Covid vs. svoboda. Jsou neočkovaní černí pasažéři nebo mají právo zemřít?

Oslavy 17. listopadu už podruhé poznamenala pandemie koronaviru. Tentokrát ale ovládá veřejnou debatu i téma přímo související se svátkem svobody a demokracie – do jaké míry lze omezit svobodu ve prospěch zdraví společnosti. Tedy jaký je vztah mezi svobodou jednotlivce a jeho odpovědností ke společnosti na pozadí pandemie koronaviru.

Seznam Zprávy proto všem respondentům položily následující otázky, se kterými se mohla každá z osobností popasovat po svém:

Má i nadále patřit mezi základní práva jedince možnost svobodně se rozhodnout, zda podstoupí očkování proti onemocnění covid-19? Nebo v době epidemie už svoboda této volby zasahuje do svobody jiných? Jak lze na pozadí epidemie vyvážit svobodu s ochranou zdraví obyvatel?

Myslím si, očkování proti covidu (až na vybrané profese) povinné být nemá, ale neočkovaní musejí přijmout všechny povinnosti k ochraně druhých (testování za vlastní peníze apod.). Jako příklad prospěšnosti očkování bych uvedla fakt, že díky plošnému očkování lidé už neumírají na černé neštovice, černý kašel, tetanus nebo záškrt, nejsou postiženi poliomyelitidou, a pokud cestují do tropických zemí a nejsou očkovaní proti žluté zimnici, tak je do těch zemí prostě nepustí.

Otázka očkování a následné bezinfekčnosti patří do okruhu otázek týkajících se pojmu „veřejné statky“, jejich produkce a ochrany. Povinnost účastnit se produkce nějakého veřejného statku, třeba přispět k čistému ovzduší ve městě, těží svou legitimnost z toho, že z výhod čistého vzduchu nemohu být vyloučen. Takže maximalizuje svůj užitek ten, kdo se neúčastní, a přesto nemůže být z výhod produkce veřejného statku vyloučen. Zákony proti černým pasažérům jsou proto legitimním omezením svobody. Platí to i u očkování: Když já se očkování vyhnu, ale ostatní se očkují, mám výhodu z toho, že byla nastolena bezinfekčnost a já se nemohu nakazit. V tom případě ale jsem černý pasažér, proto je sankce vůči mně legitimní.

Diskuse je už trochu únavná, absolutní svobodu přece nemáme nikde, protože všude narážíme na ohledy k bližním, ke společnosti. Nemůžeme například jezdit po dálnici svobodnou rychlostí, pokud nechceme ohrozit druhé. A pokud je ohrozíme, jsme právem penalizováni. S očkováním je to stejné.

Svoboda vlastního rozhodování je nejradikálnější podobou svobody. Dokonce nemůže být omezena ani zákonem, protože osobnímu rozhodnutí nerespektovat zákony lze zabránit pouze násilím. Takto radikální svoboda je riskantní pro jednotlivce – jak ty, kteří se rozhodují, tak i ty, kteří jsou tím dotčeni. Ale pro společnost je naopak ještě větším rizikem omezování této svobody. Když společnost lehce sahá k nějaké formě omezujícího násilí (fyzického i legislativního), byť zaštiťovaného dobrými důvody, staví se sama proti sobě a stává se nesvobodnou. Taková, vnitřně rozklížená společnost se pak musí udržovat totalizujícími prostředky. Tváří v tvář riziku totalitarizace je přijatelnější alternativou vystavit se riskantní svobodě individuálních rozhodnutí.

Totalitní snaha „desinfikovat“ svět a zbavit život veškerého nebezpečí nakonec vede jen k sociálním „alergiím“. Vlastní rozhodnutí druhých mne mohou ohrožovat, ale já přece umím žít ve světě plném ohrožení, od dětství se tomu všichni učíme. Ohrožuje-li mne rozhodnutí druhého nenechat se naočkovat proti covidu, mohu tomu čelit svou vakcinací a nošením respirátoru, protože svoboda druhého je důležitější než svět bez nebezpečí.

Respekt vůči svobodě individuálního rozhodnutí je tak v souladu nejen se sociální svobodou, ale i s organickou („nepasterizovanou“) povahou života.

