Článek
Je pozdní odpoledne, pár dnů po otevření celých hospod a vydávám se zjistit, jak gastronomickým podnikům otevření interiérů pomohlo. Zahrádka restaurace Jenerálka, nacházející se v pražském Šáreckém údolí, je obsazená ze tří čtvrtin, ve dvou salonech uvnitř nesedí nikdo. Je hezky, takže je logické, že lidé dávají přednost venkovnímu posezení, avšak v době před covidem by i za tak pěkného počasí bylo uvnitř podle místního číšníka a barmana v jedné osobě téměř plno.
„Návštěvnost je nižší než před covidem. Lidé jsou zmatení a nevědí, co mohou a nemohou dělat. Ptají se, zda mohou chodit na toalety, zda si mohou sednout dovnitř, bude to trvat, než se sem znovu naučí všichni chodit. Ve třech podnicích v okolí se za den otočilo 1 000 i 1 500 lidí, dnes je to 400, maximálně 500,“ říká číšník.
Restaurace Jenerálka se nachází v klidném místě v Šáreckém údolí obklopeném lesy. Chodí do ní hlavně místní.
Samotné restauraci se však dařilo slušně i během pandemie. Díky výdejovému okénku a loajalitě místních obyvatel se jí podle něj tržby propadly zhruba jen o čtvrtinu, zatímco restauracím v centru metropole až o 95 procent. „Restaurace, které fungovaly pro Čechy, přežijí, ty, které byly zaměřené na cizince, to budou mít mnohem těžší a některé nepřežijí,“ je přesvědčen.
Sám se na otevření velmi těšil, protože mu chyběl kontakt s lidmi i pohyb mezi stoly. „Lidé se také velmi těšili, jsou usměvaví a velmi milí. A jsem rád, že jsme zde zůstali celá parta, což je i s kuchaři kolem deseti lidí. Stát se k zaměstnancům choval hezky, že jim proplácel mzdy. Jsme všichni moc rádi, že se vše vrací pomalu do normálu, ale na předcovidovou úroveň se myslím dostaneme v návštěvnosti až za dva roky,“ dodává.
Návštěvník Robert Hůle se v podniku stavoval před covidem několikrát týdně během procházky se psy. „Bydlíme poblíž. Zašli jsme sem třeba třikrát týdně, spíš na osvěžení než na jídlo. Jsme rádi, že se znovu otevřelo – chyběli nám lidi i pivo a hodláme to obnovit jako v minulosti,“ říká host restaurace.
Otevření restaurace v blízkosti Šáreckého a Nebušického potoka uvítaly také dvě učitelky angličtiny v místní školce.
„Je to tu moc hezké a člověk si zde odpočine po práci. Personál je také velmi milý, takže se zde cítím uvolněně, skoro jako bych byla doma v New Yorku. Vyhovuje mi také, že to tu není předražené. Komu se chce platit například 100 či 150 korun za Plzeň v centru, když je tady za 55? Jsem moc ráda, že se zde znovu mohu setkávat s lidmi, i když je jich tu méně než dříve, o covidu jsem se cítila sociálně odcizená,“ říká Amber Saywardová (Američanka si přála přechýlit své příjmení, že to je legrační).
Její kolegyně a kamarádka, jež přijela do Česka zhruba před dvaceti lety z Indie, do restaurace chodila před covidem i s rodinou. „Děti to tu milují, protože si mohou hrát v lese, který je hned za zahrádkou. Je tu velmi hezká společnost. Chodí sem hlavně místní a bylo zde vždy hodně plno. Když sem přijdu, tak jsem pak šťastnější a klidnější, je to báječný relax,“ říká paní Alana.
Amber Saywardová (vpravo) chodí se svou kolegyní a kamarádkou Alanou do restaurace občas po práci. Obě to berou jako báječnou relaxaci.
Také restaurace Kulaťák na Vítězném náměstí má zahrádku navečer téměř plnou. Uvnitř je obsazená necelá pětina stolů a další den po poledni jsou téměř prázdné. Číšníci příliš vesele nevypadají a nechtějí se o návštěvnosti bavit.
Kousek dál nabízí rychlé občerstvení uvnitř také KFC. Ve frontě čeká na výdej jídla osm lidí a obsazená je zhruba čtvrtina stolů. Před covidem stálo ve dvou paralelních frontách i 30 lidí a interiér fastfoodu byl obsazený tak, že si často nešlo sednout. Provozní se omlouvá, že nemůže sama za podnik mluvit, ale studentce letecké dopravy Leoně to nevadí.
