Covidový svéráz národního týmu pohledem televizního komentátora

Přesně tohle se mi honilo hlavou v neděli odpoledne, když jsem si to svištěl po dálnici na Hradec Králové odehrát zápas za Real Top Praha. Bylo mi totiž určeno komentovat pondělní zápas Ligy národů se Skotskem a po rozpuštění „áčkového“ mužstva vůbec nebylo jasné, kdo proti skotským horalům nastoupí.

Takže místo stoprocentního soustředění na vlastní výkon jsem musel neustále v hlavě převalovat myšlenky směřující k Olomouci. Říkalo se, že možná nastoupí reprezentační dvacítka, další variantou byl narychlo utvořený náhradní tým z hráčů ligových klubů. Když nemáte „ánung“ ani den před zápasem, to se pak těžko připravíte podle představ.

Pro jistotu jsem zjišťoval u spoluhráčů jako je Jan Koller, Vratislav Lokvenc, Marek Kulič nebo Milan Fukal, jestli náhodou nemají v pondělí večer volno, že by si šli kopnout. Shodou náhod někteří z nich už něco neodkladného měli a další mě s úsměvem odeslali do míst vpravdě dalekých, takže přátelská výpomoc se odkládá až na další covidové hrátky s fotbalovým osudem.

Přitom na Skotsko šla příprava dobře, hodně dostupných informací, k tomu samosebou povinnost projet poslední zápasy ostrovních chasníků. Třeba ten s Izraelem, tam toho Skotové moc nepředvedli, nebo kvalifikační mač s Kyprem, pohrabat se v minulosti trenéra Clarka a zjistit, kdo ze skotských reprezentantů dostal tři roky natvrdo za ublížení na těle baseballovou pálkou nebo kolik mužů z reprezentačního kádru přišlo o řidičák po jízdě pod vlivem. Jo, na téhle straně to bylo fajn.

Tím spíše, že mi několik nocí byla věrnou společnicí sladová skotská whisky. A s tímto děvčetem po boku večer ubíhá jednak rychle, zároveň je laděn do veskrze příjemných barev, kocour vám vrní na kolenou, papíry se plní poznámkami a ani si nevšimnete, že doba duchů už je v pánu a hodina mezi psem a vlkem přešlapuje za dveřmi. A já stále dřu na Skotech. Ale i o hráčích českého výběru chce komentátor znát co nejvíce, jenže pokud nevíte, o kom budete během zápasu mluvit, je to dost těžké pořízení.

Nakonec jsem se dočkal. Kádr byl složen, trenér Holoubek měl svůj soubor po kupě. V pondělí dopoledne tedy létala z obrazovky mého počítače jména Pešek, Jánoš, Růsek, Šíp, Daněk, Karabec a doplňovaly se vědomosti. Obvykle v den zápasu do přípravy nezasahuji, ta už musí být kompletní, ale změna je život. Pak jen nastartovat vůz, dopravit jako řidič do Olomouce svou maličkost, jakož i kolegu spolukomentátora (D11 výrazně jednodušší cesta než po D1) a vrhnout se do centra dění.

No centra, že by kolem stadionu i přímo na něm bylo nějak extra živo, to nemohu říci. Prázdná množina diváků, novinářů pomálu, několik pracovníků UEFA v ne úplně padnoucích oblecích, zkrátka přelidněno nebylo. Jednu výhodu jsem ovšem zaregistroval. Neustále volno na záchodech, takže by si chudák komentátor mohl odskočit i o přestávce bez rizika, že nestihne začátek druhého poločasu kvůli frontě. Nevýhodou naopak je nemožnost zakoupit nějaké to občerstvení. Našinec, dbalý skautského vždy připraven, má pochopitelně v batohu dvě podomácku připravené obložené housky a nějaké to pitivo. Samozřejmě nealkoholické.

Měření teploty při vjezdu, poté i při vstupu na stadion, vyplnění prohlášení o tom, že nejste infikován zpupným virem, rouška jako povinnost při pohybu po stadionu, to už tak nějak patří k věci. Ale že bude tak složité vybojovat sestavy vytištěné na papíře, to jsem netušil. Vše prý můžeme mít pouze online na tabletu či mobilu. Papír je zřejmě příšerně toxický materiál. Pomoc moderní techniky? Proč ne, ale představa, že manipuluji s těmito pomocníčky ve chvíli, kdy se někdo trefí do šibenice, nebo naopak vykouzlí hrozitánskou chybu a já to neuvidím, protože můj zrak bloudí po ztemnělém displeji, byla nepřijatelná.

Nakonec se jakýmisi podzemními pašeráckými stezkami podařilo na stanoviště dva kusy papírového kontrabandu dostat. Stanoviště v množném čísle, jelikož jsme museli s kolegou Karochem sedět čtyři metry od sebe, každý u svého monitoru. Což mi přijde poté, co jsme spolu tři hodiny cestovali v autě, poněkud na hlavu. Navíc se při komentáři vlastně vedou dva monology, protože se ne úplně lehce reaguje na někoho, koho nemůžete do děje vpravit gestem nebo pohledem a sedí lán světa od vás.

Vzhledem k opatřením padla i zvyklost pohovořit před zápasem s trenéry, jelikož se k nim vůbec nemůžete dostat, to jen reportér po utkání. Chápu, safety first, s tím nemám problém. I když bych nějaké úplně čerstvé informace rád zjistil. Jistě, jsou různé komunikační kanály, ale protože nechcete kouče otravovat telefonem dvě hodiny před výkopem, to má fakt jiné starosti, zůstává vaše mysl v módu predikcí a typů. Pod vámi na hřišti mezitím kluše trio skotských trenérů. Pan Clarke a jeho asistenti poctivě obkroužili kolem hrací plochy zhruba čtyřicet minut. Hezký výkon, o to nic. Ale ve světle bezpečnostního šílenství tři muži poletují uvnitř stadionu, bez roušek, samozřejmě se potí, tu a tam odplivnou, ale my nemůžeme dostat sestavu na papíře. No jo.

Zápas samotný se nekomentoval špatně, především díky výkonu českého ligového výběru. Popral se s velkým úkolem se ctí. Ne vždy jste za dobrou práci po zásluze odměnění, což se stalo i v pondělí večer. Ale není důvod k mrzení. I kvůli tomu, co Holoubkův tým předvedl, utekla popůlnoční cesta ku Praze hodně rychle. Bylo o čem mluvit. Pak už jen v 02.40 jednu malou sklenku oblíbeného skotského nápoje, jo, vím, zrovna dneska jejich whisky, ale nic nenadělám, a zavrtat se do peřin s tím, že včerejšek mohl být daleko horší, než ve skutečnosti byl.