V dnešních debatách o covidu se často používají analogie s dopravními předpisy, představme si tedy člověka, který se rozhodne tyto předpisy nedodržovat – a riskuje život svůj i jiných. Již v autoškole se všichni učíme předvídat chyby druhých, cvičíme svou citlivost obstát v systému, kde nás rozhodnutí druhých ohrožují.

Tato schopnost přitom nevychází z omezení daných dopravními předpisy, ale spíše z divoké podoby dopravy bez předpisů. Individuální doprava by nebyla možná bez této zvláštní směsi dodržování dopravních předpisů a citlivé schopnosti obstát v nebezpečí dopravní džungle. Podobně se umí lidská společnost vyrovnat i s riskantní stránkou individuální svobody. Jsem přesvědčen o tom, že svoboda osobního rozhodování ve svobodné společnosti kultivuje sebe samu. Tam, kde je omezována násilím, se většinou mění v agresivní bezohlednost či tupou lhostejnost; obojím lze snadno manipulovat. Situována v prostředí předvídavě pozorného, vzájemného a především živého bio-respektu, se však kultivuje k ohleduplnosti.

Podle mne končí při tak nakažlivé a co do následků nevypočitatelné pandemii, jakou prožíváme, svoboda odpůrců očkování tam, kde začíná svoboda očkovaných. Kdo se očkovat nechce, nemusí, je to jeho právo. Jenže se pak nesmí divit, že když hrozí přeplnění nemocnic neočkovanými covidovými pacienty, nezbude úřadům nic jiného než uložit odpůrcům očkování kolektivní lockdown. Už kvůli dětem, které se zatím očkovat nemohou. Za ten rok, kdy byly zavřené doma, jsme je na duchu už zmrzačili dost.

Věřím, že i v době pandemie má mít jedinec možnost svobodně se rozhodnout, zda očkování podstoupí, či nikoliv. Zároveň ale bychom měli neúnavně vysvětlovat, proč je očkování důležité, a to včetně využívání opravdu pravdivých a bohužel drsných kampaní. Věřím, že je třeba ukázat realitu, která je neradostná a vyprávět příběhy, kdy neočkovaní tváří tvář konci litují – chtěli by čas vrátit zpět a chtěli by se očkovat. Bohužel tohle je realita. Mám řadu kolegyň a kolegů na covidových odděleních, kteří tyto příběhy vidí, a i je bych do kampaně neváhala zapojit.

V lékařské etice platí pravidlo, že se pacienta nikdo nesmí dotknout, pokud pacient sám nechce.  Pacient může podepsat negativní revers, odejít domů a zemřít sice dřív než v nemocnici, ale zato doma a v kruhu rodiny. Může z náboženských důvodů odmítnout transfúzi krve a zemřít.

Toto pravidlo ale má své výjimky, které dobře známe. Pokud má pacient tuberkulózu a uteče z nemocnice, policie se jej snaží proti jeho vůli vypátrat a vrátit, pokud je občan v ebrietě (opilosti, pozn. red.), policie jej proti jeho vůli dopraví na záchytku, pokud pacient uteče z psychiatrického zařízení a může být nebezpečný okolí, policie jej musí vypátrat a násilím vrátí zpět. Legitimní ochrana zbytku společnosti zde převáží nad právem jedince.

Je fakt a nikoli názor, že vakcinace funguje, že snižuje pravděpodobnost dalšího přenosu viru, snižuje i pravděpodobnost hospitalizace nakaženého člověka.

Očkujeme ze tří důvodů – 1. pomůže to očkovanému, 2. snižuje pravděpodobnost přenosu nemoci a 3. snižuje pravděpodobnost hospitalizace a uvolní místo pro tzv. elektivní úkony (plánované operace apod. – pozn. red.). První důvod je částečně soukromým důvodem každého, druhé dva se týkají celé společnosti.

Pokud nastane situace, že počty nakažených budou nadále stoupat, pokud se opět budou odsunovat elektivní úkony (což se už děje), pokud se budou zahlcovat nemocnice vážnými případy, pokud povinné očkování v důsledku zachrání životy jiných a nebude žádná jiná myslitelná alternativa, pak jsem pro povinné očkování. Chápu, že se jedná o zásah do tělesné integrity jednotlivce a vážné narušení jeho/její osobní svobody, a to není malá věc, pokud ale na druhé misce vah bude záchrana životů jiných, pak jako mezní možnost nezbude nic jiného.

