Čtyři důvody k optimismu. Vyléčených je mnohem víc, říká expert z Oxfordu

„Proč se už dneska v Číně, kde nákaza koronavirem vypukla v prosinci, nemluví o epidemii? To není tím, že by tam byli všichni zavření doma. Je to proto, že mají masivně rozjeté takzvané trasování,“ vysvětluje Jan Kulveit z Oxfordské univerzity. „U každého nakaženého zjistí, kdo byly v poslední době jeho kontakty, koho tedy mohl nakazit. Jsou v tom hodně rychlí a úspěšní. Když se někde objeví nákaza, dokážou lidi rychle testovat, najít skoro všechny kontakty a izolují je v karanténě. Spolu s dalšími opatřeními proti importu nákazy se s tím virem dá žít relativně normálně.“

Takže všichni se pohybují volně a jen občas se někdo ocitne v izolaci?

Přesně tak. Když si vezmeme, že bychom měli třeba padesát nových nakažených za den, každý by měl třeba padesát kontaktů – což asi většina lidí má i méně – tak by to prostě znamenalo dát za den do karantény nějaké dva nebo tři tisíce lidí. To je lepší než mít v karanténě celý stát. To je podle mě strategie cílených opatření, ke kterým se časem přejde od těch plošných. Jsou tam samozřejmě různé kompromisy: nemyslím si například, že se do léta otevřou školy. Stejně tak si myslím, že po delší dobu zůstanou roušky. Pořád lepší nosit roušku než sedět doma. Jde o to, potlačit epidemii a nezničit na moc dlouho normální život a nepoškodit společnost. Nějakou dobu to ovšem bude trvat.

S omezením pohybu se tady učíme žít už druhý týden, dva týdny jsou zavřené školy, zakázána jsou velká shromáždění lidí. Na co se tedy máme připravit?

Počítat s tím, že současná karanténa je jen první bitva, ne celá válka. Prostě to nějakou dobu bude trvat. Teď jsme na začátku. Ta přijatá opatření jsou rázná, což je výborné. To dává čas na vytvoření infrastruktury, která to bude zvládat, aniž by byla plošná karanténa. Jde o testy a trasování kontaktů. S tím hygieně pomáhá například iniciativa COVID19CZ. Také je možné, že třeba za dva měsíce budeme mít vyzkoušený a schválený přípravek remdesivir, což by pomohlo omezit úmrtí. Jsem optimista v tom, že na podzim budeme mít v boji s koronavirem mnohem lepší zbraně.

Takže do podzimu bude nákaza výrazně omezovat náš život?

Mám obavu, že ano. Ale není to úplně jasné. Může to být tak, že se dostaneme na nějaký stav jako Tchaj-wan, kde společnost funguje víceméně normálně. Může se ale také stát, že to úplně nezvládne nějaká jiná země v Evropě a riziko infekce tam bude třeba dvacetkrát větší. Proto si myslím, že možná zůstanou povinné karantény po příjezdu odněkud ze zahraničí. Je vážně řada různých možností, podle toho, co svět udělá.

Spekuluje se, že léto by mohlo šíření infekce zastavit. Dá se na to spoléhat?

Jak to ovlivní léto, je jeden z neznámých parametrů. Počasí na to nějaký vliv má. Když bude léto, tak to určitě neuškodí, spíš to pomůže, ale otázka je, jak moc. V tom se liší i jednotlivé studie špičkových odborníků.

Z čeho se při těchto nejasných předpovědích dá vlastně čerpat nějaký optimismus?

Největším důvodem k optimismu je pro mě to, že se to v asijských zemích podařilo dostat do stavu, kdy se tam víceméně žije normálně a není to těmi plošnými opatřeními. Tchaj-wan, Vietnam… Z toho je možné soudit, že se to vyřešit dá, i když COVID-19 zůstává problém, nežije se tam úplně stejně jako předtím, ale je to mnohem blíže k běžnému životu než teď tady. To je jeden důvod k optimismu. A druhý je postup technologií a výzkumu, který se ale těžko odhaduje a není dobré na něj spoléhat.

Myslíte vývoj vakcíny?

Nezužoval bych to jenom na vakcínu. Představte si, že bychom měli nějaké zařízení, do kterého by člověk dýchl a ono nám to řeklo, jestli je nakažený, nebo ne. Něco jako je test na alkohol. Není vyloučené, že něco takového bude existovat. To by nám hodně pomohlo. Nebo kdyby ty současné PCR testy byly masivně dostupné. Nebo mohou být lepší roušky. Lepší dezinfekce. Myslím, že svět má velkou kapacitu vymýšlet a vytvářet nové technologie a na koronavirus je upřená ohromná pozornost. Z toho všeho může vzejít nějaké pozitivní překvapení, něco, co nám pomůže. Ale tohle je velmi obtížné zachytit v epidemických modelech.

Závisí tedy další vývoj hlavně na tom, kam se posune věda?

