Čtyři ústavní soudci se změnou voleb nesouhlasí. Jaké jsou jejich výhrady?

Rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení části volebního zákona, která diskriminovala menší strany, nepodpořili soudci absolutní většinou. Čtyři z patnácti členů pléna – Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Josef Fiala a Radovan Suchánek – se postavili proti.

Nad jejich ostrým nesouhlasem se pozastavil například Ondřej Preuss, advokát a odborný asistent na Katedře ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze: „Nebudu zastírat, že pro mě nález Ústavního soudu nebyl překvapivý. Je tam velká míra pragmatismu. Co mě ale velmi překvapilo, bylo to, jak ostrý byl disent – nesouhlas s celým rozhodnutím – čtyřech soudců, kteří hovoří mimo jiné o aroganci (viz bod 1, pozn. red.),“ uvedl Preuss.

Jaké jsou jejich výtky? Shrnuli je v obsáhlém vyjádření, které rozdělili do šesti bodů.

Podle názoru nesouhlasících soudců Ústavní soud načasováním významně zasáhl do přípravy voleb, a to na dvou úrovních – politických stran i volebních orgánů. Podle jejich argumentace je soud postavil do nejistoty, zda se podaří do říjnových voleb přijmout novou zákonnou úpravu.

Kritizovali, že ústavní stížnost přišla už před třemi lety, ale soudce zpravodaj rozhodl až nyní – několik měsíců před volbami. „Soudce zpravodaj promeškal dobu pro předložení vyhovujícího návrhu, a to bez ohledu na skutečnost, že volby byly již vyhlášeny. Je snad nesporné, že ‚zbourání‘ volebního systému 8 měsíců před volbami vyvolá velké politické pnutí a nejistotu,“ uvedli ve své zprávě s dodatkem, že toto může podlomit důvěru občanů ve fungování demokratického systému.

Soudce zpravodaj předložil návrh nálezu plénu Ústavního soudu 19. ledna 2021. „A to ještě jen jeho část, přičemž celý text jeho první verze byl dán soudcům k dispozici až ve čtvrtek 21. ledna,“ upozornili. Plénum projednávalo návrh spolu s dalšími pěti návrhy hned v úterý 26. ledna.

„Soudce zpravodaj tak vystavil plénum neúměrnému časovému tlaku, zcela nepatřičnému vzhledem k významu i rozsahu zpravodajské zprávy. Přitom byl navrhovatelkou (skupina senátorů, pozn. red.) opakovaně dotazován na stav věci a upomínán, že se krátí doba, kdy by Parlament ČR mohl do předpokládaného konce volebního období zareagovat na případný derogativní nález. Vrcholem arogance je pak vyhlášení nálezu pouhých 19 hodin po jeho přijetí, aniž by však bylo soudcům dáno k dispozici jeho konečné znění. Snad aby nebyl poskytnut patřičný prostor disentujícím soudcům k sepsání odlišného stanoviska,“ uvedli.

Čili překážka věci pravomocně rozhodnuté. Čtveřice soudců jí argumentuje v případě zrušení pětiprocentní uzavírací klauzule pro kandidující strany. Připomínají, že Ústavní soud se už v minulosti zabýval tím, zda je v pořádku, že pokud kandiduje více stran společně, nestačí získat alespoň 5 procent hlasů, jak je tomu v případě jednotlivé strany.

Podle nich se tedy už jedná o věc „rozsouzenou“ a nelze se k ní vracet, když k tomu neexistují vážné důvody. „V případě uzavíracích klauzulí přitom neshledáváme žádný závažný důvod k překonání právních názorů, k nimž dospěl Ústavní soud ve své předchozí nálezové judikatuře.“

Projděte si nález Ústavního soudu. Nesouhlasné stanovisko čtyř soudců je v závěru od strany 64.

Soudci poukazují na fakt, že není snadné dosáhnout správné poměrnosti volebního systému. „Nález připouští i existenci takzvaných volebních paradoxů, které však ‚samy o sobě nemohou být považovány za neústavní, protože jsou dílem náhody, resp. dílem souhry řady obvykle neopakovatelných okolností‘,“ vysvětlili soudci ve své argumentaci.

A nesouhlasí ani s tím, že nález vychází z historizujících úvah nad vývojem meziválečného a poválečného volebního systému. Podle nich se měl zakládat spíše na pečlivé analýze volebních dat z jednotlivých voleb, jež se dosud uskutečnily na základě platné úpravy, ale také na dosavadní bohaté a setrvalé judikatuře Ústavního soudu, která vedla k závěrům opačným těm, co nyní podporují derogaci (zrušení právního předpisu nebo jeho části). „Ani jedno ani druhé však v nálezu nenacházíme,“ uvedli.

Nynější nález Ústavního soudu vyhověl navrhovatelům jen částečně. Kupříkladu nezrušil volební kraje. Avšak došlo ke zrušení ustanovení, podle něhož „mandáty politickým stranám, politickým hnutím a koalicím, které postoupily do skrutinia, se rozdělují v rámci volebních krajů“. Oponující soudci v tom shledávají rozpaky soudu nad tím, jaký mají mít volební kraje význam.

Navíc s rozdělováním mandátů stranám v jednotlivých volebních krajích se podle nich Ústavní soud vyrovnal již v jednom z dřívějších usnesení.

Čtveřice soudců, která s rozhodnutím nesouhlasí, nesouhlasí ani s tím, že by bylo neústavní uplatnění D ́Hondtovy metody volebního dělitele. Podle nálezu by poměr mezi obdrženými hlasy a získanými mandáty neměl být dílem náhody, nýbrž pravidel zakotvených ve volebním zákoně.

To se však podle oponujících soudců děje i v případě D‘Hondtovy metody. „Tato formule je založena na matematické metodě, která je sama o sobě neutrální a působí rozdílně teprve ve spojení s různou velikostí volebního obvodu, popřípadě počtem kandidujících stran. V menších volebních obvodech může skutečně mírně zvýhodňovat větší politické strany. Kdo je však větší politickou stranou, o tom nerozhoduje tato formule či náhoda, nýbrž voliči,“ argumentují.

Argumentování sto let starými právními předpisy není podle oponentů právně relevantní ani přiléhavé, neboť tehdejší Československo bylo státem s jinými předchozími historickými zkušenosti, jinou strukturou území i obyvatelstva či jinak utvářeným stranicko-politickým systémem. Stejné je to podle nich s odkazy na ústavu Výmarské republiky.