Naplňuje mě nadějí nedávná zkušenost – udělení výhod očkovaným výrazně zvýšilo zájem o očkování. Nejednalo se tedy ve většině případů o zaťatý postoj naprosto rezistentní k diskusi. Pokud se zdaří problém znovu a znovu komunikovat, neprohlubovat propasti, nezatracovat, zdůvodňovat, argumentovat, uvádět fakta, věřím, že naprostá většina národa může být přesvědčena a k poslední možnosti, povinnému očkování, nebude muset dojít.

Myslím, že je pozoruhodné, kolik se okolo očkování a pandemie vůbec objevilo poměřovačů práv, obhájců svobody a ústavoznalců. Právníci a soudci se stávají epidemiology, zpěváci ústavními právníky. Lid se „promořil“ lidskými právy, ale to se snad bude ještě někdy hodit, až stát bude zase omezovat vlastnická práva, zakazovat něco podobného jako kouřit v hospodách, omezovat prodejní dobu, zavádět nějaké EET atd.

Mnozí pak shledávají boj proti vakcinaci dokonce za projev libertariánství. Ano, je dlouhodobým snem libertariánů mít možnost, mít svobodu, vystoupit ze systémů organizovaných státem. Tento myšlenkový konstrukt považuji obecně (a prosím zcela vážně) za pozoruhodný. Kladení otázek o možnosti vystoupit například ze státem organizované obrany, bezpečnosti, školství, z monopolní měny, ze sociálního systému otevírá obzory a historie, jak vidíme, mu čas od času i v převládajícím etatismu dává za pravdu.

Avšak je odmítání očkování opravdu dnes jinak tolik potřebným libertariánstvím a obhajobou svobody? Myslím, že tomu tak není. Především se odehrává na hřišti zdravotnictví ČR, které je ovládáno etatistickým principem.

Podle Čl. 31 Listiny mají občané právo na tzv. bezplatnou zdravotní péči založenou na veřejném pojištění. Tento systém nezohledňuje nebo minimálně zohledňuje rizikové chování v něm zúčastněných osob. Ono je skutečně obtížné v tomto daném systému odlišit rizikově se chovající jedince – kuřáky, moc tlusté, moc hubené, paraglidisty, horolezce, chovatele tygrů a třeba i cyklisty. S tímto vědomím každý do tohoto systému vstoupil a vzal na sebe neurčité riziko, že bude pojištěn s méně zdravými, s více riskujícími, s méně odpovědnými.

Celý život jsem si do tohoto sytému platil pojistné (nebo za mě bylo placeno), a to s vědomím, byť s latentním, že mnou zaplacenou částku možná vyčerpá někdo jiný, anebo také naopak, nebudu-li zdráv, budu čerpat víc.

Proto označují-li se ti, kdo odmítají očkování za libertariány, nechť jsou důslední. Proč mám být pojištěn s někým, kdo se jednoznačně a identifikovatelně chová v dnešní situaci rizikově tím, že odmítá očkování? Důsledným libertariánstvím, při existenci etatistického, socialismem ovládaného zdravotnictví, je ovšem vystoupení nejen z očkování, ale i ze systému tzv. bezplatného zdravotnictví.

Lze předpokládat, že na svobodném pojišťovacím trhu pak jeho neviditelná ruka (bez ironie a uvozovek, prosím) dá v konkurenci vzniknout soukromému pojištění pro neočkované. Takové pojištění by mohlo být různě nastavené, mohlo by krýt například použití kyslíku, různých medicinských přístrojů i náhradu škody pro případy, kdy neočkovaný prokazatelně nakazí jiného. I jinak zcela nesmyslné soukromé „pojištění pohřbu“ by zde mohlo najít své místo pro případy úmrtí neočkovaného na covid.

Souhrnně řečeno: Jako odpověď na vaši otázku si kladu otázku, proč mám být pojištěn společně s neočkovanými?

Konec centrálního plánování a politické zvůle v listopadu 1989 znamenal pro lidi návrat svobody. Tato svoboda má v reálném životě jeden důležitý projev – není abstraktním pojmem, nýbrž se úzce vztahuje ke konceptu soukromého vlastnictví. Étosem Listopadu tedy je odstátnění a odpolitizace rozhodování o životech lidí. Hlavními aktéry přestávají být politici a stávají se jimi jednotliví obyčejní lidé, kteří díky soukromému vlastnictví mají právo, prostor a svobodu pro rozhodování o tom, jak se svým vlastnictvím naloží. To se týká každého člověka, jeho těla, jeho domácnosti, jeho firmy. Hranice soukromého vlastnictví jsou významnými hranicemi autonomního rozhodování. Pravidla uvnitř nastavuje vlastník.