Nejen. Co se stane, není právě jen otázka virologie nebo epidemiologie, ale i třeba ekonomie. Je to i otázka politických systémů. Jestli lidé budou ochotni spolupracovat při tom takzvaném trasování, dodržovat různá doporučení či omezení, jestli mají základní důvěru. Je důležité, aby lidé s hygieniky spolupracovali.

A není právě toto ten velký rozdíl mezi západní civilizací, která důsledně dbá na ochranu soukromých dat, a tím, jak to funguje v Číně nebo na Tchaj-wanu?

Je prostě zapotřebí, abychom si tu uvědomili, o co jde – tj. ochranu ostatních, starších a zranitelných – a spolupracovali dobrovolně. Já věřím, že takoví lidé tady až na pár výjimek budou. Mimochodem, já si ani nemyslím, že by v Číně většina lidí spolupracovala s epidemiology, protože je k tomu nutí represivní systém. Myslím, že šíření nakažlivé nemoci je něco, proti čemu je přirozené se jako lidé spojit. Ano, čínský systém je represivní, ale to se projevuje v jiných věcech. Myslím, že v boji proti nákaze tam lidé se státem spolupracovali dobrovolně.

Jen ji bohužel čínské úřady na začátku trestuhodně podcenily a případy nákazy tutlaly.

Tam se opravdu na začátku stala fatální chyba. Jeden kolega to okomentoval slovy, že rozhodnutí úředníka z Wu-chanu to tutlat je pravděpodobně jedním z nejdražších individuálních omylů v historii lidstva, rozhodnutí, které způsobilo ohromné škody. To je bohužel pravda, v Číně se stala na začátku fatální chyba. Ale potom to docela zvládli. Když se ale podíváme na Evropu, tak ta mohla mít skoro měsíc a půl náskok oproti současnosti.

Kdyby se stalo co?

Kdybychom to tady všichni, včetně lidí a politické reprezentace, vnímali vážně a chápali, že to není nějaký problém v Číně, ale že je to problém, který do Evropy skoro jistě dorazí. Zaznamenal jsem spoustu hrozně arogantních vyjádření typu, že je to čínský problém, že čínské zdravotnictví za moc nestojí, že je Čína zaostalá země a podobně.

To, že si něco takového myslí někteří laici, tolik nezaráží, ale že si to mysleli i odborníci a úřady, kteří by měli být kompetentní v boji s infekcemi, to už je na pováženou. I ta politická prohlášení členů vlády, že jsme na všechno skvěle připraveni – a výsledek vidíme…

Já si myslím, že problém je částečně v tom, že takhle velká pandemie je něco, co jaksi vymizelo z historické paměti. Nikdo s tím nemá přímou zkušenost. Jsou sice skupiny lidí, kteří na podobná rizika upozorňují, včetně třeba ústavu, kde pracuji, nebo třeba i Billa Gatese – ale pro většinu odborníků, třeba i na úřadech, to bylo něco, co je obtížné brát úplně vážně a skutečně docenit. V mém případě je to trochu jiné: témata, kterými se FHI zabývá, jsou mimo jiné globální a existenční rizika, události, které jsou nepravděpodobné. Takže o pandemiích uvažujeme běžně.

Další otázka je, jestli si takové neobvyklé riziko nějaký politik vezme za své a bude na to společnost připravovat. V naprosté většině případů se nakonec nic dramatického nestane a někdo přípravy napadne jako zbytečné vyvolávání paniky nebo zkritizuje, že místo přípravy na pandemii se mělo investovat do něčeho běžného.

Třeba na slevy na jízdné…

To je trochu mylné zjednodušení na premiéra Babiše a českou politiku. Přístup k rizikům je systémový problém, který je vidět úplně na konkrétních lidech skoro všude na Západě. Když někdo investuje do přípravy na rizika, která se nestávají moc často, tak se prostě většinou nic nestane a sklidí kritiku. Naopak pokud už se něco stane, tak to většinou není situace, kdy by se někdo radoval, že krizový scénář se naplňuje nebo plán odpovídá realitě.

Když se věnujete modelování podobných situací, jak vnímáte informace o tom, že při takovém počtu nakažených zatím evidujeme jen 7 případů vyléčení?

To je částečně jednoduchá statistická iluze - od nákazy do vyléčení to trvá týdny, takže počet vyléčených odpovídá velikosti epidemie před několika týdny, kdežto počet potvrzených nakažených před několika dny. Navíc i těch uzdravených je ve skutečnosti mnohem víc, protože je tu spousta lidí, kteří tou infekcí projdou a nejsou diagnostikováni. Velká většina lidí žádnou léčbu nepotřebuje. Když se někdo nakazil, zůstal doma, měl mírné příznaky, mírně zvýšenou teplotu, za pět dní ho to přešlo, tak se nejspíš do žádné statistiky vyléčených nedostane. Takže těch lidí, kteří tím prošli a jsou z toho vyléčení, je pravděpodobně mnohem víc. Ale skutečně to hlavní, co ta čísla odrážejí, je jen doba mezi nákazou a vyléčením. Počet nakažených a vyléčených nejsou čísla, u kterých by úplně dávalo smysl je dělit.