Čtvrt století poslouchali pískot, teď jim hala zatleská. Zpověď legend, které se loučí s extraligou

Čtvrtstoletí se drželi mezi absolutní tuzemskou i světovou špičkou. Pamatují velké zápasy mistrovství světa i olympiád. Až v pátek v Pardubicích naposledy slezou z ledu, rozloučí se jako legendy českého hokeje. Jen se to o nich moc neví, jsou totiž hokejoví rozhodčí.

Stanislav Barvíř a Petr Blümel vytvořili nerozlučnou dvojici, v Tipsport extralize nastupovali bok po boku pětadvacet let a vytvořili řadu rekordů. Barvíř jako první rozhodčí v české historii odpískal v nejvyšší soutěži více než tisícovku utkání, dohromady spolu odřídili téměř devět stovek zápasů. Už to je jedinečné a do budoucna pravděpodobně i nepřekonatelné.

„Vsadit v dnešní době všechno na hokej a vydržet v něm pětadvacet nebo třicet let asi moc reálné není. Nikdy jsme si to takhle neplánovali. Jen jsme dělali všechno proto, abychom byli nejlepší a aby nám lidi věřili. Asi jsme odvedli docela dobrou práci,“ říká Barvíř v rozhovoru, který bude plný vzpomínek a zážitků dvou výjimečných lidí ze zákulisí české hokejové scény.

„Zrovna se mě doma ptali, jak je možné, že jsme neměli žádnou ponorku. My fakt žádnou krizi neměli. Pětadvacet let jsme spolu vydrželi trávit večery a noci v autě na cestách za hokejem a neskutečně jsme se tím bavili,“ usmívá se Barvíř, že to celé stálo za to.

Dá se vůbec při práci hokejového rozhodčího pohádat?

Stanislav Barvíř: „To teda!“ (směje se)

Petr Blümel: „On je Standa nervák, úplný blázen! Já už to uměl poznat z druhé strany kluziště na dálku, že každou chvílí vyteče.“

Co vás pane Barvíři tak vytáčelo?

Barvíř: „Já nemám rád, když se nedodržují pravidla. Možná jsem někdy na ostatní kluky působil mentorsky až moc, ale chci, aby tady po nás nějaký odkaz zůstal. Mezi rozhodčími jsou odjakživa nastaveny různé rituály a zavedená pravidla. Občas mi přišlo, že ta mladší generace už ty hodnoty neuznává – myslím z lidského pohledu. Pořád jim připomínáme, že jsme si na ledě všichni rovni. Třeba v jednom zápase se nám stalo, že jsme všichni stáli na konci třetiny na ledě a jeden hlavní se sebral a odjel sám do kabiny. To mě rozčílilo tak, že jsem mu rozmlátil přilbu o lavičku. Pak jsem se mu samozřejmě omluvil a dnes se tomu společně zasmějeme. V dodržování podobných zásad jsem asi fakt blázen. Měl jsem štěstí, že se tady Petr nad tím umí nejen povznést, ale on se tomu i zasměje. Asi to v něm občas taky vřelo, ale nikdy proti mně nešel. My totiž ze všeho nejvíce chtěli, aby v týmu byla pohoda a přátelská atmosféra.“

Rozhodčí a lidé okolo na vás nedají dopustit třeba proto, že jste na zápasy vozili vlastní kávovar. Dvě hodiny před buly bylo vaším pravidlem si se všemi rozhodčími sednout a na chvilku si u kávy popovídat, že?

Barvíř: „Přesně kvůli té pohodě a nějakému pocitu vzájemnosti jsem ho vozil. Většina rozhodčích chodí do civilního zaměstnání a na zápas z něj přijede i vinou tlaku dnešní doby s trošku rozostřeným myšlením a ve stresu. My jsme vždycky chtěli, abychom si před zápasem měli čas udělat úplnou pohodu a uvědomili si, že už jsme na hokeji.“

Blümel: „Jezdili jsme vždycky dvě hodiny předem. A první, co nás naštvalo, když někdo přijel pozdě nebo úplně na poslední chvíli. My jsme prostě ten klídek a pohodu v kabině mít chtěli.“

Dokázali vás něčím vyloženě naštvat i hráči?

