Článek
Zápisky z redakční kuchyňky.
„Nejvíc mě mrzelo, že několik svých vynikajících žáků–absolventů jsem viděl v pozdější době pojídat celý oběd lžící,“ říká Oldřich Nový v nesmrtelné komedii Světáci. Mohu prohlásit, že jsem v poslední době viděl několik vynikajících kolegů ze Seznam Zpráv rovněž pojídat celý oběd lžící. Nebylo to ovšem tím, že by se za své názory a buržoazní původ ocitli v nápravném zařízení.
Zjistili, že v redakci už nejsou ani v jedné kuchyňce příbory. Respektive nožů tu máme tolik, že bychom z nich mohli uspořádat výstavku, ale vidlička se z jakýchsi magických důvodů stala zbožím zcela nedostatkovým. Redaktor či editor, který se v nesmlouvavé přetahované zmocní vidličky, má v očích stejně triumfální výraz jako kalifornští zlatokopové v polovině 19. století při nálezu pořádného nugetu.
Mizení vidliček, včetně hliníkových mrzáků s ohnutými hroty, je věcí naprosto mysteriózní. Letmým dotazem u přátel z jiných institucí jsem zjistil, že nejde o čistě seznamáckou úchylku, i když u nás je tato deformace zřejmě mimořádně pokročilá.
Ti, kteří z krádeží s cílem vylepšit si domácnost obviňují naše milé paní uklízečky, nemají dobrou odpověď na doplňující dotaz, proč tytéž ženy neodnášejí také nože a polévkové lžíce, kterých je, dalo by se říci, přebytek.
Mým oblíbeným vysvětlením je, že tu existuje jakási tajná podzemní organizace, jejíž členové se navzájem neprokazují rubínovým křížem, nýbrž vidličkou. Konspirace nejspíš byla odhalena, protože poté, co jsem se nechal slyšet, na jakém tématu pracuji, se vidličky do stojánků začaly plíživě vracet. Jsem za to vlastně rád. Už si nemusím k obědu objednávat převážně polévku.
