Článek
Už sedm let pracuje Deborah Kaminská v pražské Fakultní nemocnici v Motole. Absolventka Evangelické teologické fakulty je v největším českém zdravotnickém zařízení koordinátorkou devítičlenného týmu spirituální péče. Letošní rok je i pro ni a její kolegy mimořádně náročný.
Jak říká, duchovní podporu v těchto týdnech zdaleka nevyhledávají jen pacienti s nákazou covid-19. Za situace, kdy nejsou umožněny návštěvy, dopadá tíže pandemie mnohdy ještě více na necovidové pacienty. Třeba na ty z dětské onkologie.
„Lidé v nemocnicích daleko více trpí izolací a osaměním. Propadají se do skličujících pocitů snáze a rychleji, než kdyby všechna ta omezení nebyla,“ popisuje to Deborah Kaminská v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
V čem je teď vaše práce jiná?
V základním principu se nijak zvlášť ani v průběhu pandemie nezměnila. Nyní pacienty navštěvujeme ještě častěji, protože rodinní příslušníci a přátelé za nimi chodit nemohou. Samozřejmě jsou tam s nimi zdravotníci, ale ti jsou nyní výrazně přetíženi a už nemají volnou kapacitu.
Jste teď s kolegy asi jediní, kdo se vedle lékařů a sester za pacienty dostane. Je to tak?
Ano, dá se to tak říci. Jsme vlastně jediný takto zaměřený tým, který je součástí ošetřovatelské péče - ostatní jsou externí - a tak jsme díky nastavení nemocničního systému mohli u pacientů zůstat. Třeba dobrovolníci nebo nemocniční klauni, kteří za normální situace pacienty také navštěvují a pomáhají jim situaci zvládat, k nim teď přístup bohužel nemají. A my je samozřejmě nemůžeme v plné šíři nahradit, ale snažíme se v maximální možné míře pacienty láskyplně a lidsky podporovat.
Každý hledá své hodnoty
Kdo se na vás s žádostí o pomoc obrací? Jsou to přímo pacienti nebo jejich příbuzní?
Bývá to různé. Za pacienty chodíme vždy na zavolání. Oslovují nás často i sami zdravotníci, kteří indikují potřebu duchovní péče a podpory u pacientů. Někdy jsme i u paliativních nebo covidních zaintubovaných pacientů, pokud to bylo jejich přání ještě před zákrokem. Jindy si nás vyžádá rodina, a to často v případě nějak věřící rodiny.
Poskytujete duchovní péči převážně věřícím?
Věřícím lidem z církví poskytujeme spirituální péči už jen velmi málo, protože lidí z církví a s nějakým tradičním náboženským pohledem silně ubývá. Často se jedná spíše o svátostnou službu a nikoliv o duchovní péči v plném rozsahu. Nemocniční duchovní péče je pro každého člověka, a především se stává zřetelná v situaci nemoci a krize. Každý v takovém momentě hledá své hodnoty, řeší existenciální otázky, životní smysl, orientaci, svůj příběh, vztah k sobě i k rodině a i svou další budoucnost.
Celkově tedy jsme tu pro lidi jakéhokoliv vyznání i bez vyznání. Vnímáme lidskou spiritualitu mnohem obecněji než jen jako nábožensky organizovanou spiritualitu. Snažíme se lidem naslouchat, provádět je nemocí, a pokud o to stojí, zajistíme jim i náboženský obřad – rituál. Například rozloučení, křest apod. A dnes v době „covidové“ představujeme v zásadě jediný mezilidský kontakt mimo zdravotnický personál.
Jak často dnes chodíte právě mezi covidové pacienty?
Je třeba vnímat to, že v nemocnicích teď zdaleka nejde jen o covidové pacienty. To je pořád jen docela malé procento. Ta tíživá situace dopadá úplně na všechny a na ty necovidové možná v některých aspektech ještě tíživěji.
U těch covidových je to tak, že když se jedná o lehčí průběh, lidé poměrně rychle odcházejí domů, a když jde o těžší případy, tak tam se zase zdravotníkům pod nohy moc nepleteme. Nejsme na covidovém oddělení úplně běžnými návštěvníky. Ale kolegové z našeho týmu samozřejmě i na covidová oddělení chodí, ve skafandrech, často například v případě svátostné služby.