Blümel: „Já beru, že jsou během zápasu v emocích a my jsme první na ráně. V jejich očích jsme prostě často ti, co za všechno můžou. Někdy jsem už ale začínal mít pocit, že ztrácejí soudnost. Když mi hráč vynadá, pak zchladne a za dvě střídání se mi omluví, úplně to beru. Dokonce mu sám v tu chvíli dovedu přiznat: ‚Hele, bylo to těsný a možná máš pravdu. Ale promiň, prostě jsem to pískl.‘ Jenže z ledu se tenhle respekt vytrácí. Mám občas pocit, že my rozhodčí jsme kreténi a hotovo.“

Barvíř: „Jsou i opačná gesta hráčů, co umí potěšit. Jsou to věci, které normálně nejsou vidět – úplné drobnosti. Třeba když vezmete brankáři puk z lapačky a on vás plácne hokejkou po zadku a něco prohodí. Člověk má pocit, že je fakt na stejné úrovni – což přece jsme nebo máme být. Blbý ale je, když hráči jdou na led s tím, že jim hokej kazíme. To přece nikdo z nás dělat nechce. Proto nám navždycky zůstanou v srdcích hráči, kterým jsme říkali gentlemani. Třeba Jirka Dopita nebo Tomáš Rolinek. Byla jich celá spousta. Těch, kteří se i v rámci emocí dokázali chovat slušně a i rozhodčího brali jako člověka.“

Byl někdo, s kým jste se fakt hádat nechtěli?

Barvíř: „Mě takhle z hlavy asi žádné jméno nenapadne.“

Blümel: „Tady je spíš třeba říct, že my už měli úplně jinou pozici. Když něco odpískáme my dva, hráči to berou spíš, než když tu stejnou věc zapíská kluk, co je v extralize pět let. Hráči nás berou, věří nám a ví, co od nás čekat. Takový vzájemný respekt je důležitý, ale nezískáte ho hned. Mladý rozhodčí může pískat jako pánbůh, hráči mu stejně budou nadávat. My už poslední roky fakt vůbec žádné problémy neměli.“

Televizní kamery České televize jednou zachytily debatu Petra Lešky, jak od rozhodčích žádal v žertu kanadské body. Podobných vtipných historek přímo z ledu musí být více, že?

Barviř: „No jéje, takových máme.“ (směje se)

Blümel: „Třeba když hrálo Kladno s Jágrem ve výluce na Slavii. Obrovsky sledovaný zápas a my ho pískali. Kladno dalo gól po neskutečně nepřehledné situaci při střídání, kdy puk proskakoval mezi hráči u střídaček. Slávisté strašně protestovali, že Kladno hrálo v šesti. A já byl přesvědčený, že to bylo sice na hraně, ale v pořádku. Gól jsme uznali, zapisovali u trestoměřičů asistenty a v tom za námi přijel Pavel Patera, že chce taky asistenci, protože do toho puku kopl bruslí. Samozřejmě, že on byl tím šestým hráčem.“

Barvíř: „Asistenci jsme mu připsat nemohli. Měli jsme pak z toho průšvih a dostali pokutu (směje se). Přitom, když se ohlédneme nazpět, měli jsme v kariéře štěstí. My těch pokut za těch pětadvacet let fakt moc nedostali.“

Téhle historce se umíte zasmát. Nesete si sebou i chybu, přes kterou se přenést neumíte?