Při hledání způsobů potýkání se s pandemií musí být ve svobodné společnosti právě toto schéma základem „řešení“. Řešení v uvozovkách, neboť v realitě nejsou řešení, ale – jak říkají ekonomové – pouze trade-offs. Vždy je něco za něco podle konkrétní situace. Něco získáváme, něco ztrácíme. Každý člověk musí mít ve svobodné společnosti toto právo zvolit, čeho se vzdá a co za to získá. „Řešení“ neexistuje. Člověk musí mít právo podstoupit riziko, pro něž se rozhodne podle svého věku či imunity; musí mít právo vybrat si z existujících technologií obrany proti viru (vakcínu, respirátor nebo rozsah svých společenských aktivit); musí mít právo nastavit parametry fungování své domácnosti a své firmy. Vždy je to „něco za něco“ a spektrum variant je obrovské – od úplné izolace jednotlivce po fungující firmu s propracovaným systémem kontroly bezinfekčnosti. A jelikož náš život neohrožuje jen covid, ale spousta dalších věcí, je třeba využít v těchto procesech hledání nejlepších variant v různých situacích co nejvíce informací. Tyto informace o nákladech a přínosech v milionech různých situací mají jednotliví soukromí vlastníci. Ti musí mít možnost stanovit pravidla a třeba se i rozhodnout pro povinnost očkování pro své zaměstnance. A nebo třeba ne. To právě nevíme. Nejsou řešení, jen trade-offs. Je třeba hledat, poznávat, objevovat.

Centrální úřady se možná snaží spřádat národní plány ochrany zdraví, ale všichni jsme viděli, že typicky produkují pouze plánovaný chaos – co se vyhlásilo jeden den, druhý den neplatí. To není náhoda. Plánovaný chaos je i název jedné knihy od Ludwiga von Misese, který v ní popisoval důvody systémové nefunkčnosti socialistického centrálního plánování. Ministerstvo zdravotnictví je v tomto ohledu stejným centrálním plánovačem, jehož aktivity mající podobu tápání ve tmě jsou odsouzeny k neúspěchu. Společnost je nepřehledný a složitý organismus a nelze ji smysluplně centrálně řídit. Výročí Listopadu by nás mělo vést k připomenutí si toho, že svobodná, tedy na soukromém vlastnictví založená společnost, není třešnička na dortu použitelná jen v dobách dobrých, ale že svoboda a soukromé vlastnictví má klíčový význam i v dobách krizí, tedy i v době pandemické.

Vzhledem k tomu, že očkování je pro každého dostupné a kdo chce, dávno je mohl absolvovat, je drastické nucení k němu brutálním zásahem do lidských svobod. Člověk je tím degradován na úroveň domácího zvířete, které majitel, v tomto případě stát, očkuje či jinak manipuluje, jak chce. Ti, kdo se očkovat nechtějí, by mohli podepsat revers, že nadstandardní náklady léčení covidové infekce zaplatí sami (ale právě jen v tomto případě!). Současný způsob diskriminace neočkovaných představuje zcela neobyčejnou licoměrnost, zcela upomínající na praktiky minulého režimu, kdy také byla řekněme „svoboda vyznání“, ale…

Podobné akce podkopávají důvěru občanů ve stát, vytvářejí dosti děsivý precedent a přinesou na dlouhé lokte nesrovnatelně větší škodu, než je pochybný epidemiologický prospěch, též nepříjemně upomínající na praktiky nacistického režimu vůči Židům. Neočkovaní se stávají oficiální vrstvou „nepřátel lidu“, proti nimž lze libovolně štvát v médiích, jako kdysi proti chartistům – ti se přece také mohli zapojit do budování světlých zítřků. Pokud se nějaká metoda ukáže jako málo účinná (očkování nepředstavuje „tečku za covidem“, jak bylo ujišťováno), bývá zvykem opět přitvrdit v tomtéž, ne hledat novou cestu (třeba účinná antivirotika). Ve spojení s cenzurou a trestáním „dezinformací“ pak vzniká zcela neblahá směs.