S jakými stesky se na vás pacienti a jejich rodiny obracejí?
Řeší stejné problémy jako řešili v minulosti, jen ta „hlasitost“ se posunula do větší intenzity. Hodně je to pod vlivem osamocení. Zrovna včera jsem se bavila s kolegou o situaci na dětské onkologii. Tam jsou malí pacienti vesměs s doprovázející osobou, což bývá nejčastěji matka, ale zůstávají tam spolu sevřeni v nesmírném osamění. Nemohou prakticky vyjít ani ven z pokoje na chodbu, maximálně si jdou uvařit kávu nebo čaj do kuchyňky. Když má dítě covid, tak se matka s dítětem ocitá v úplném vězení a nesmí ani na krok. Je vám asi jasné, že pak děti trpí velkou frustrací a začínají být agresivní. Matky jsou už opravdu pak zralé téměř na psychiatrickou hospitalizaci. Každá návštěva, interakce a úsměv je pak dobrý.
Bývalo to jiné?
Dříve se tam děti mezi sebou vzájemně navštěvovaly, fungovalo tam uvnitř oddělení nějaké společenství, přátelské vztahy, kamarádství. I maminky si navzájem vyjadřovaly podporu. Ani dnes to nevymizelo, ale tyto vztahy jsou dnes výrazně omezeny. I proto, že maminky se snaží své děti, již tak nemocné, co nejvíce ochránit před eventuálním nakažením.
Lidé v nemocnicích daleko více trpí izolací a osaměním. Propadají se do skličujících pocitů snáze a rychleji, než kdyby všechna ta omezení nebyla. I personál je ve velmi náročné situaci a všichni kolem to vědí, tak se jej snaží ušetřit, jak jen to jde, aby nám lékaři a sestry vydrželi, aby nezkolabovali.
Jen v telefonickém spojení
Jak naznačujete, největší trauma asi prožívají ti dlouhodobí pacienti.
Když jsem byla na LDN, v centru následné péče, tak i na mě tam osamocenost těch pacientů dolehla. Ona tam byla vždy přítomna - lidem je to vidět v očích - ale teď dvojnásobně.
Pacienti jsou s rodinou jen v telefonickém spojení, přitom často už špatně vidí a slyší, nevědí ani, na co přesně na mobilech mačkají, nedosáhnou na nabíječky. Často špatně slyší, a tak i málo rozumí. Je to proto všechno ještě vyhrocenější, než to bylo předtím. V jejich očích a tvářích bývá stín smutku a beznaděje. A právě tam, kde jsou pacienti déle, se snažíme o to více chodit.
Krátkodobí pacienti nemoc zvládají lépe?
Když je někdo v nemocnici na krátkou dobu, většinou to ustojí, ale když je tam na delší dobu a nemá jasný výhled, má před sebou horizont třeba několikaměsíčního pobytu, tak je to pro něj nesmírně těžké. A to platí i o těch dětech na onkologii. Čas hraje proti psychice. Jsou odkázáni buď úplně sami na sebe, nebo na jediného člena rodiny. Být teď hospitalizovaný je mnohem náročnější. Přesto se péče nezastavuje a snažíme se s pacienty tu „loď k naději“ postrkovat dál.
A když teď někdo v nemocnici umírá, jak je pro rodinu těžké se tam za ním na nějakou výjimku dostat a se svým blízkým se rozloučit?
Možnost navštívit blízkého člověka, když je v terminálním stadiu života, stále povětšinou zůstává. Nevím detailně, co všechno je k tomu nutné, jaká jsou omezení, každopádně vím, že paliativní tým, se kterým spolupracujeme, se hodně snaží, aby toto rodinám umožnil. Snaží se, ale je to umění možného.
U umírajících dětí se to také daří, ale tam se většinou díky péči nemocničního paliativního týmu dostávají domů a tam jsou v domácí hospicové péči. Nevím teď o umírajícím dítěti s covidem, ale pravděpodobně by návštěva byla také možná, protože ochranné pomůcky v této druhé vlně zatím jsou. Lépe by to věděla naše dětská paliativa.