Barvíř: „Jednu takovou mám. Jsem si naprosto jistý, že si jí vezmu sebou a z hlavy nikdy nevymažu. Jednou vám o ní třeba řeknu. Ale teď ještě nechci, je to pořád moc živý a mrzí mě to.“

Blümel: „Taky takovou mám. Udělal jsem ji před asi patnácti lety v Třinci. Bek střílel před modrou čárou a dal gól, jenže já pískl ofsajd. Velmi rychle se ukázalo, že to ofsajd nebyl. Když jsem pak jel na druhý den autem do Prahy, zastavil mě na cestě chlápek přede mnou a vytáhl mi před oči noviny. Ve Sportu byl tehdy článek s obrovským titulkem: Čárový rozhodčí ovlivnil zápas!“

Jak jste vůbec dokázali tak dlouho dělat práci, ze které jste nikdy nemohli vyjít zadobře? Ať už jste přijeli kdekoliv, lidi na vás stejně pískali.

Blümel: „Za ty roky si kolem sebe vytvoříte takovou bublinu, že ten pískot nevnímáte. Hlediště začnete vnímat až ve chvíli, kdy to fakt přerůstá určitou mezi. Lékem pro mě vždycky bylo, že jsem si jednou za rok sedl na třetinu do hlediště mezi diváky a poslouchal, za co všechno po rozhodčích řvou. To mě dokázalo pobavit a mávl jsem nad tím rukou.“

Každý ale přece chce být občas pochválený, nebo ne?

Barvíř: „Lidi tomu možná nebudou věřit, ale rozhodčí mají díky praxi vybudovanou takovou sebereflexi, že už během zápasu moc dobře ví, jestli se jim povedl nebo ne. Člověk to pozná, nemusí nám to říkat ani delegát. My moc dobře víme hned, jestli jsme zápas zvládli nebo zvorali.“

Blümel: „Už v moment písknutí do píšťalky to vycítíte, jestli je to dobré rozhodnutí. Víte, co je největší odměna? Když jsem díky své práci někam postupoval. Nejprve do extraligy, pak na mezinárodní úroveň. Pískal jsem na olympiádách i světových šampionátech. Není to sice bezprostřední pochvala za dobře zvládnutý zápas. Ale je to důkaz, že celá má práce měla nějaký smysl.“

Na co nejraději vzpomínáte?

Barvíř: „Mně probíhá hlavou jeden zážitek za druhým. Hlavně zážitky z extraligy v devadesátých letech, to bylo nepopsatelný. Chování lidí okolo bylo stejně uvolněné jako byla ta doba. Hokej se nebral tak vážně jako teď a ani rozhodčí nebyli pod takovým tlakem. Nechci to úplně idealizovat, ale lidi si hokej chodívali užít, nebyl to takový byznys. Oproti dnešku nebetyčný rozdíl. Už jen z toho pohledu, že dneska rozhodčího sleduje každý zápas dvě až osm kamer. Ten tlak na ně je obrovský.“

To byl ze strany fanoušků ale i tehdy, ne? Pamatuji si, jak na led létaly z tribun třeba okurky na protest proti výkonům rozhodčího Ladislava Vokurky.

Barvíř: (směje se) „To bylo vtipný. Vždyť my zažili i to, jak nám na led fanoušci hodili živou husu, protože pískal Husička.“

Blümel: „To jsou nejlepší fóry, těm se i rozhodčí smějí dodnes. To přece muselo pobavit úplně všechny.“

Pískali jste spolu od úvodního ročníku samostatné české extraligy. Pamatujete si éru před Naganem a dominanci Vsetína, Zlatý hattrick i současnost. Co bylo nejlepší?

Barvíř: „Já zažil i federální ligu. Tehdy se celý život zpomalil. Já jezdil pískat i do Košic, to byl výlet na tři dny. A z vlaku jsem pak šel rovnou do práce, bylo to neuvěřitelné. Vždycky říkám, že rozhodčí musí mít hokej fakt rád. Normální člověk by tuhle práci fakt nedělal. Vždyť my nebyli doma, nebyli s rodinami. Je to námořnické řemeslo, člověk je furt někde na cestách.“

Blümel: „Nic nejde naplánovat. A v období play-off už vůbec nic. My kolikrát rušili předem naplánované hory s rodinou, protože nám přišla delegace na další den. Měli jsme totiž zásadu, že zápasy neodmítáme. Nepamatuji si, že bychom se z nějakého omluvili. A když, tak fakt výjimečně.“

Mluvili jste o uvolněné době. Jak vypadal život rozhodčího v devadesátých letech, byl hodně divoký?