Současný proces nápadně připomíná pobělohorskou rekatolizaci v Čechách, kdy také byla bez skrupulí likvidována ohniska „protestantské nákazy“ a každý obyvatel musel mít potvrzení o zpovědi, čemsi jako kombinaci duchovního vyšetření a očkování. Tato éra se tradičně nazývá „dobou temna“. Obávám se, že společenská křeč spojená s covidem zničí základ západních společenství, svobodu individua – jedná se o celoplanetární vítězství principů čínských. Naše generace emigrantů a disidentů vidí své dílo v troskách…

Třicet dva let po Sametové revoluci vidíme, že boj za svobodu a předefinovávání a cizelování svobody nikdy nepřestává. V uplynulých třech desetiletích jsme sváděli mnohé bitvy o svobodu. A ačkoliv žádná z nich nedosahuje velikosti a závažnosti svobody vybojované na přelomu let 1989 a 1990, pro účastníky těchto bojů a pro budoucí generace jde přesto o důležité bitvy.

Má Česká republika odevzdávat stále více pravomocí na unijní úroveň, včetně kompetence spravovat vlastní měnu? Má být na každého hostinského nepřetržitý dohled nad každým prodejem, který uskuteční, a to pod drakonickými pokutami? Máme se přesouvat k zelené ekonomice s větším přispěním daní a regulací nebo raději máme počkat na samovolné tržní procesy? Má být homosexuálům odpíráno právo na manželství, na adopci dětí? Mají lidé, kteří se narodili na jiné straně státní hranice méně práv než my? Odpovědi na tyto otázky nejsou pro naši společnost jasné, vede se o ně až lítý boj přes několik volebních období a dokáží rozparcelovat politické spektrum do zajímavých skupin.

V posledních dvou letech se k nim přiřadily otázky, o kterých jsme doufali, že už na ně nikdy nebudeme muset hledat odpověď. Má stát právo zavřít vám podnik ve jménu zdraví cizích lidí? Má stát právo zakázat vám chodit do hospody nebo třeba na ulici ve jménu cizích lidí? Má stát právo naočkovat vás proti vaší vůli?

Vidím svobodu jako vyvratitelnou presumpci. Předpokládáme svobodu, ale pokud jsou argumenty silné a omezení je přesně zacílené, měli bychom ho být schopni akceptovat, obzvlášť na omezenou dobu. Ad absurdum: Kdo by nesouhlasil s jednodenním domácím vězením, kdyby znamenalo záchranu tisíce lidí?

V té přesné zacílenosti a silných argumentech dle mého vězí problém povinného očkování. Předně při takto vysoké nechuti by takové opatření vyvolalo obří nevoli a stát obrovsky delegitimizovalo. Dále máme stále spoustu „nízko visícího ovoce“, které jsme se nepokusili posbírat: Vede se cílená kampaň naočkovat zranitelné seniory? Volal jim někdo, přesvědčoval je? Nabízel jim, že dojede k jejich domu, všechno vysvětlí a naočkuje je? Neslyšel jsem o tom. Proč jsme ještě nezkusili nabídnout všem očkovaným pět tisíc korun za naočkování? Je to mnohem levnější než pokračující pandemie. Pokud by ani tato opatření nezabrala, pořád nám zbývá opt-out režim, ve kterém by se lidé museli aktivně z očkování odhlašovat. Stát bohužel nevyzkoušel nic z těchto řešení, která jsou mnohem kompatibilnější se svobodou.

Naštěstí vláda o povinném očkování, pokud vím, nijak vážněji neuvažuje. A se štěstím budeme mít brzy lék, který snad za celou touto lapálií otočí list.

Otázka vyvážení osobní svobody s prospěchem celku není zrovna v otázce povinného očkování úplně na místě. Jde totiž o primárně medicínský problém a právě medicína, resp. věda nám má dát na tuto otázku jednoznačnou odpověď.

Nemá smysl opakovat všechny argumenty pro i proti, protože veřejný prostor je jimi v posledních týdnech přehlcen. Má ale smysl (myslím z pohledu občana) vyžadovat po vědě jasná stanoviska a po politice jasná rozhodnutí. A těch se nám – bohužel – nedostává, a to ani v naší specificky české diskusi, ani v globální debatě.

