím, že cyklistika má být zakončená prostě nějakým dobrým posezením s kamarády, když jedeš, dát si jedno pivo, limonádu nebo zmrzlinu, to k tomu patří, udělat si hezký výlet s nějakou tečkou.

Já učím víc jak dvacet let a ty příběhy vidíš čím dál tím víc dokola a poslední roky zjišťuji, možná překvapivě, že čím dál tím větší problém lidí je správné brzdění. Myslel jsem si, že to není tak důležitá věc, ale ono to je důležité. Spousta lidí řekne, když vidí nás, že jezdíme někde přes kameny, že jsme blázni, a z toho se bojí. A potom pojedou na cyklovýlet a na nějaké štěrkové cestě z kopce to nechají rozjet, protože mají pocit, že tam to nebezpečí není. Já si naopak myslím, že tam je ho mnohem víc, protože ve čtyřicetikilometrové rychlosti, když se ti to na štěrku trošku roztancuje, tak to udržet je docela jiný sport. Ještě ve chvíli, kdy neumíš brzdit, to znamená, že nemáš prsty na brzdách a najednou na to sáhneš takovým stylem. A ještě to zamáčkneš, v tu chvíli kolo jde do smyku, tebe to vystřeluje někam a ty bohužel na kole letíš hlavou proti ničemu. Takže cyklistika i v hobby pojetí je nebezpečný sport, na který spoustu lidí doplatilo. Je samozřejmě správné jezdit v přilbě a naučit se plynule brzdit, abych když se něco stane, na to nezareagovat jako pitomec, který to zahamtne stejně jako v autě. Ale dokážu reagovat plynule, a to je zase o tom pohledu, dívám se, kam jedu. A nerozjedu to tam, kde nevím, co s tím.

Ale jak říká jeden můj kamarád, a to souvisí s tím vlakem, blbý můžeš být, ale štěstí musíš mít. Pomáhám i handicapovaným cyklistům, konkrétně organizaci Černí koně, která pomáhá těm, kteří v životě tolik štěstí neměli a postihla je nějaká nemoc nebo handicap. Ten život je opravdu o náhodě, o vteřině, všechny věci neovlivníš, ale něco ano.

Pokud já vím, tak oni se specializují na to, že připravují kola pro handicapované, handbiky a další věci, a ty se s nimi nějak spolupodílíš na vývoji nebo…

Ne, ne. Já jsem takovým jejich patronem a snažím se jim trochu pomáhat a motivovat. Dělali jsme pár akcí, takových, kdy se snaží ukázat lidem, že handicapovaný člověk není něco zvláštního, koho máš litovat, ale koho máš respektovat a pomoct mu. A vždycky říkám a všude, že když třeba jsi týden na nějaké akci, tak zaprvé tam tě nikdo nebude chlácholit, že tě bolí koleno z fotbalu, na to zapomeň. A ty si tak uvědomíš, že tě bolí koleno, ale že ráno můžeš vstát a že je ti super. A že bolest k životu patří a je to vlastně fajn, protože když něco nebolí, tak je to asi horší. Oni teď dělají handbiky pro děti hlavně. A my jsme dělali dva jednodenní kempy pro ty děti, které jezdí jenom na vozíku. Já jsem zažil v životě hodně lidí, které učíme jezdit na kole, kteří tu radost mají, a jsem rád, že to takhle předáváme, ale když vidíš handicapované děti ve věku třeba osm, deset let, jak jezdí na vozíku odmala, a my jsme jim tam dali slalom mezi kuželkami, potom přejížděli jednu paletu. To už na mě maminky koukaly, co blázním. Já jsem také nevěděl, jestli to úplně nepřeháním. A potom jsme jezdili asi přes půlmetrovou velkou podestu a já jsem neviděl v životě tak nadšené lidi a takovou radost z toho, co dokázali. Potom mi Tomáš Pouch, předseda Černých koní, všechno vysvětloval a já jsem si uvědomil, že ty děti vlastně samy se nejsou schopné se pohybovat. Na vozíku jezdí tak jako po rovině a najednou přejely něco, jako bychom my přejeli 30metrový skok. Pro ně to byl úplně jiný svět. A to jsou podle mě úžasné zážitky pro zdravé lidi, protože tě to motivuje v životě uvědomovat si, čeho si vážit. A myslím, že pomáháš lidem, kteří to v životě mají těžší. A dávat jim radost, tak jsem takový patron a předavač radosti.

Tam je důležitá opravdu organizace, kde i Tomáš Pouch má amputovanou nohu, je tam spousta lidí, kteří mají nějaký handicap, není to organizace, kde zdraví dělají něco pro nemocné, a moc nevědí, o co jde, tady opravdu to dělají pro ty svoje nebo stejné lidi a rozumí tomu, takže si myslím, že to je fajn pomáhat přímo takhle těm lidem.

A co tebe čeká v nejbližší době. Je tady zima, tak co s kolem?

No právě, že já poslední roky objevil ježdění po tmě s dobrými světly, kdy vyrazíš, protože je brzy tma, a vyrazíš do tmavšího lesa s kvalitním světlem. A najednou je cyklistika strašně zajímavá. Ježdění na sněhu, když je trošku poprašek, tak je zajímavá, když máš dobré oblečení, kterého se dá koupit všude mraky, tak to není jiný sport než jezdit na běžkách. Někdo říká, že v zimě na kole je zima, ale na běžkách je stejná zima jako na kole. Já mám zimu vždycky takovou přípravu nové sezony, vypsat nové kempy, přihlášky na kempy a teď také doděláváme dotisk mé knížky Škola kola, která učí, jak mít větší radost z kola. Máme tam skvělé hosty, jako je Tomáš Berdych, Tomáš Hanák, Tonya Graves a další. Ti ukazují, jak je cyklistika různá. Já vždycky říkám, že cyklistika je barevná a kulatá.

Dělali jsme to s fotografkou Markétou Navrátilovou, knížka se prodávala, lidé s ní měli dobré zážitky a nám přišla škoda ji už nemít, takže ji dotiskujeme s malým bonusem. A potom, jak jsem i říkal na začátku o tom starém kole, tak jsem si natočil video z roku 1985, které by mělo ukázat trošku mým vrstevníkům, že ta doba není tak dávno nebo možná je dávno, 35 let je dlouho. Že jsme jezdili na nějakých kolech, která byla jiná. Takže chci trošku vyvolat vzpomínku, ale zároveň mladým dětem ukázat, že sport by měl být spíš o vášni než o tom, jak vypadám, jestli mám na Facebooku u příspěvku, kde skočím přes obrubník, sto lajků nebo pět. Že by to mělo být o srdci, o tom to dělat, a ne koukat na to, jak vypadám nebo jaké mám kolo.