Barvíř: „Pro nás byl hokej vším. Rozhodčí jím žili ještě intenzivněji než dnes a trávili spolu čas i mimo hokej. Nikdo nebyl tak moc svázaný prací a tlakem v zaměstnání, jaký je na lidi vyvíjen dnes. Takže jsme si i my uměli užít.“

Blümel: „Party rozhodčích se ze zápasů sjížděly na jedno místo. Třeba v Olomouci byla jedna naše oblíbená hospoda, kam jezdili automaticky všichni, co z večerních zápasů měli cestu kolem. Dali jsme si pár piv a mastili kulečník až do rána. Dneska už to takhle nejde. Rozhodčí si dají občerstvení v kabině a mažou domů. Všichni spěchají, nikdo nemá čas. Ta doba je úplně jiná.“

Barvíř: „A ještě si vezměte třeba nasazování na zápasy, to bylo taky strašně vtipné. Dneska vám pípne v mobilu, kdy, kde a s kým budete o víkendu pískat. Kdysi jsme dostávali nominace na zápas přes korespondenční lístky. Druhá možnost, jak se dozvědět, kde pískám, byla v novinách Gól. Tam byla nominace vždycky na poslední stránce. Jenže v pardubické trafice těch výtisků měli jenom pět. Takže jsme vstávali v šest ráno a ve frontě doufali, že na nás ještě jeden zbude.“

Stalo se vám někdy, že byste zmeškali zápas?

Barvíř: „Ne, nikdy! Já teda jednou přijel až dvacet minut před začátkem, paradoxně jsem jel jen z Prahy do Prahy. Z kanceláře z práce do Holešovic na Spartu. Uvízl jsem v autě na Jižní Spojce a stál tam asi dvě hodiny. Nikdy předtím ani potom se mi nic takového nestalo, my jsme v tom totiž takoví…“

Blümel: „Fakt ulítlí.“

Barvíř: „Já chtěl říct spíš úchylní. (směje se) My se celou kariéru snažili všemu maximálně předcházet. Analyzovali jsme si každou cestu a jezdili s takovými rezervami, že jsme často stávali před halou a teprve čekali, až ji někdo otevře. Nikdy bychom si neodpustili, že bychom přijeli pozdě.

Blümel: „Ona je taky výhoda, že jsme z Pardubic a nejezdíme po D1. Máme to všude relativně blízko a můžeme jezdit po silnicích, na kterých se dá jakýkoliv průšvih objet. Jsou kluci rozhodčí, kteří třeba na zápasy jezdí vlakem. Ale toho my se vždycky báli. Kdyby se zastavil na hodinu někde v polích, tak se asi zblázníme.“

Barvíř: „Souvisí to taky se začátkem rozhovoru. Jsme prostě pedanti, nejen na pravidla. Když je sraz ve 14:30, tak tam všichni musí na minutu přesně být. Když nezavolal, byl problém. Teď se zpětně omlouváme všem kolegům, které jsme tím šikanovali. Ale pořád pevně věřím, že se jim dochvilnost v životě jednou bude hodit (směje se).“

Blümel: „Zrovna v těch devadesátkách, když nebyly mobily, ta dochvilnost byla fakt nutná. Navíc si vezměte, že při cestách na Moravu byla jediná benzínka kousíček za Olomoucí. Zavírala už v deset, takže jsme v autě raději vozili i kanystr s benzínem.“

Potkávali jste se někdy i s hráči?

Blümel: „To vůbec, nikdy! Když jsme tušili, že je můžeme potkat, odjeli jsme jinam.“

Barvíř: „Tomu jsme se ze zásady vyhýbali a dodnes vyhýbáme. Když chceme zastavit na benzínce a vidíme tam týmový autobus, jedeme až k té další.“

A co s trenéry? Mezi fanoušky se říká, jak to s rozhodčími umí třeba Vladimír Růžička.