Ačkoliv chápu, proč tomu tak je (nová nemoc, žádné srovnatelné zkušenosti, nové technologie vakcín, devastační vliv sociálních sítí na úroveň společenského prostoru etc.), přesto nejsem s dosavadním vývojem veřejné diskuse o očkování spokojen a nevidím světlo na konci tunelu ani do budoucna.

Osobně jsem přesvědčen, že povinné očkování je nejen nezbytné, ale i dokonce žádoucí. Jsme civilizovaní lidé, používáme toaletní papír, sprchujeme se, neházíme odpadky do lesa a očkujeme se. Říká se tomu hygiena. Navíc i z mého profesního hlediska ředitele kulturní instituce, je plošné očkování jedinou cestou, jak normálně fungovat.

Je tu ovšem jedno velké ale, o kterém moc nemluví ani odborníci, ani média – i kdybychom teď hned nějakým zázrakem povinné očkování prosadili a zavedli, budeme mít hotovo někdy v létě. To znamená, že i při povinném očkování se dřív společnost promoří, než proočkuje. Do ukončení (fiktivně povinného) očkování tedy pojedeme pořád v režimu: nakazil ses covidem – ani nechoď do ordinace – vezmi si paralen a brufen – doufej v lehký průběh – kdyby se ti přitížilo, volej záchranku. Jednoduše řečeno: medicína v podstatě rezignovala na léčení, a to mě opravdu děsí.

Druhé velké ale je, že lidé se nijak nedomohou jakéhokoliv odškodnění v případě, že vakcína poškodí jejich zdraví (nedomohou se ani oficiálního uznání vakcíny jako příčiny problému). Tato výjimka pro výrobce vakcín (byť ji asi chápu), samozřejmě k popularitě očkování nepřispěla. A pokud by mělo být očkování povinné, musí stát s uložením této povinnosti přijmout i odpovědnost za způsobené škody. Jinak to nepůjde.

Takže abych to shrnul: Povinné očkování není problém etický ani politický, ale medicínský. Naším občanským právem a povinností je od vědy a následně politiky žádat jednoznačné rozhodnutí. Já osobně (vzhledem k předchozím dvěma větám) nevidím v povinném očkování žádný zásah do osobní svobody.

Základní lidská práva jsou právně filozofický konstrukt, který se formoval v průběhu posledních 200 let. Je nutné rozlišovat základní práva, která jsou opravdu podstatná, tedy bytostná; a ta nepodstatná, tedy ta, která se netýkají primárně života jedince a společnosti. Ta nazýváme kulturní, sociální, politická práva. Právě ta podstatná tvoří naše lidství a kulturu. Lidství a kultura v Evropě vychází z lásky k druhému, ale i k sobě sama. Stejná hodnota každého života – musí být základním výchozím bodem každého jednání. Hodnoty života jsou utvářeny odpovědností za sebe – za společnost.

Právo žít, ale i zemřít, je to nejzákladnější lidské právo, který člověk má. Pokud někdo nechce být naočkován, má na to právo. Právě proto, že možná raději zemře na covid-19, než aby měl komplikace z očkování.

Společnost a jedinec má však základní právo na život. Na svoji ochranu. Právo žít je ale silnější, než právo zemřít. Pokud zde bude vakcína, která: a) bude účinkovat tak, že naočkovaný jedinec bude neinfekční, tedy díky tomuto očkování vir vymizí jako např. pravé neštovice, b) vedlejší účinky budou natolik minimální, a to z objektivně validovaných dat, c) společnost bude opravdu epidemií ohrožena, právě jako např. morem ve středověku, pak lze uvažovat o něčem tak extrémním, jako je povinná vakcinace. A to proto, že společnost je ohrožena v samotném bytí.

Pokud jsem zmínil lásku, pak je nutné říct, že láska je dobrovolná, svobodná. Má-li naše společnost nadále humanitně žít a rozvíjet se, musíme trvat na tom, že: a) vakcína, která neničí vir bezezbytku, a dokonce i očkovaný je považován za stálého přenašeče, viz respirátory, b) jejíž účinky vlastně nejsou plně známy, viz třetí a další dávka, nemůže být vnucena v zájmu „lásky“ k druhým. V takovém případě pak již nebudeme humanitní společností založené na lásce k druhému, ale budeme budovat totalitu. Nechce lásku, odpovědnost, vyžadujeme strach a poslušnost. Pokud jednou můžeme člověka v základním právu zlomit, můžeme jej zlomit opakovaně.