„Před covidem jsem sem chodila až třikrát do měsíce, nejčastěji s kamarády mezi pauzami ve škole. Hodně nám to chybělo se stýkat, takže jsme sem přišli hned, jak mohly být otevřené zahrádky, i když byla tehdy zima. Vyhovuje mi také, že jídlo chutná mnohem víc, než když je dovezené. Je prostě čerstvé a teplé,“ říká 22letá studentka.
Restaurace Kulaťák má zahrádky obsazené navečer dobře, vnitřek je už horší.
Budvarka kousek opodál je uvnitř také zaplněná zhruba z 20 procent. „Zatím se to moc nepodařilo rozproudit. I když většina lidí si k pivu dává také jídlo. Kousek od nás jsou dva hotely a ty jsou skoro prázdné. Dokud se nevrátí cizinci, tak tu nebude plno jako dřív. A kdy se vrátí? To by měli vědět ti, co to omezují, já to nevím,“ říká provozní Zdeněk Hladík s tím, že s personálem restaurace problém neměla a je v plném stavu jako před pandemií.
Jaroslav Franc, místní dlouholetý štamgast, se na otevření restaurace velmi těšil. Scházel se v ní se svými kamarády ze spolku Pospolitost Dejvická, který založili před 30 lety, a v hospodě plánovali až čtyřicetikilometrové pochody, v pozdějších letech už mnohem kratší.
„Měli jsme vždy pevné úterky a čtvrtky, ale já jsem sem chodil minimálně obden. Je to moc hezké se scházet s lidmi a povídat si s nimi. V minulosti se nás zde scházelo až 20, nyní maximálně osm. Návrat je smutnější, těšil jsem se, ale je plno mrtvých. Někteří se ještě bojí chodit, někteří se odstěhovali na chalupy, ale ti starší z nás odešli na covid nebo jiné s ním spojené nemoci,“ říká dvaašedesátiletý muž.
Jaroslav Franc se na otevření velmi těšil, bylo však smutnější, než čekal. Část kamarádů už nepřišla.
Menší ruch zaznamenávají i podniky v dalších městech. „Samozřejmě stále nejsme na předcovidových číslech. Těsně před začátkem pandemie jsme ve spolupráci s ostravským pivovarem zcela předělali interiér hospody a měli jsme pořád narváno. Kdo o víkendu neměl rezervačku, měl smůlu. A to jsme na Opavu velká hospoda. Máme kapacitu 120 míst k sezení. Teď nás čeká první víkend, takže uvidíme. Záleží hodně na počasí, nyní je teplo, tak lidé sedí spíše na zahrádce,“ říká Dalibor Schneider, majitele restaurace Lidový dům.
Do opavského podniku chodí hlavně mladí – party kolem třiceti let. „Přicházejí k nám na pivo a na maso. Tankový Mustang, burgery s jalapeňos, tatarák, steaky, žebra, křídla. To je naše hlavní nabídka. V průměru u nás posedí dvě tři hodiny. Chlapi se u nás stavují odpoledne po práci na Mustang, který v lahvi nekoupí, večer pak chodí lidé na pivo i na večeři,“ popisuje Schneider.
Zajímavé podle něj je, že si zatím stále mnoho lidí chodí v poledne pro jídlo do krabiček. „To je nový trend. Zda to už tak zůstane, nebo zda budeme mít i v poledne plnou hospodu jako dříve, se teprve uvidí. Ale já jsem optimista,“ dodává majitel Lidového domu.
Místní štamgast Josef Krč se těšil na čerstvé čepované pivo. „Já do Lidového domu chodím opravdu dlouho. Pamatuji si, že kdysi tady jezdila celá Opava na houskové knedlíky. Pak se to vše hodně zhoršilo, až přišel nový majitel a udělal tady z toho hospodu na úrovni. Teď to tady nemá chybu. Rád jsem se sem po pandemii vrátil. Dobré pivo z tanku okamžitě poznáte, proto sem chodím rád,“ říká.
Také Miroslav Harašta, ředitel Znojemského městského pivovaru, který provozuje ve městě čtyři vlastní restaurace, říká, že při obsazování míst velmi záleží na počasí. Když svítí slunce, tak lidé častěji preferují zahrádku a dovnitř se chce málokomu.
„K pěknému počasí patří pivo, takže čepovaný půllitr teď láká nejvíc. Lidé nejčastěji chodí mezi pátou až osmou odpoledne po práci užít si tu možnost posedět s přáteli. K pivu si objednávají spíš menší jídla. U nás se ten klasický restaurační model – jdu na pořádnou večeři do restaurace – zatím nerozjel,“ dodává Harašta.