Blümel: (směje se) „Ten je impulzivní a za dvě střídání nebo po zápase už je v pohodě. On má takovou povahu, prožívá naplno zápas a hráči pod ním to mají myslím stejné. Umí všechny kolem seřvat na tři doby. Je to srdcař, který se občas potřebuje vyventilovat. Po zápasech už si nikdy na rozhodčí nestěžoval.“

Barvíř: „On totiž hokeji rozumí. Když už jste vytáhl jeho jméno, musím říct, že si ho nesmírně vážíme. Jsou totiž horší případy, které nás zasahují. Třeba Miloš Říha, protože ten je tady od nás z Pardubic. Taky je to extrémní srdcař a do toho neskutečný psycholog, který má tuhle komunikaci fakt zmáknutou.“ (směje se)

Blümel: „Já bych jen ještě dodal k tomu Růžičkovi… Trenéři po rozhodčích často křičí jen nesmysly, to on nikdy nedělal. Když už na nás zařval, nikdy nebyl úplně mimo. Člověk si i řekl, že klidně mohl mít pravdu. On totiž hokeji rozumí.“

Barvíř: „Někteří trenéři se snaží rozhodčí zmanipulovat tím, že na ně vytvářejí tlak. Růža tenhle případ není. On je během zápasu vždycky jenom naprosto pohlcený hokejem. Jemu je podle mě jedno, jestli řve na svého hráče nebo rozhodčího, když něco není podle jeho představ.“

Libor Suchánek nedávno podepsal smlouvu v NHL, jiní čeští rozhodčí pískali v Rusku. Vás doba, kdy se dalo odejít a jako rozhodčí vydělat slušné peníze v zahraničí, minula. Nemrzí vás to?

Barvíř: „Na úrovni čárových rozhodčích stejně není běžné, aby odcházeli. To, že se to povedlo Liborovi Suchánkovi do NHL, je naprosto úžasná záležitost. Na tom se pracovalo hodně dlouho, vedle něj se na tom podíleli i lidi z komise rozhodčích a svazu. Je to průlom a svět snad za to naše čárové rozhodčí ocení. Nás ta doba minula, to máte pravdu. Ale já si stejně neumím představit, že bych se sebral a odjel. Vedl jsem tady v Česku souběžně s kariérou rozhodčího naprosto plnohodnotný život. Měl rodinu i dobrou práci.“

Blümel: „My jsme ani neměli zájem stát se profesionálními rozhodčími, když tenhle projekt před lety v Česku začínal. Nechtěli jsme dělat jenom hokej, k tomu nic jiného a být pod ještě větším tlakem.“

Proč jste byli celý život čároví rozhodčí, nenapadlo vás zkusit „povýšit” na hlavní? 

Blümel: „Jsou příklady, kdy se čároví rozhodnou, že je jim to málo a chtějí být hlavní. Nám to ale nikdy málo nebylo a vždycky jsme si říkali, že radši budeme dobří čároví než špatní hlavní. Nás to bavilo a myslím, že nám to i šlo. Nebyl důvod cokoliv měnit.“

Barvíř: „Já bych možná hlavním byl, kdybych nepotkal Petra. Kdo ví, co by se stalo. Ale takhle je to dobře. V roce 1993 jsem od šéfa komise rozhodčích dostal možnost si z několika kandidátů vybrat, kdo bude můj čárový parťák. Vybral jsem si tady Peťana a byla to evidentně trefa. Pětadvacet let jsme spolu trávili večery a noci v autě na cestách a neskutečně jsme se tím bavili.“

Oba pocházíte z Pardubic, jak se vám pískaly zápasy Dynama? 

Blümel: „Za mě dobrý. Ale bál jsem se toho.“

Barvíř: „My jsme nikdy nebyli fanoušci. To je bohužel nezbytná součást rozhodčího. Pardubice jsou naše rodiště a hokej tady je modla, taky jsme z něj vzešli a za hodně mu tady vděčíme. Ale rozhodčí se prostě na začátku kariéry musí od projevů fanouškovství odprostit. Z první nominace do Pardubic jsme byli rozklepaní, to víte že jo. Báli jsme se reakce okolí. Ale nakonec jsme pískali Pardubice i ve finále. S čistým svědomím můžu říct, že jsme tomu nikdy nepodlehli.“

Blümel: „My už totiž ani ze své vlastní podstaty žádní fanoušci nejsme. Ani na fotbal bychom nešli se šálou. S námi na zápasy ani nikdo chodit nechce, protože když padne gól, jako jediní sedíme a koukáme. Musíme hokej sledovat z úplně jiného pohledu než fanoušek, hráč i trenér. A to nám nejspíš zůstane, protože až to v pátek skončí, přesuneme se do rolí delegátů a videorozhodčích. Permanentku na Dynamo si já určitě kupovat nebudu.“

Páteční zápas Pardubice-Litvínov bude váš úplně poslední v kariéře. Těšíte se na něj? 

Barvíř: „Z jednoho pohledu je to běžný zápas, ale nervózní jsme. Chceme, aby to dopadlo dobře. Pak je v tom samozřejmě i ten emotivní aspekt loučení. To bude dvojnásobně těžké. Moc bychom chtěli poděkovat našim nejbližším i kolegům rozhodčím.“

Vy sami jste se zapsali do historie. Stanislav Barvíř jako rozhodčí, který jako první překonal hranici tisícovky odpískaných zápasů. Dohromady jako dvojice, která spolu zvládla nejvíce utkání (neoficiálně zhruba 900). Tahle čísla vám asi na hodně dlouhou dobu zůstanou. Dokonce si nejsem úplně jistý, jestli je v silách někoho je v dnešní době překonat…

Barvíř: „Vsadit v dnešní době všechno na hokej a vydržet pětadvacet nebo třicet let asi moc reálné není. Ale upřímně: Já to nikdy neplánoval. Nikdy jsem netušil, že můžu pískat takhle dlouho. My spolu dělali jen všechno pro to, abychom byli ti nejlepší. Aby nám lidi věřili a my měli kredit dobrého rozhodčího. Za naši éru se vyměnilo x komisí a delegátů, asi tři generace lidí, kteří nás hodnotili. A my se pořád na té špici drželi. Asi jsme odvedli fakt docela dobrou práci.“

Blümel: „Pozor, profesionálové nás ale ještě myslím překonat můžou. Ti pískají každý zápas a play-off, nějakých šedesát zápasů za rok. Otázkou je, jestli to vydrží tak dlouho.“

Uvědomujete si, že vám v pátek nejspíš bude tleskat celá hala? Zažít takový pocit se mockrát za kariéru rozhodčím nepoštěstí.

Blümel: „No, to se ještě uvidí.“ (směje se)

Barvíř: „Bylo by to moc hezké…“

Blümel: „Lidi na rozhodčí často nadávají. Já pořád doufám, že v sobě kousek radosti z toho, že v Pardubicích měli dvojici, která v extralize vydržela tolik sezon a něco dokázala, mají. Kdyby jim to stálo za zatleskání, bylo by to moc krásné. Ale jinak na to loučení moc nejsme, přijedou jen naši nejbližší. Nikdy jsme nechtěli být vidět, nedávali žádné rozhovory. A tak, jak jsme se celou kariéru drželi v ústraní, tak bychom chtěli v tichosti i odejít.“

Barvíř: „Vemte si, kolik lidí z řad pořadatelů, pomocných rozhodčích a dalších dobrovolníků se motá kolem hokeje a dělají to prakticky zadarmo, jen proto, že jednoduše mají hokej rádi. Těch si hrozně vážíme a patří jim obrovské poděkování. Třeba si jednou lidi řeknou, že ten Barvíř s Blümelem byli fakt dobří chlapi a rozhodčí. Tohle by pro nás bylo nejvíc.“